Přechod pohoří Kaz Dagi jsme vybrali jako vhodnou rozcvičku pro zdolávání třítisícovek v Antálii – jednak to bylo po cestě na jih, nebylo to příliš vysoké pohoří a orientace v něm měla být snadná i bez mapy (ne, že bychom byli škrti a chtěli ušetřit, ale žádné pořádné mapy méně známých tureckých hor prostě neexistují). A tak jsme se vydali na cestu, sluníčko svítilo a hory se stále přibližovaly. Hned první den jsme docela vystoupali a navečer jsme dokonce našli pěkné místo na stan, což se jednu chvíli zdálo být docela nemožné. K našemu velkému překvapení se celým pohořím tak různě klikatily cesty pro traktory a zdálo se, že některé by dokonce mohly vést na druhou stranu hor, kam jsme chtěli. V noci trochu sprchlo, nicméně ráno bylo zase docela hezky, tak jsme se rozhodli pokračovat dál po cestě, kterou evidentně něco někam jelo, takže někam vést musela. Šlapali jsme celý den, byla mlha, občas přeháňka. Hory vidět nebylo a tak jsme moc nevěděli, kam jdeme. Několikrát se nám stalo, že se cesta pro auto náhle změnila v pěšinu pro srnky a tak jsme se stále motali někde pod hřebenem. A protože se začal zvedat vítr a smrákalo se, museli jsme rychle najít nějaké místo pro stan, což mezi samými kameny nebylo vůbec jednoduché. V noci byla bouřka a celou noc lilo. Ale jako fakt lilo, prostě když se sečte liják, průtrž mračen a brutální chcanec vyjde zhruba to, čemu musel celou noc čelit náš stan. Ráno jsme pak pochopili, že takhle pršet bude asi dlouho a tak jsme se začali balit ve stanu. Mezitím se naše podlážka začala pomalu měnit ve vodní postel a pěkně nám to všude čvachtalo. Když jsme vylezli ven, viděli jsme, že se z našeho místa na stan stal regulérní rybníček a cesta, po které jsme šli, se proměnila v potok. Nechtěli jsme dál bloudit v neznámu, a tak jsme se rozhodli co nejrychleji vrátit zpět do vesničky Evdžiler. Malé potůčky se proměnily v dravé řeky, které se tu a tam valily přes cestu a bylo nutné je přebrodit. Vody bylo po kolena a my vše brodili v pohorkách a kalhotách, což bylo v tuto chvíli stejně jedno, protože pořád lilo a my komplet promokli už při balení stanu. Do Evdžileru jsme dorazili poměrně brzy, ihned jsme našli nějakou děsně zakouřenou čajovnu na náměstí, kde topili v kamnech a kde jsme si rozložili mokré pláštěnky a bundy. Tak jsme tam tak seděli, pili čajíčky a budili mezi místními rozruch (posledního turistu tu totiž viděli v létě před třemi roky). Naším společníkem se stal školák Mustafa a pěstitel jablek, který uměl anglicky a neustále se mě ptal na zemědělské zvyklosti v ČRJ A protože byla neděle a do města Bayramič nejel žádný bus, domluvil nám Mustafa odvoz s jeho bratrem učitelem, který nám pak ještě sehnal jakousi ubytovnu, kde jsme se usušili a večer koukali na turecké zábavné pořady v televizi. Jojo, v
Evdžileru jsou lidi fa
jn….
Přechod pohoří Kaz Dagi jsme vybrali jako vhodnou rozcvičku pro zdolávání třítisícovek v Antálii – jednak to bylo po cestě na jih, nebylo to příliš vysoké pohoří a orientace v něm měla být snadná i bez mapy (ne, že bychom byli škrti a chtěli ušetřit, ale žádné pořádné mapy méně známých tureckých hor prostě neexistují). A tak jsme se vydali na cestu, sluníčko svítilo a hory se stále přibližovaly. Hned první den jsme docela vystoupali a navečer jsme dokonce našli pěkné místo na stan, což se jednu chvíli zdálo být docela nemožné. K našemu velkému překvapení se celým pohořím tak různě klikatily cesty pro traktory a zdálo se, že některé by dokonce mohly vést na druhou stranu hor, kam jsme chtěli. V noci trochu sprchlo, nicméně ráno bylo zase docela hezky, tak jsme se rozhodli pokračovat dál po cestě, kterou evidentně něco někam jelo, takže někam vést musela. Šlapali jsme celý den, byla mlha, občas přeháňka. Hory vidět nebylo a tak jsme moc nevěděli, kam jdeme. Několikrát se nám stalo, že se cesta pro auto náhle změnila v pěšinu pro srnky a tak jsme se stále motali někde pod hřebenem. A protože se začal zvedat vítr a smrákalo se, museli jsme rychle najít nějaké místo pro stan, což mezi samými kameny nebylo vůbec jednoduché. V noci byla bouřka a celou noc lilo. Ale jako fakt lilo, prostě když se sečte liják, průtrž mračen a brutální chcanec vyjde zhruba to, čemu musel celou noc čelit náš stan. Ráno jsme pak pochopili, že takhle pršet bude asi dlouho a tak jsme se začali balit ve stanu. Mezitím se naše podlážka začala pomalu měnit ve vodní postel a pěkně nám to všude čvachtalo. Když jsme vylezli ven, viděli jsme, že se z našeho místa na stan stal regulérní rybníček a cesta, po které jsme šli, se proměnila v potok. Nechtěli jsme dál bloudit v neznámu, a tak jsme se rozhodli co nejrychleji vrátit zpět do vesničky Evdžiler. Malé potůčky se proměnily v dravé řeky, které se tu a tam valily přes cestu a bylo nutné je přebrodit. Vody bylo po kolena a my vše brodili v pohorkách a kalhotách, což bylo v tuto chvíli stejně jedno, protože pořád lilo a my komplet promokli už při balení stanu. Do Evdžileru jsme dorazili poměrně brzy, ihned jsme našli nějakou děsně zakouřenou čajovnu na náměstí, kde topili v kamnech a kde jsme si rozložili mokré pláštěnky a bundy. Tak jsme tam tak seděli, pili čajíčky a budili mezi místními rozruch (posledního turistu tu totiž viděli v létě před třemi roky). Naším společníkem se stal školák Mustafa a pěstitel jablek, který uměl anglicky a neustále se mě ptal na zemědělské zvyklosti v ČRJ A protože byla neděle a do města Bayramič nejel žádný bus, domluvil nám Mustafa odvoz s jeho bratrem učitelem, který nám pak ještě sehnal jakousi ubytovnu, kde jsme se usušili a večer koukali na turecké zábavné pořady v televizi. Jojo, v 
Evdžileru jsou lidi fa
jn….
Žádné komentáře:
Okomentovat