Rýže, pračka a první dojmy

Po krátké procházce městem vyprovodím Pítra na autobus na letiště, ještě zamávání a zůstávám tu sama, napospas Řekům a Řekyním a ostatním Erasmákům. Jdu ještě nakoupit několik nejdůležitějších věcí jako prací prášek, toaletní papír (je tu neuvěřitelně drahý) a jídlo a zanedlouho již stojím s plným škopkem prádla u pračky a sbírám od ostatních informace o tom, která pere a nepere. Ještě si uvařím k večeři samotnou rýži, protože je na průjem nejlepší a jdu zas brzy spát, poněvadž mě to zas dneska všechno vyčerpalo.

Všechny vás zdravím z Thessalonik (PS: dost tu fouká)

Aristoteles v Thessalonikách aneb deník Erasmáka

Příjezd do Thessalonik a samá překvapení

Když se vracím z cest domů a několik nocí kvůli tomu strávím ve vlaku či autobusu, existují (samozřejmě kromě maminky, tatínka, babičky, sestřičky, tetičky, psa….) jen dvě věci, na které se opravdu těším: sprcha a postel. Ne jinak tomu bylo i po příjezdu do Thessalonik. V kanceláři kolejí jsem se nejprve dozvídám, že budu bydlet v pokoji pro tři nejspíš sama, dostávám klíče, podepisuju plno papírů a nakonec pani povídá, že tu je dnes jakási deratizace či co a že by bylo nejlepší někam na celý den odejít a vrátit se až večer. A sprchování je teď na dva dny zakázané… Mám dojem, že si ze mě asi dělá srandu. Nejspíš zaregistruje můj zoufalý a nechápající výraz a dovolí mi v pokoji pobývat i během dne. A tak si ve svém třílůžkovém apartmánu vybalím ty svoje smradlavý fusky a špinavej stan a neumytá padnu do postele. Večer pak chvilku pobudu s Pítrem s ostaními Erasmáky, poznáváme nějaké Čechy, co přijeli nebo odjedou. Mimojiné zjistíme, že koupelnový zákaz už všichni porušili, tak se rychle osprchujeme a jdeme zase spát.

Istanbulský záchodek

To se člověku prostě musí přihodit v tu nejnevhodnější chvíli na světě. Např. ve vlaku, který přijíždí do Istanbulu. Najednou se objeví hrozná křeč v břiše a člověk se sápe přes všechny ty vystupující a tlačící se lidi ven, aby vzápětí pobíhal po nádražní hale a v děsivé předtuše hledal záchod. Pak už nezbývá než prohledat lékárničku, schroupat platíčko černýho uhlí a zalitovat, že imodium zůstalo doma. A tak jsem v Istanbulu místo krásných mešit a voňavých tržnic objevovala místní záchodky. Na nádražích, kde chtěli za špinavej turečák nehorázný peníze, v zapadlých mešitách, kde za stejný záchod nechtěli naštěstí nic, v restauracích, v podchodech – někdy jsem zaplatila, jindy jsem utekla, dokonce jsme se jednou jakoby nechali pozvat do luxusní restaurace a zatímco Pítr naoko studoval jídelníček, já studovala, jak pustit vodu do wc nádrže. Pak jsme jen konstatovali, že to tu maj drahý a odešli jsme. A protože venku byla opravdu děsná zima, vítr a sníh, skoro nám ani nevadilo, že jsme hromadu času strávili na čaji v restauraci a poblíž záchodu. A tak nám den docela utekl, ale nakonec se přece jen poštěstilo, v lékárně jsem sehnala imodium a tak jsem si z Istanbulu odvezla i příjemnější vzpomínky…

Další fotky z Turecka jsou tu:

http://picasaweb.google.com/pitr.sytes/Turecko2009#

Na nádraží v Boyzuku

Město Boyzuk byla už opravdu naše poslední zastávka cestou do Istanbulu. A protože nám odtud odjížděl vlak asi ve dvě hodiny ráno, strávili jsme pozdní večer na nádraží. Zrovna jsme klimbali, když do haly najednou začalo přibývat plno lidí, ženy, muži, staří, mladí, děti, v šátku a bez… moc jsme netušili, co se děje. Že by všichni někam jeli? Proč ale teď, probůh? A kde mají kufry? A pak mi to všechno došlo, oni nikam nejedou, šli se jen rozloučit se svými syny, bratry, synovci, kamarády, kteří odjížděli na vojnu. Hala byla plná emocí, vzrušení, smíchu i pláče. A pak přijel vlak, všichni rychle odešli a my zas zůstali na nádraží sami. Venku právě začalo sněžit…

