Ranní útrapy a večerní vysvobození

Dneska jsem měla sraz s Natalií a Chemou ze Španělska, abychom společně udělali protokol na cvika z Ichtyologie. Na Chemovo přání jsme se měli sejít už v devět, což teda byl na Španěla dost odvážný návrh a tak, protože jsem večer Chemu na koleji nenašla, jsem psala Natalii, kdy se tedy sejdem a prý v deset. Tak to jo. Tak jsem se zase překonala a v deset jsem už stála na fakultě u výtahu a vyhhlížela buďto Chemu nebo Natalii. No samozřejmě ani jeden nepřišel. Natálii jsem svým telefonátem vyděsila, úplně zapomněla, že se měnil čas a Chema zase projistotu úplně zapomněl na naší schůzku. A tak jsme zase udělali kulový, protože chvíli trvalo, než jsem se konečně slezli a protože jsem ve 12 měla meeting s koordinátorkou. No, je to hrůza, celej den něco dělám, někam jdu, na někoho čekám, uteče to jak voda a ve výsledku není hotovo nic. Je to fakt příšerný.

Večer mě pak čekala poslední hodina Řečtiny, tak jsme si to s ostatními náležitě vychutnali a v příjemném baru na promenádě vše stylově zakončili. Takže konečně začíná život.... hurááá

Me lene Dagmar...

Už nám z toho hrabe

Mé fiktivní jméno

Na pláži

Není nad to strávit sobotní odpoledne na pláži. A od koupání neodradí ani teplota 16°C a ledový moře. No jo, když je tady tak krááásně….

Kterak mě zas ve škole nas…

Konečně je pátek a mě zas čeká cvičení z Ichtyologie, které tady jako jediné pravidelně mám. A tak se přemluvím a vstanu, což je po včerejší návštěvě taverny a několika džbáncích vína docela náročný, a v půl jedenáctý už stepuju na chodbě, abych se vzápětí od profesora dozvěděla, že ostatní Erasmáci jsou na nějaké exkurzy a že pro mě nemá překladatele, ale jestli prý chci, můžu zůstat a poslouchat aspoň v řečtině. No, to určitě… sice mám za sebou už devět lekcí, ale na studium rybích šupin to vážně nestačí. A tak rychle odcházím a po cestě ze schodů mrmlám samý nadávky na neschopnost profesorů třeba mi napsat email, že cviko nebude. A tak se aspoň stavím na net do knihovny, jestli už mi náhodou neodpověděla koordinátorka. Potřebuju se za ní stavit kvůli nějakým papírům. A i ona mě dnes překvapila, protože mi na můj anglicky psaný mail odpověděla řecky (že by snad věděla, že chodím na kurz a chtěla si se mnou procvičit názvy dnů v týdnu?) Ale rozluštila jsem, že mám přijít v pondělí ve 12. U administrativní budovy stále stávkujou, už dva týdny, asi nemaj roupama co dělat, tak doufám, že je to v pondělí přejde, potřebuju tam zajít a konečně odevzdat všechny ty dokumenty, co mám pěkně nachystaný na koleji v šuplíčku. V menze naštěstí nestávkujou, tak si zajdu na rybu a pak se ještě před kurzem trochu prospím na koleji, abych mohla večer konečně vyrazit na nějakou pořádnou párty…

A tady první ochutnávka fotek Aristotelovy Univerzity – připravte se na nejhorší, začínáme….

Copak se děje za plotem?

Jen pojďte dál... Nejhezčí koutek na univerzitě
Račte vstoupit
Na chodbách to žije
Jen tak zůstanou úřední zprávy na svém místě
Copak se asi děje ve vagónku? Radši nevědět...
Pohled na kampus z kavárny
Copak je dnes dobrého?
Tímto se pro dnešek loučím, snad seberu dost odvahy a příště nafotím nějaké interiéry, taky to stojí za to.

Bez hacku a carek..

