To se člověku prostě musí přihodit v tu nejnevhodnější chvíli na světě. Např. ve vlaku, který přijíždí do Istanbulu. Najednou se objeví hrozná křeč v břiše a člověk se sápe přes všechny ty vystupující a tlačící se lidi ven, aby vzápětí pobíhal po nádražní hale a v děsivé předtuše hledal záchod. Pak už nezbývá než prohledat lékárničku, schroupat platíčko černýho uhlí a zalitovat, že imodium zůstalo doma. A tak jsem v Istanbulu místo krásných mešit a voňavých tržnic objevovala místní záchodky. Na nádražích, kde chtěli za špinavej turečák nehorázný peníze, v zapadlých mešitách, kde za stejný záchod nechtěli naštěstí nic, v restauracích, v podchodech – někdy jsem zaplatila, jindy jsem utekla, dokonce jsme se jednou jakoby nechali pozvat do luxusní restaurace a zatímco Pítr naoko studoval jídelníček, já studovala, jak pustit vodu do wc nádrže. Pak jsme jen konstatovali, že to tu maj drahý a odešli jsme. A protože venku byla opravdu děsná zima, vítr a sníh, skoro nám ani nevadilo, že jsme hromadu času strávili na čaji v restauraci a poblíž záchodu. A tak nám den docela utekl, ale nakonec se přece jen poštěstilo, v lékárně jsem sehnala imodium a tak jsem si z Istanbulu odvezla i příjemnější vzpomínky…
Další fotky z Turecka jsou tu:
Žádné komentáře:
Okomentovat