Korkuteli, město koleček a jedna báječná restaurace

Po cestě do Istanbulu, kdy už jsme se pomalu vraceli domů, jsme se ještě zastavili v turisticky naprosto nezajímavým městečku Korkuteli. Bylo už pomalu poledne a kručelo nám v břiše a tak jsme se rozhlíželi po nějaké dobré restauraci. Na každém rohu jsme však naráželi na ona výborná sezamová kolečka, prostě jsme nemohli odolat a tak jsme zanedlouho s plnou pusou sezamu zapadli do poměrně luxusně vypadajícího podniku, kde však měli poměrně normální ceny. A tak jsme si objednali jídlo a obsluha byla nesmírně šťastná, že jsme tu a neustále nás obskakovala, obdivovala naše krosny, hůlky i sněžnice, stále se nás někdo na něco lámanou angličtinou a hlavně turecky vyptával. Nejdůležitější však bylo, že nám stále kdosi něco donášel, salátek, zákusek, kolu (proč si sakra všichni myslí, že zápaďáci pijou akorát kolu???), čajíčky a nakonec nám ještě zaokrouhlili útratu pěkně dolů. A tak jsme se zase jednou za malej peníz pořádně nadlábli.

Baba dag a vesnice na konci světa

Pro poslední náš výšlap v Turecku jsme vybrali okolí hory Baba dag, chtěli jsme přejít hřeben až k moři. A tak jsme se zanedlouho ocitli ve vesnici, kde doslova končil svět. Rukama nohama jsme se ptali místních přátelských lidiček na cestu a zjistili jsme, že se hory opravdu přejít dají a že to je 16 km. Přespali jsme na pastvinách a druhý den jsme se už brodili sněhem a přešli jsme celí zmrzlí hřeben. Když jsme scházeli dolů k moři, zase jsme pěkně zmokli a tak jsme si jako bolestné dali ve městě baštu u dvou paní s šátkem a bez šátku.

Baba pod Baba Dag

Buďte na psy zlí

Když přestalo v Kaši pršet, pomalu jsme se vydali na trek po pobřeží. Dokonce jsme našli i infocentrum, kde jsme obdrželi pár mapek a kde jsem si chvilku hrála s milými psíky, jichž se v každém městě toulalo dost a dost (asi bych už vážně měla začít uvažovat o očkování proti vzteklině). A tak se stalo, že nás jedna fenka pitbulka doprovodila až za město, kde jsme začali stavět stan. Pítr se ujal vaření nudlí, což dopadlo nakonec docela tragicky a místo nudlí se sýrem vytvořil jakýsi nepoživatelný slepenec. A tak jsem si zas chtě nechtě dala chleba a nudle vděčně zbaštil pes. V noci přišel slejvák a bouřka a my zjistili, že se nám pes vloupal do předsíňky, což bylo široko daleko jediné suché místo. Ani já ani Pítr jsme neměli to srdce feničku do bouřky vyhodit a tak jsme ji nechali u nás. Ráno jsme se všichni probudili a fenka, nyní již Hvězda, kolem nás vesele běhala a celý den nás věrně doprovázela a hlídala a snad jí ani nevadilo, že jsme pro ni neměli žádné jídlo. A tak jsme začali vymýšlet, jak se jí v nějakém městě zbavíme, měla totiž v uchu známku, tak se snad dostane domů. Druhou noc jsme strávili nedaleko pastoušky a naše Hvězda nás neohroženě hlídala před pasteveckými psy. Večeři jsem tentokrát vařila já, tak jsme si opravdu pochutnali. Ráno však nastal problém, přišel nás pozdravit pastevec, tedy spíš si přišel říct o cigára, a Hvězda na něj tak vyjela, že bych to od ní nečekala. To stejné se opakovalo, když jsme šli k pastoušce pro vodu a jedna holčička nám donesla placky a rajčata. A protože jsme pomalu přicházeli do vesnice, vyrobila jsem Hvězdě provizorní vodítko ze šňůrky na stan, protože bylo jasné, že jsme s Pítrem jediní dva lidé, kdo na ni můžou sáhnout a můžou ji tedy nějak ovládat. A tak jsme došli do nějaké hrozně divné vesnice, kde byli samí divní lidé a kde měli jeden obchod se samýma blbostma jako sušenky, žvýkačky atp. Tak jsme se dál sháněli alespoň po chlebu a dostali jsme zas placky a rajčata a dokonce nám v obchodě i uvařili čaj. Hvězda nás střežila, a když na ní vzal pan domácí klacek, dostala zuřivý záchvat a šel z ní vážně strach. My se s Pítrem rozmysleli, co dál, a protože jsme neměli jídlo a cesta po pobřeží nás moc nebavila, rozhodli jsme, že pojedeme zpět do Kaše a dál na sever. Do Kaše nás odvezli nějací chlapíci, a tak jsme naši milou feničku nechali napospas ve vesnici, kde ji nikdo neměl rád. Ještě teď vidím, jak se snažila auto, kterým jsme odjížděli, dohonit. Ach jo, příště po každým psovi, kterej za mnou půjde, hodím kamenem.