Tentokrat posilam par fotek z knihovny, takze vzkaz bude bez hacku a carek (muzete byt vsak radi, ze to neni v alfabete:)) Ve stredu meli Rekove opet nejaky svatek a tak jsme vyuzili den volna a vyjeli jsme si za mesto do Hortiasu a kdyz jsme vystoupili z busu, ocitli jsme se primo uprostred jakychsi krojovanych ditek. Na oslavu svatku pak podnikla neuveritelny asi 200 metru dlouhy pruvod a pote se vsichni rozesli na obed...

My jsme vsak pokracovali vzhuru na vyhlidku. Prikladam dalsi fotky a to hlavne proto, abyste mi neustale neposilali maily, ve kterych mi zavidite, jak se koupu v mori, zatimco doma snezi...

Jak to chodí na koleji

Tak mě tak napadlo, že jsem ještě nenapsala, jak se mi tu vlastně bydlí. Takže… mám třílůžkový pokoj v šestém patře, kde jsem měla být sama, ale nakonec se ke mně přistěhovala Šárka. Pokojík je malý, ale pro dva lidi je to ok, tři by se sem ale nevešli. Jako Erasmák jsem si mohla vybrat ze tří kolejí, dvě jsou hned u kampusu a jsou horší a o dost dražší než Efchinstons Leschi (opět řecký paradox), kde bydlím já. Má to být nově zrekonstruovaný dům, koupelky na patře a společná kuchyňka a je to tu fakt hezčí než na leckterých kolejích v Brně. Kuchyňka je v sedmým patře a je malá, je tam i jídelna a velká terasa. Na každém patře je pračka, ovšem jen zasvěcení ví, která pere a která ne. Taky je tu děsně zmatený výtah, který se prý často zasekává, což se mi naštěstí ještě nestalo. Jediné, co mi vadí je to, že koleje jsou hned u rušný silnice s nonstop provozem, takže spát při otevřeným okně asi moc nepůjde. Ale zase to máme kousíček na promenádu u moře, kde tedy nic extra není, akorát tam občas někdo chodí běhat a v neděli se tam prochází půlka Thessalonik.
Byla jsem připravená na to, že tahle kolej, protože je nejlevnější, je česko-španělsko-polská, což je pravda, je nás tu nejvíc, ale je tu i dost Rumunů, Turků, Portugalců, Litevci, Finky, Arménec… jj, je to tady opravdu pestrý.

Tak to je můj pelíšek...

Sláva, hlady neumřeme

Jídelna a jedlíci

Pozvánka na společenskou konverzaci s ouzem:o)

Rýmička a kašílek

Tak jsem se v sobotu probudila s pořádnou rýmou. Teď, když už nemám průjem a dokonce mě přestala zlobit i má rostoucí osmička, musí přijít tohle. Ale nachlazená je snad půlka kolejí, tak jsem to mohla čekat. Venku je slejvák a zima, tak jsem ráda, že nikam nemusím, v neděli končí filmový festival, tak si akorát zajedu pospat do plyšových sedaček v kinosálu. V neděli je tu jakási párty Španěláků a já konečně na vlastní kůži poznávám, že španělský hluk je opravdu daleko hlučnější než kterýkoli jiný evropský hluk. Jdu se tam na chvilku podívat, ale protože jsem o několik promile pozadu, brzy to vzdávám a jdu spát.

