Buďte na psy zlí

Když přestalo v Kaši pršet, pomalu jsme se vydali na trek po pobřeží. Dokonce jsme našli i infocentrum, kde jsme obdrželi pár mapek a kde jsem si chvilku hrála s milými psíky, jichž se v každém městě toulalo dost a dost (asi bych už vážně měla začít uvažovat o očkování proti vzteklině). A tak se stalo, že nás jedna fenka pitbulka doprovodila až za město, kde jsme začali stavět stan. Pítr se ujal vaření nudlí, což dopadlo nakonec docela tragicky a místo nudlí se sýrem vytvořil jakýsi nepoživatelný slepenec. A tak jsem si zas chtě nechtě dala chleba a nudle vděčně zbaštil pes. V noci přišel slejvák a bouřka a my zjistili, že se nám pes vloupal do předsíňky, což bylo široko daleko jediné suché místo. Ani já ani Pítr jsme neměli to srdce feničku do bouřky vyhodit a tak jsme ji nechali u nás. Ráno jsme se všichni probudili a fenka, nyní již Hvězda, kolem nás vesele běhala a celý den nás věrně doprovázela a hlídala a snad jí ani nevadilo, že jsme pro ni neměli žádné jídlo. A tak jsme začali vymýšlet, jak se jí v nějakém městě zbavíme, měla totiž v uchu známku, tak se snad dostane domů. Druhou noc jsme strávili nedaleko pastoušky a naše Hvězda nás neohroženě hlídala před pasteveckými psy. Večeři jsem tentokrát vařila já, tak jsme si opravdu pochutnali. Ráno však nastal problém, přišel nás pozdravit pastevec, tedy spíš si přišel říct o cigára, a Hvězda na něj tak vyjela, že bych to od ní nečekala. To stejné se opakovalo, když jsme šli k pastoušce pro vodu a jedna holčička nám donesla placky a rajčata. A protože jsme pomalu přicházeli do vesnice, vyrobila jsem Hvězdě provizorní vodítko ze šňůrky na stan, protože bylo jasné, že jsme s Pítrem jediní dva lidé, kdo na ni můžou sáhnout a můžou ji tedy nějak ovládat. A tak jsme došli do nějaké hrozně divné vesnice, kde byli samí divní lidé a kde měli jeden obchod se samýma blbostma jako sušenky, žvýkačky atp. Tak jsme se dál sháněli alespoň po chlebu a dostali jsme zas placky a rajčata a dokonce nám v obchodě i uvařili čaj. Hvězda nás střežila, a když na ní vzal pan domácí klacek, dostala zuřivý záchvat a šel z ní vážně strach. My se s Pítrem rozmysleli, co dál, a protože jsme neměli jídlo a cesta po pobřeží nás moc nebavila, rozhodli jsme, že pojedeme zpět do Kaše a dál na sever. Do Kaše nás odvezli nějací chlapíci, a tak jsme naši milou feničku nechali napospas ve vesnici, kde ji nikdo neměl rád. Ještě teď vidím, jak se snažila auto, kterým jsme odjížděli, dohonit. Ach jo, příště po každým psovi, kterej za mnou půjde, hodím kamenem.