Ošizeni u pajdavého pána

Když jsme přijeli do Kaše, začalo strašně lejt, a tak jsme hned na nádraží zapadli do místní žrádelny, kde obsluhoval kulhavý pán. Hrozně jsem si chtěla dát rýži, poněvadž jsem z toho místního bílýho chleba byla už pěkně nafouklá. Pán mi kývl, že rýži má, ale nakonec mi donesl jen polívku s chlebem. A jak tak venku pořád lilo, tak jsme tak stále seděli, popíjeli čaj a nechtělo se nám nikam chodit. Dala sem si kafe a místo turka bez cukru sem dostala sladký nescafé… ble. No a šok nastal při placení, 20 lir za málo špatnýho jídla ve špinavý jídelně, pár čajů, kafe a jedny cigarety bylo fakt moc. Jenže jsme se nezeptali na cenu dopředu, tak jsme to museli pánovi chtě nechtě dát. No, pěkně si to zaokrouhlil, dědek jeden.

Tree houses a město duchů

Vraceli jsme se z památek v Olymposu a mířili jsme k hlavní cestě, odkud jsme chtěli pokračovat dál do Feniké. Procházeli jsme kolem samých hotýlků Tree houses, což jsem absolutně nechápala - proč je tu tolik stejných věcí na jednom místě. Ostatně jsme na to v Turecku narazili už víckrát, např. v Čirali zas byli samé restaurace, kde vařili jen Gozleme. Fakt to nechápu. Nicméně ve čtvrti Tree houses to vypadalo jako po výbuchu atomovky, nikde nikdo, občas někde proběhla kočka nebo dítě – prostě takové město duchů. No jo, cestování mimo turistickou sezónu připraví člověku neobvyklé situace.

Plameny v zemi

Cesta do Čirali, k posvátné hoře, na jejímž úpatí šlehají plameny ze země (prostě tu uniká ze země plyn, co se sám zapálí). Koupání v moři – pěkná ledovka, palačinky Gozleme a nocování u plamenů, na nichž vaříme lečo. Bomba zážitek a skvělý den.

Drsňáci na vrcholu

Ráno jsme se probudili do strašné kosy, což jsme pochopitelně očekávali. Přes noc napadlo asi deset čísel sněhu, tak hned u chaty nazouváme sněžnice, čímž se mi krosna neuvěřitelně vylehčí. Jde se dobře a za hodinku a půl jsme už v sedle. Vydáváme se ztečí nahoru, což je vážně dost vyčerpávající, protože sklon kopce fakt stojí za to. Skoro mě napadá, jak se asi dostaneme dolu. Pod čerstvým sněhem je led a tak sněžnice čím dál častěji suplují mačky. Na hřebeni nás čekají skvělé výhledy a pohled na vrchol a lanovku, která na Tahtali jezdí. Sníh je tu sfoukaný a jdeme tedy po definitivní ledovce a tak mě otázka návratu hlodá čím dál víc. Pítrova odpověď, že to budeme řešit, až to nastane, mě dokonale uzemní. Nicméně soustředím se spíš na to, abych někam nezahučela, a po dalším několikahodinovým snažení stojíme na vrcholu, kde je úděsná budova s obchody a restaurací, ale je tu aspoň teplo a pěkný záchody. Lidé nám tleskají a koukají na nás, protože to tu teda dneska nečekali a údajně jsme první, kdo sem kdy v zimě vylezl. A lanovka jezdí, a protože jsem doma slíbila, že na sebe dám pozor, přemluvím Pítra (což tedy nedalo moc práce), abychom tedy dolů jeli lanovkou. Pítr pak přehodnotí celou situaci a sám uzná, že na ty třítisícovky nemáme, no jo, tam už lanovka nejezdí. A tak nám v podstatě právě zachránil život.