Takový normální pátek

Dneska jsem zas musela přežít velenudný cvika z ryb, kdy pan profesor mluvil a mluvil a jakási doktorandka nám třem Erasmákům šeptem a nepříliš dobrou angličtinou překládala, takže ač jsem se snažila poslouchat a pochopit, nevím nic. V poledne jsem zase musela přežít odporný chobotnice v menze a tak jsem si šla zlepšit náladu na trh, který se každý pátek koná v ulici kousek od kolejí a za pár šupů se tam dá nakoupit zelenina, ovoce, ryby, ponožky… A pak zas již tradiční festivalový film před kurzem řečtiny. No, a zase mě Řekové překvapili, v kinosále sice nekouřili, ale zase se při filmu klidně nahlas bavili, zvedali telefony nebo je nechávali dlouho zvonit. No jo, člověk se tu má pořád čemu divit. Hodina řečtiny byla dneska nějaká extrémně vtipná a večer byla na koleji zase nějaká párty, vyrazili jsme ven, což skončilo celkem neúspěšně, ale pro mě to jedno pozitivum mělo a to, že jsem se již podruhé seznámila s jistým Ramonem ze Španělska, ale teprve dnes jsem se dozvěděla, že tu chodí někam lézt a že mě někdy vezme sebou, tak to bude super. Už potřebuju nějakej pohyb, ty tuny olivovýho oleje, bílej chleba a pravidelné dva obědy v menze se už pomalu začínají projevovat.

Filmový festival a frappé u punkáčů

Včera jsem se dozvěděla, že je v Thessalonikách jakýsi festival dokumentárních filmů a pro studenty je do čtyř hodin vstup zdarma, tak to si teda nesmím nechat ujít. Dopoledne však opět strávím ve škole návštěvou profesorů, obdržením knih a návštěvou copy centra. Už mám konečně rozvrh, takže suma sumárum čtyři pro mě nepříliš užitečné předměty, jedny cvika, exkurze a výjezd k moři, no, tak snad to bude všechno v pohodě. Ještě pak stihnu zajít zrušit výlet na Meteoru, tenhle tejden je fakt náročnej a radši se v sobotu vyspím, navíc tu stále bude ten festival a má být hnusně. Na obědě pak potkávám nějaké lidi z kolejí, se kterými pak zajdu na frappé na polytechniku. Tady totiž přes poledne v druhém patře nad oficiální kavárnou vaří kafe punkáči, pěkně za půl eura (normální cena je tak euro a víc), přísady mají přichystaný v jakýchsi opatlaných krabičkách, provizorní stolek, kabel a jedna rychlovarka – prostě punkáčský kafe. Ale musím uznat, že to zatím bylo moje nejlepší frappé, co jsem v Řecku měla. Ještě před kurzem řečtiny stihnu jeden dokument a pak opět s ostatními jak blbeček opakuju: Jmenuji se Bára a jsem z Čech.

Jak pochopit Řecko (?)

Dneska jsem zase vstávala pozdě (no jo, stejně jako ostatní taky najíždím na španělskej režim) a tak jsem byla ráda, že jsem stihla registraci na dvoutýdenní každodenní kurz řečtiny, která končila v jednu. Trochu mě zarazilo, že po mně chtěli podepsat papír, že když budu třeba jen jednu hodinu chybět, zaplatím pokutu 100 Euro. Dovedu si ale dost dobře představit, že se tam lidi vždycky zapsali, a protože se za tenhle kurz neplatí, nechodili tam pak. Ale stejně je to dost drastický opatření. Na registraci jsem potkala spolubydlu Šárku (asi po týdnu se ke mně přestěhovala ze sedmýho patra, kde je kuchyňka a tedy neustálý hluk), a Šárka vykládala cosi o sobotě a výletu na Meteoru, tak jsem se na to v kanceláři jen chtěla zeptat a omylem jsem se na výlet taky přihlásila. No, třeba to nebude špatný, sice nemám ráda organizovaný akce, ale aspoň zase poznám nový lidi. Pak jsem se ještě chtěla zastavit na Erasmus Office za paní Kapnizou, ale před vchodem hrála hudba a stáli tam nějací lidi, co mě otočili s tím, že je tam dneska zavřeno. Tak jsem tedy šla na oběd (zase sem si dala dva, no jo, Češi, když je něco zadarmo…) a po jídle jsem zašla do knihovny, kde jsem objevila knížku na evoluční biologii a zase jsem se zasekla na netu. A protože už bylo pět, vydala jsem se na první lekci řečtiny, což byl nářez. Sice jsme za ty čtyři hodiny stihli probrat tak akorát abecedu a základní fráze typu jmenuji se a jsem z Čech, ale nepamatovala jsem si zhola nic. Řecký písmenka jsou prostě řecký písmenka a řečtina, stejně jako celý Řecko, je absolutně nelogická a nepochopitelná. A dost mě to vyřídilo, hladoví jsme se vrátili na kolej a hromadně jsme zaútočili na kuchyňku. Tam jsem konečně poznala legendárního Honzu z prvního semestru, na nějž se všichni těšili a který přijel teprve teď. A tak jsme krafali v kuchyňce a probírali, jak to v Řecku (ne)funguje, což je téma na nekonečnou debatu. Tak tedy:

Dozvěděla jsem se, že na fakultě, kde je Erasmus Office, prý stávkují uklízečky za lepší plat (chocho, nějak jsem si nevšimla, že by vůbec na univerzitě nějaký uklízečky pracovali, rozhodně to tam tak nevypadá) a neví se, jak dlouho to bude, možná den nebo měsíc… kdo ví. Prý jsou tu vůbec stávky dost v kurzu, Řekové stávkují často a rádi. Jedna z oblíbených stávek je prý v létě stávka popelářů, tak to se už těším. Taky nás dost udivují některé pracovní pozice. Třeba v autobuse, nejdřív vám jízdenku zkontroluje řidič a pak ještě během jízdy přijde další člověk, který vám ji natrhne. Anebo v menze, u pásu na špinavé nádobí stojí člověk, který vám vezme tác z ruky a místo vás ho sám položí na pás - och, jak užitečné... No a třeba to, jak to chodí u nás na koleji, to taky stojí za zmínku. Už jen rozdělování pokojů je dost udivující, můj třílůžkový pokoj je dvakrát menší než dvoulůžák o patro níž, no nenaštve to? A taky hlídač, co je na vrátnici přes noc a jehož úkolem je v 11 hodin zamknout kuchyňku (nikoli však společenskou místnost, která zamknout nejde), aby tím rozehnal párty. Takže akorát způsobí to, že si lidi po sobě nemůžou uklidit špinavý nádobí a v jídelně tak pravidelně zůstává pěknej binec. Ten však ráno uklidí uklízečka, která ctí heslo Co je mokré, to je čisté a jednou týdně do té vody ještě přidá savo. I prostěradla se perou v savu, takže když jsem po noci strávené v novém povlečení přišla do čerstvě vysavené koupelny, myslela jsem, že tam vážně hodím šavli. Teď nedávno nám udělali nové zásuvky a přípojky na net, rychlost a výpadky však zůstaly stejné. A přitom by stačilo koupit wifinu a každej by byl spokojenej. Výborná investice byla rovněž do broušení jakési kameninové podlahy v jídelně, kde jsou kovové židličky, se kterými se samozřejmě šoupe, což kromě nesnesitelného zvuku rovněž ničí podlahu. A tak přišlo originální řešení, co s tím, a židle se přišroubovaly k podlaze, což samozřejmě vydrželo jen pár dní. Kolikpak by asi stála koupě gumových nástavců na nohy židlí v porovnání s tímhle vším? No, tak to je Řecko, stát požitkářů, lenochů a kuřáků. Mimochodem, je až neuvěřitelné, kde všude se kouří – no, kouří se prostě všude, v autobuse, u benzínky, v menze a prý si občas někdo zapálí i na přednášce. Jediné místo v kampusu, kde je obrázek s přeškrtnutou cigaretou, je sportovní fakulta. Je to však jen formalitka, kouří se i tam…

