Dostat se do Turecka není tak snadné, jak by se mohlo zdát

Jako výchozí strategický bod k útoku na Turecko jsme vybrali řecké městečko Feres ležící nedaleko hranic. Sice se všichni u dráhy strašně divili, proč chceme zrovna tam, když tam nic není, ale trvali jsme na svém a tak jsme nakonec už za tmy vystoupili na nádraží ve Feres. V nedalekém lesíku jsme postavili stan a asi v půl sedmý ráno nás budí rachot nějakých strojů… nemá cenu spát dál, tak jdeme na snídani do centra, kde se mimo jiné snažíme doptat na nějaký spoj do Turecka. A tady poprvé narážíme – angličtinu tu prostě nevedou, a tak hledáme všude možně jakési imaginární autobusové nádraží, až konečně najdeme německy mluvícího pána, který nás na onen autobusák, tedy nijak neoznačenou lavičku u silnice, dovede. Dozvídáme se, že se dá busem dostat jen na hranice Kipi a že to jede za dvě hodiny. Tak jdeme na kafe, kde prodavačku ohromím pozdravem Kalimera a pak se už vezeme přímo na hranici. Řeckou celnici projdeme bez problémů a tak se suveréně vydáváme na celnici Tureckou až dojdeme k mostu, kde nás usměvavý voják zastaví a vysvětlí nám, že pěšky se přes most jít nesmí. Jo takhle na kole, to by byla jiná. Tak se tedy vracíme zpět a u duty free shopu obcházíme auta a prosíme kdekoho, aby nás vzal alespoň přes ten most. Nikomu se moc nechce a většina aut je stejně neuvěřitelně naložená. Nakonec se nad námi slituje jeden tirák, odveze nás přes most a my se tak konečně ocitáme v Turecku…