Tahtali a myší hovínka

Když nám to tedy nevyšlo s tím kaňonem, rozhodli jsme se, že na dvoutisícovku Tahtali zaútočíme odjinud a to z vesničky Gedelme. Opět přes den pršelo a v noci byla bouřka, ale dostali jsme informace, že už snad má být nějakou tu chvíli hezky, tak jsme plni optimismu vyrazili na cestu. K našemu velkému překvapení jsme potkali dva Angličany, kteří právě z Tahtali odházeli a svůj pobyt v Turecku pojali stejně jako my, tak jsem si oddychla, že nejsme jediní dva cvoci široko daleko. Dostali jsme od nich spoustu užitečných informací, jako že je na Tahtali moc sněhu a že tam nevylezli (Pítr se zaradoval, že konečně použijeme ty sněžnice, co jak idioti na jeho popud celou dobu táhneme) a že cestou zpět k moři potkáme plameny, co šlehají ze země a na nichž se dá vařit (tato informace nás vážně zaujala, ale nedovedli jsme si to moc představit). A tak jsme značně povzbuzeni (hlavně já) pokračovali dál. Sněhu přibývalo a za chvíli se pod ním ztratila značka a tak jsme se vysilovali šplháním do svahu a prodíráním klečí, protože jsme cestu samozřejmě hned ztratili. Nakonec jsme došli na planinku, odkud už byl Tahtali vidět a kde se nacházela jakási salaš, do které se dalo vlézt a kde byla postel. Ale bylo ještě brzo, tak jsme se šli podívat do sedla a zkusit najít cestu na vrchol a dál k moři. Ani jedno se nám nepovedlo, a přestože bylo krásné počasí, začalo se připozdívat a ochlazovat. A tak jsme se vrátili zpátky na planinku, a protože byla nepředstavitelná kosa, vloupali jsme se do té salaše. Sice jsme si moc nepomohli, zima tu byla stejná jak venku, ale aspoň jsme nemuseli stavět stan. A tak jsem se zbaběle na posteli zachumlala do všech spacáků a oblečků a nechala jsem Pítra, aby uvařil jídlo, a pak jsme šli spát. Noc však klidná nebyla, žila tu totiž jedna hladová myška, co se nám dobývala do ešusu a kde nám nechala pár hovínek. Pítr jí tedy vyrobil pastičku, kam se chytla a zase utekla.