To je tak když je neděle

Holky z Čech na dnešek naplánovali výlet do Verginy, kde mají být jakési významné vykopávky hrobek významných lidí. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu s nimi, i když se mi nechtělo být mezi Čechy. Nejdřív jsme museli do Vérie busem a pak busem do Verginy. Ale už na autobusáku v Thessalonikách jsme pohořeli – měli jsme totiž zjištěné busy na sobotu a ne na neděli, kdy jezdí jinak. A tak jsme odjížděli asi o hodinu později, než jsme chtěli a ve Verii jsme se dozvěděli, že autobus do Verginy jede až v půl třetí, což by zas tak nevadilo, kdyby na památkách neměli otevřeno jen do tří (obvyklá pracovní doba v Řecku). A tak jsme se poflakovali po Verii a bylo moc krásně, tak mi asi zase vyskákali pihy.

Na trhu...

Dneska jsem si konečně stihla zajít na trhy pro zeleninu a sýr a bylo to úžasný, všude plno zvuků a vůní, jojo, musím sem častěji…

Party time

Dopoledne jsem přežila velenudné cviko z ryb a vůbec mi nevadilo, že nám paní Bobori povídala o rybí databázi řecky. Stejně jako ostatní jsem cvičení prospala nebo prokecala s Elenou, mojí novou řeckou kamarádkou. Elena mě přemluvila, abych si zapsala předmět Mořská biologie, že se pojede v květnu kamsi na tři dny na pláž studovat mořské ekosystémy a pařit. To zní dobře. V poledne jsem pak ještě přežila mořský potvory v menze, a protože to bylo docela dobrý, nenechala jsem na talíři ani jedno chapadýlko. Odpoledne jsem byla domluvená s Cansu z Turecka, co taky studuje genetiku a má nějaký stejný předměty, že spolu zajdeme profesory. Na Biotechnologiích mikroorganismů jsem se dozvěděla, že místo cvik mám napsat seminárku na deset stránek a že studijní materiály teprve dostanu. Tak to si tedy ještě rozmyslím, jestli si ten předmět nechám, těšila jsem se na cvika s Řekama a místo toho budu psát seminárku o věcech, který mě nezajímají a který nepotřebuju, achjo… Večer jsem se do menzy vypravila znovu, abych si na víkend vzala nějaké pomeranče, a hned na zastávce jsem potkala Balu taky z Turecka, která jela do menzy ze stejného důvodu jak já. Jenže nás vypekli, místo pomerančů bylo jakési nechutné želé. A pak už pátek a párty a pěknej dramík na technický škole..

Infantilní Dimitra

Dneska jsem dorazila na sbor o půl hodiny dřív, což byla chyba. Hned se mě zmocnila jedna holka, co se představila jako Dimitra. Infantilně se smála, hladila mě po vlasech a za každou větou, co jsem pronesla, tleskala. Po sboru jsem zas s místním sborovým jádrem vyrazila kamsi na víno a byla to docela psina…

Jak trefit k doktorovi

Dneska konečně nemusím do školy, ale protože se mi na víkend vrátil můj starej známej průjem, podlehla jsem maminčinu naléhání a vydala jsem se za univerzitním doktorem, který samozřejmě ordinuje jen do 12, tudíž v pondělí ani v úterý jsem neměla šanci ho zastihnout. Dneska jsem si tedy přivstala a už krátce po devátý jsem stepovala u menzy, kde měla být ordinace a kde jsem ji dokonce i našla. Nicméně doktor mi suše oznámil, že mě vyšetřit nemůže, že bych zas musela mít nějakou knížečku s fotkou, na kterou se čeká čtyři měsíce, a blabla blabla. Ze slušnosti se zeptal, co mi je a pak mě poslal do nějaké nedaleké nemocnice. Tam jsem se na vrátnici doptala na kliniku, mám prý sledovat modrý pruh a dojdu tam. A taky že jo, klinika byla malá čekárna plná lidí s takovým tím pořadníkem na lístečky, jak bývá na poště, a čtyřmi tlačítky popsanými řecky. Nevěděla jsem, co dělat, až mi tedy jedna slečna zmáčkla jedno tlačítko a s lístečkem mě zas poslala kamsi po žlutém pruhu. Tak jsem došla k doktorovi, který uměl anglicky a který mě poslal zas zpět na kliniku. Tak mi zas jiná slečna vytiskla jiný lísteček a já pozorně čekala, až se mé číslo objeví na tabuli. Ale nějakou záhadnou náhodou mé číslo přeskočili, tak jsem tedy vešla mezi ordinace a snažila jsem se tam do nějaké vecpat. Když už si mě někdo z personálu všiml, poslal mě se slovy "wait wait wait" zase do čekárny. Tak jsem tam tedy čekala a čekala a čekala, až jsem se nasrala a šla jsem domů. Ale aspoň umím perfektně vyslovovat slovíčko diarrhoea.

