Na nádraží v Boyzuku

Město Boyzuk byla už opravdu naše poslední zastávka cestou do Istanbulu. A protože nám odtud odjížděl vlak asi ve dvě hodiny ráno, strávili jsme pozdní večer na nádraží. Zrovna jsme klimbali, když do haly najednou začalo přibývat plno lidí, ženy, muži, staří, mladí, děti, v šátku a bez… moc jsme netušili, co se děje. Že by všichni někam jeli? Proč ale teď, probůh? A kde mají kufry? A pak mi to všechno došlo, oni nikam nejedou, šli se jen rozloučit se svými syny, bratry, synovci, kamarády, kteří odjížděli na vojnu. Hala byla plná emocí, vzrušení, smíchu i pláče. A pak přijel vlak, všichni rychle odešli a my zas zůstali na nádraží sami. Venku právě začalo sněžit…