Tahtali a myší hovínka

Když nám to tedy nevyšlo s tím kaňonem, rozhodli jsme se, že na dvoutisícovku Tahtali zaútočíme odjinud a to z vesničky Gedelme. Opět přes den pršelo a v noci byla bouřka, ale dostali jsme informace, že už snad má být nějakou tu chvíli hezky, tak jsme plni optimismu vyrazili na cestu. K našemu velkému překvapení jsme potkali dva Angličany, kteří právě z Tahtali odházeli a svůj pobyt v Turecku pojali stejně jako my, tak jsem si oddychla, že nejsme jediní dva cvoci široko daleko. Dostali jsme od nich spoustu užitečných informací, jako že je na Tahtali moc sněhu a že tam nevylezli (Pítr se zaradoval, že konečně použijeme ty sněžnice, co jak idioti na jeho popud celou dobu táhneme) a že cestou zpět k moři potkáme plameny, co šlehají ze země a na nichž se dá vařit (tato informace nás vážně zaujala, ale nedovedli jsme si to moc představit). A tak jsme značně povzbuzeni (hlavně já) pokračovali dál. Sněhu přibývalo a za chvíli se pod ním ztratila značka a tak jsme se vysilovali šplháním do svahu a prodíráním klečí, protože jsme cestu samozřejmě hned ztratili. Nakonec jsme došli na planinku, odkud už byl Tahtali vidět a kde se nacházela jakási salaš, do které se dalo vlézt a kde byla postel. Ale bylo ještě brzo, tak jsme se šli podívat do sedla a zkusit najít cestu na vrchol a dál k moři. Ani jedno se nám nepovedlo, a přestože bylo krásné počasí, začalo se připozdívat a ochlazovat. A tak jsme se vrátili zpátky na planinku, a protože byla nepředstavitelná kosa, vloupali jsme se do té salaše. Sice jsme si moc nepomohli, zima tu byla stejná jak venku, ale aspoň jsme nemuseli stavět stan. A tak jsem se zbaběle na posteli zachumlala do všech spacáků a oblečků a nechala jsem Pítra, aby uvařil jídlo, a pak jsme šli spát. Noc však klidná nebyla, žila tu totiž jedna hladová myška, co se nám dobývala do ešusu a kde nám nechala pár hovínek. Pítr jí tedy vyrobil pastičku, kam se chytla a zase utekla.

Borci, co chodí kaňonem

Konečně jsme se ocitli v Antálii, kde nás přivítalo teplo a sluníčko. A poněvadž Pítr četl, že se tu dá jít jakýsi supr trek kaňonem, z něhož se dá pokračovat až na horu Tahtali, bylo rozhodnuto. A tak jsme přespali za jedním šíleným letoviskem se samými pětihvězdičkovými hotely, a odtud jsme druhý den vyrazili do soutěsky. Mapu jsme samozřejmě neměli, ale cesta byla značená, občas doplněná německými nápisy. Museli jsme přebrodit řeku a chvíli jsme vážně uvažovali, že se v některé laguně vykoupeme. A najednou se cesta stočila do kaňonu a skončila tu. Kaňonem totiž protékala ta řeka a dál se jít nedalo. A tak jsme se pokorně vrátili zpět a s úlevou sledovali, jak se do hor žene bouřka.

Pamukalle – bílý zázrak?

Hezká, ale turistická dědina, touto dobou však bez turistů. A tak na nás neustále někdo volá „my friends, my friends“ a nabízí zbytečnosti. Tentokrát vstup 20 lir platíme a jdeme se na tu krásu (totiž bílé travertinové terásky) podívat. No, trochu jsem zklamaná, skoro nikam se nedá jít, odevšad nás vyhání, že je tam vstup zakázán, ale snad je to lepší, než se tu v létě tlačit s tisíci turisty… jsme tu totiž skoro sami.

Jediná louže v Efesu

Tak jsme se konečně dostali do Efesu a lačni poznávat historii jsme se vydali k bráně, kde nás zastavila cedule s nápisem vstup 20 lir, což se nám za těch několik šutrů zdálo prostě moc. A tak jsme si prolistovali brožurky a knížky o Efesu, abychom věděli, o co jsme přišli. Pítrovi však knížka upadla na zem, přímo do louže a tak jsme přece jen místním obchodníkům nechali vydělat a knížku rádi museli zakoupit.