První vlaštovky….

Dneska mám setkání s dalšími profesory a kupodivu jsou všichni docela milí, sice si na jeden předmět musím oběhnout asi čtyři hlavy pomazané a dostávám docela hodně úkolů, ale pozitivní je, že budou nějaké exkurze a v pátek budu dokonce chodit na jedno cviko z Ichtyologie, na což se upřímně těším. Taky mě těší, že umím anglicky líp než profesoři, s nimiž jsem dnes byla. I na sboru je to dneska docela fajn, nějak se mi zdá, že přišlo víc mladejch a poté, co jsem dostala druhou část not, rozšifruju v záhadné skladbě Mesiáše od Händla – paráda, tak to si zazpívám ráda.

Týden druhý – stále nevycházím z údivu

V pondělí mám konečně sraz se svojí koordinátorkou, abychom dali dohromady předměty a rozvrh. Dost mě překvapí, když mi oznámí, že předměty z magisterského studia, co jsem si vybrala a co se mi hodí do studijního plánu, prostě z nějakého podivného důvodu tady studovat nemůžu. Koukám na ní jak tydýt, vždyť už mi to přece jednou podepsala, tak v čem je zas problém. Ale evidentně to prostě nejde, a tak u ní sedím dvě hodiny na netu a hledám jiný předměty, a jsem zoufalá. Buď mají na výběr samý kraviny, anebo jsem už všechno měla u nás. Nakonec si něco přece jen vyberu a jdu za prvním profesorem z Evoluční biologie na konzultaci, který zrovna moc příjemný není a navíc po mě chce, abych si koupila jakousi knížku, která jde sehnat jen přes internet. To se mi tedy moc nechce, ale zrovna tenhle jediný předmět má pro mě význam, tak to budu muset nějak zvládnout. Po obědě sháním počítač a je to zas všude obsazený nebo porouchaný (jak už se těším, až mi z domova přijede můj) a tak se vypravím najít konečně tu bouldrovku, abych si spravila aspoň trochu náladu. Zanedlouho už zase bloudím po oné záhadné ulici a hledám nějaký starý dům, ve kterém by to mělo být. Úspěšná jsem jen částečně, najdu ceduli s obrázkem jakéhosi turisty, tak to asi bude ono, ale dveře domu jsou zamčený. Kupodivu je tu internetový odkaz, tak si ho opíšu a jedu zas na kolej, kde vysomruju od holek ze zemědělky počítač a na tom našem příšerně pomalým kolejním netu zjišťuju, že na bouldru jsou od osmi, paráda. Večer si tedy zabalím lezky a jdu na to. Budovu najdu, dokonce je i odemčeno a vevnitř mě přivítá milá slečna a srozumitelnou angličtinou mi vysvětlí, jak to tu chodí. Abych mohla do centra chodit, musím se stát členem jakéhosi klubu a platit 17 euro za měsíc (což si pochopitelně můžu ze svého velegrantu dovolit) a pak mi ukáže dvě místnosti tak 2×2×2 metry s jakousi pidistěnou. Asi vidí mé zklamání, které se mi nepovedlo dostatečně zamaskovat, tak dodá, že to je to nejlepší, co ve městě mají. A tak zas s nepořízenou odjíždím na kolej… Dneska byl opravdu špatný den.

