Ráno jsme se probudili do strašné kosy, což jsme pochopitelně očekávali. Přes noc napadlo asi deset čísel sněhu, tak hned u chaty nazouváme sněžnice, čímž se mi krosna neuvěřitelně vylehčí. Jde se dobře a za hodinku a půl jsme už v sedle. Vydáváme se ztečí nahoru, což je vážně dost vyčerpávající, protože sklon kopce fakt stojí za to. Skoro mě napadá, jak se asi dostaneme dolu. Pod čerstvým sněhem je led a tak sněžnice čím dál častěji suplují mačky. Na hřebeni nás čekají skvělé výhledy a pohled na vrchol a lanovku, která na Tahtali jezdí. Sníh je tu sfoukaný a jdeme tedy po definitivní ledovce a tak mě otázka návratu hlodá čím dál víc. Pítrova odpověď, že to budeme řešit, až to nastane, mě dokonale uzemní. Nicméně soustředím se spíš na to, abych někam nezahučela, a po dalším několikahodinovým snažení stojíme na vrcholu, kde je úděsná budova s obchody a restaurací, ale je tu aspoň teplo a pěkný záchody. Lidé nám tleskají a koukají na nás, protože to tu teda dneska nečekali a údajně jsme první, kdo sem kdy v zimě vylezl. A lanovka jezdí, a protože jsem doma slíbila, že na sebe dám pozor, přemluvím Pítra (což tedy nedalo moc práce), abychom tedy dolů jeli lanovkou. Pítr pak přehodnotí celou situaci a sám uzná, že na ty třítisícovky nemáme, no jo, tam už lanovka nejezdí. A tak nám v podstatě právě zachránil život.
Žádné komentáře:
Okomentovat