My turecky neumíme II

U Izmiru jsme se ubytovali v jakémsi malém špinavém penzionku, který byl stejně nevlídný jako jeho majitel. A tak nás překvapilo, když nás na chodbě odchytil a pozval na čaj. Chtěl si povídat, ale my neuměli turecky ani ťuk, tak jsme jen tak seděli, neustále popíjeli rize čaj a občas někdo něco prohodil ve své mateřštině. Do toho všeho skučela turecká superstar. Prostě idylka.

Sprcha v pohoří Kaz Dagi a nejlepší čajovna v Turecku

Přechod pohoří Kaz Dagi jsme vybrali jako vhodnou rozcvičku pro zdolávání třítisícovek v Antálii – jednak to bylo po cestě na jih, nebylo to příliš vysoké pohoří a orientace v něm měla být snadná i bez mapy (ne, že bychom byli škrti a chtěli ušetřit, ale žádné pořádné mapy méně známých tureckých hor prostě neexistují). A tak jsme se vydali na cestu, sluníčko svítilo a hory se stále přibližovaly. Hned první den jsme docela vystoupali a navečer jsme dokonce našli pěkné místo na stan, což se jednu chvíli zdálo být docela nemožné. K našemu velkému překvapení se celým pohořím tak různě klikatily cesty pro traktory a zdálo se, že některé by dokonce mohly vést na druhou stranu hor, kam jsme chtěli. V noci trochu sprchlo, nicméně ráno bylo zase docela hezky, tak jsme se rozhodli pokračovat dál po cestě, kterou evidentně něco někam jelo, takže někam vést musela. Šlapali jsme celý den, byla mlha, občas přeháňka. Hory vidět nebylo a tak jsme moc nevěděli, kam jdeme. Několikrát se nám stalo, že se cesta pro auto náhle změnila v pěšinu pro srnky a tak jsme se stále motali někde pod hřebenem. A protože se začal zvedat vítr a smrákalo se, museli jsme rychle najít nějaké místo pro stan, což mezi samými kameny nebylo vůbec jednoduché. V noci byla bouřka a celou noc lilo. Ale jako fakt lilo, prostě když se sečte liják, průtrž mračen a brutální chcanec vyjde zhruba to, čemu musel celou noc čelit náš stan. Ráno jsme pak pochopili, že takhle pršet bude asi dlouho a tak jsme se začali balit ve stanu. Mezitím se naše podlážka začala pomalu měnit ve vodní postel a pěkně nám to všude čvachtalo. Když jsme vylezli ven, viděli jsme, že se z našeho místa na stan stal regulérní rybníček a cesta, po které jsme šli, se proměnila v potok. Nechtěli jsme dál bloudit v neznámu, a tak jsme se rozhodli co nejrychleji vrátit zpět do vesničky Evdžiler. Malé potůčky se proměnily v dravé řeky, které se tu a tam valily přes cestu a bylo nutné je přebrodit. Vody bylo po kolena a my vše brodili v pohorkách a kalhotách, což bylo v tuto chvíli stejně jedno, protože pořád lilo a my komplet promokli už při balení stanu. Do Evdžileru jsme dorazili poměrně brzy, ihned jsme našli nějakou děsně zakouřenou čajovnu na náměstí, kde topili v kamnech a kde jsme si rozložili mokré pláštěnky a bundy. Tak jsme tam tak seděli, pili čajíčky a budili mezi místními rozruch (posledního turistu tu totiž viděli v létě před třemi roky). Naším společníkem se stal školák Mustafa a pěstitel jablek, který uměl anglicky a neustále se mě ptal na zemědělské zvyklosti v ČRJ A protože byla neděle a do města Bayramič nejel žádný bus, domluvil nám Mustafa odvoz s jeho bratrem učitelem, který nám pak ještě sehnal jakousi ubytovnu, kde jsme se usušili a večer koukali na turecké zábavné pořady v televizi. Jojo, v Evdžileru jsou lidi fajn….

My turecky neumíme I

Městečko Bayramič, naše první zastávka po cestě do hor – hledáme tu autobus, který by nás hodil blíž k horám a jak se tak všude možně ptáme až nás popadne nějaký člověk a vede nás asi (a doufejme) na autobusák. Cestou nám ještě domluví, aniž bychom to chtěli, prohlídku jakéhosi místního muzea. A protože moc netušíme, co se děje, ani krosny si nesundáme a chodíme těma malejma dveřma v muzeu i s nimi. Pán průvodce nám vše pozorně vysvětluje v turečtině a asi mu moc nedochází, že mu prd rozumíme a tak se koukáme směrem, kterým ukazuje a občas pochvalně přikývneme. Naštěstí to tu není velké a tak už za chvíli stojíme na autobusáku a čekáme na bus do vesničky Evdžiler.