Jak se jezdí po Soluni

V neděli jsem si udělala malý výlet do okolí Thessalonik a tak mě tak napadlo, že bych mohla trochu nastínit, jak tady vypadá místní doprava. Samozřejmě je, jako všechno ostatní v Řecku, velmi neorganizovaná. Jak kdosi vtipně poznamenal, Řekové si zatím ještě nevšimli, že už dávno nejezdí na oslech, ale v mercedes, a tak to tu podle toho vypadá - pravidla silničního provozu se příliš nerespektují, jezdí se rychle, chaoticky, na červeno, hodně se troubí na všechny a na všechno atp. Pro chodce z toho vyplývá následující: přechody a semafory jsou jen informativního charakteru, je jedno, kde a kdy se silnice přechází, podstatné je, že zrovna nic nejede nebo se dá relativně bezpečně prokličkovat mezi auty. A tak se řada chodců neohroženě vrhá mezi jedoucí vozidla na čtyřproudovce, zatímco řidiči, evidentně zvyklí na to, že se jim kolem vozu stále motají chodci, zůstávají relativně v klidu. Dokonce se mi někteří Řekové přiznali, že to je pro ně něco jako droga a národní sport číslo jedna. No, věřím jim to. Řidičové se však chodcům mstí po svém a to tak, že parkují na chodnících a to pokud možno tak na těsno, aby se nedalo vůbec projít. Leckdy se pak divím, jak vůbec můžou některá auta ze svého místa vyjet, protože se parkuje opravdu na centimetry. Možná mají na ráno vždycky nějaký pořadník na vyjíždění, nevím.

Další zajímavou kapitolou jsou autobusy. Přestože jsou Thessaloniky podle některých informací téměř milionové město, jezdí tu jen autobusy, a to ne příliš často. Žádné trolejbusy či šaliny, o metru ani nemluvě. Navíc je zde většina silnic jednosměrných a tak mají autobusy v každém směru jinou trasu a je téměř nemožné se v tom vyznat. Něco jako jízdní řády neexistuje, sice na významnějších zastávkách blikají časy odjezdů nejbližších spojů, ale na dalších zastávkách prostě nějaký rozpis chybí, a když vám jede autobus jednou za dvacet minut a zrovna se netrefíte, je to dost k vzteku. Výhodou městských busů však je, že se s nimi dá dojet hodně daleko za město a to dokonce až na jakousi pláž, kde jsem ještě nebyla. Lístek stojí půl eura (čtvrt pro studenty), dá se na něj čtyřikrát přestoupit a platí 70minut. Z autobusů mám ještě jiný zajímavý poznatek a to ten, že řecká tlačenice je úplně jiná, než ta česká. Taková víc nepříjemná, přestože se jí účastní míň lidí, než u nás. No, asi se Řekové víc roztahujou, nebo co…

Neumím si ani dojít na záchod…

Tak jak je celá univerzita ošklivá tak má ošklivý i záchody. Upřímně jsem ráda, že jsou to většinou turečáky, alespoň mě nebolí stehna, když se vždycky snažím vyhnout se kontaktu s nevábně vyhlížející mísou. Co mě fakt vadí víc je to, že u nás na fakultě nejsou záchody nijak označeny nebo alespoň chybí popisek dámy-páni, maximálně je to tu napsané řecky, což mi zatím moc nepomůže, protože má sofistikovaná učebnice řečtiny zásadně postrádá základní a užitečné výrazy. A tak to zatím provozuju tak, že buď počkám, až někdo ze záchodu vyjde, anebo se tam tak podívám a zkusím to nějak odhadnout, zda je pro dámy či ne. A tak se mi chtělo na záchod i dneska. A tak jsem v přízemí nakoukla nejdřív do jedněch řecky popsaných záchodových dveří a pak do druhých, doufaje, že poznám ty pro mě. Ovšem nevšimla jsem si, že mám dneska publikum, místní studenti se mi smáli, ale nakonec poradili, kam si dojít. A tak jsem si šla večer radši půjčit od českých holek základní konverzaci řečtiny…