Dostat se do Turecka není tak snadné, jak by se mohlo zdát

Jako výchozí strategický bod k útoku na Turecko jsme vybrali řecké městečko Feres ležící nedaleko hranic. Sice se všichni u dráhy strašně divili, proč chceme zrovna tam, když tam nic není, ale trvali jsme na svém a tak jsme nakonec už za tmy vystoupili na nádraží ve Feres. V nedalekém lesíku jsme postavili stan a asi v půl sedmý ráno nás budí rachot nějakých strojů… nemá cenu spát dál, tak jdeme na snídani do centra, kde se mimo jiné snažíme doptat na nějaký spoj do Turecka. A tady poprvé narážíme – angličtinu tu prostě nevedou, a tak hledáme všude možně jakési imaginární autobusové nádraží, až konečně najdeme německy mluvícího pána, který nás na onen autobusák, tedy nijak neoznačenou lavičku u silnice, dovede. Dozvídáme se, že se dá busem dostat jen na hranice Kipi a že to jede za dvě hodiny. Tak jdeme na kafe, kde prodavačku ohromím pozdravem Kalimera a pak se už vezeme přímo na hranici. Řeckou celnici projdeme bez problémů a tak se suveréně vydáváme na celnici Tureckou až dojdeme k mostu, kde nás usměvavý voják zastaví a vysvětlí nám, že pěšky se přes most jít nesmí. Jo takhle na kole, to by byla jiná. Tak se tedy vracíme zpět a u duty free shopu obcházíme auta a prosíme kdekoho, aby nás vzal alespoň přes ten most. Nikomu se moc nechce a většina aut je stejně neuvěřitelně naložená. Nakonec se nad námi slituje jeden tirák, odveze nás přes most a my se tak konečně ocitáme v Turecku…

Cesta do Thessalonik a noc v Langadasu

Konečně jsme přistály na letišti v Soluni a mám tu první úkol – najít úschovnu a upíchnout zde na měsíc batůžek a tašku s nepotřebnými věcmi jako jsou trička, kalhoty, ponožky atp. Nakonec nacházím jakousi úschovnu na letišti, kde po mě chtějí 100 Euro za obě věci, což je můj třetinový rozpočet na celé cestování. Sice to usmlouvám na 50, ale stejně jim to nedám a míříme tedy se vším do centra. Naštěstí jsem si prozíravě do deníčku napsala adresu kolejí a tak už za chvilku stojíme před zamčenými kolejními dveřmi a čekáme, až někdo půjde ven. Kdosi mě pak pošle do druhého patra, kde je kancelář a kde tvrdím, že si tu potřebuju nechat pár věcí a že tu určitě budu bydlet, přestože mi zatím žádný dopis o přijetí na kolej nepřišel. A tak slavnostně vytahuju jakousi přihlášku a zbavuju se tak konečně těch svých krámů. A protože se připozdívá, vybíráme si jednu vesnici poblíž Soluně, kam dojedeme busem a kde snad najdeme místo na spaní. A tak bloudíme ve tmě v nové zástavbě Langadasu a nic než zahrady a pole najít nemůžeme. Naštěstí nás zastaví jeden manželský pár a po rychlé domluvě nás nechává přespat v jakési rozestavěné boudičce u nich na zahradě. Ráno nám paní ještě přichystá snídani (ochutnáváme historicky první naše kolečko) a pak už jedeme zpátky do Soluně, abychom koupili jízdenku k Turkům…

Tureckej Votvírák

...aneb nikdy nevíš, co tě potká

Už hodně dlouho jsem se chtěla podívat do Turecka – na čaj, salep, do hor a k moři. A teď se mi naskytla skvělá příležitost, měsíc volna před Erasmem v Řecku, to je fuk, že to bude v únoru a že je zima. Tak ještě přemluvit kámoše, aby jel se mnou, a jde se na to….
A tak jsme s Pítrem vyrazili do Turecka a tady je několik nejsilnějších zážitků z naší cesty, kdy naše jediná příprava spočívala v tom, že jsme koupili mapu a vyměnili peníze...