Univerzitní sbor a neviditelná bouldrovka

Protože mi má koordinátorka stále neodepsala na můj mail ohledně předmětů a rozvrhu, určila jsem si na dnešek místo sestavování rozvrhu jiné neméně důležité úkoly a to: 1) doptat se na sbor 2) najít tu bouldrovku. A tak jsem začala úkolem jedna. Ze stránek školy jsem se dozvěděla, že sbor má zkušebnu ve stejné budově jako je menza a tak jsem se ještě před obědem ptala všude možně, zda o sboru někdo neví – v kanceláři, na vrátnici, v kavárně, náhodných chodců… bohužel buď dotázaní neuměli anglicky, nebo nevěděli, co vlastně chci, dvakrát jsem se dokonce dozvěděla, že zde bude v pátek párty (jak si sbor může někdo splést s diskotékou, to fakt netuším), až pak konečně jedna paní v jakési kanceláři věděla a poslala mě za sbormistrem, panem Bekaridisem. Ten mi poté oznámil, že zkouška je dneska večer od půl 9 do půl 11 (nějak pozdě, ne?) a že se na mě těší. A tak jsem se plná elánu a po dvou obědech směle vrhla na úkol číslo dvě a za chvíli jsem už stála na ulici označené v mé mapě křížkem a hledala boulder. Již při pohledu na vyfintěné Řeky a Řekyně mi bylo jasné, že zde horolezectví a podobným sportům nikdo moc fandit nebude. Přesto jsem v koutku duše doufala, že se v téměř milionovém městě najde dost cvoků na to, aby vybudovali alespoň jedno solidní lezecké centrum. A tak jsem tedy plna očekávání bloudila onou ulicí a mezi obchody se spodním prádlem, cukrárnami a prfumerií jsem hledala alespoň náznak lezecké stěny. A nic, přestože jsem ulicí prošla několikrát. Pro jistotu jsem se zeptala několika lidí, ale samozřejmě opět nikdo nic nevěděl. Tak jsem tedy šla na kolej s tím, že celou záležitost musím ještě ověřit, a tu jsem uviděla outdoorový obchod, kde mi potvrdili, že stěna je opravdu na té ulici, kde jsem hledala, a dokonce mi i zakreslili, kde přesně to tam najdu. A protože jsem už neměla sílu opět tam jít, nechala jsem si úkol dvě na příště.

Večer jsem pak vyrazila na sbor. Vzhledem k tomu, že se jedná univerzitní sbor, očekávala jsem převahu mladých zpěváků. Och, jak jsem se opět mýlila… Většina členů sboru vypadala na to, že zde zpívají už od založení univerzity, afektované sopranistky, uvzdychané altistky a zamračení basy… ale co, zkusím to. Naštěstí se mě ujala sympatická mladá Katarina, uměla anglicky a překládala mi, a přestože mě dílko moc nezaujalo a zpěv celkově byl dost otřesný a uječený, rozhodla jsem se, že tomu dám ještě jednu šanci. Po sboru jsem pak ještě vyrazila na sraz Erasmáků ve městě u Kamary a nakonec jsem šla spát asi ve 4, přestože to měla být jen malá párty, poněvadž zítra bude ještě velká párty. Ale aspoň poznala jsem skvělý reggae klub. Tak to tu možná nebude nakonec tak špatný…

Jak vyzrát na otvírací dobu…?

Ráno se mi povede skvělá věc, najdu infocentrum a získávám tak mapky Thessalonik a plánek autobusů (vzápětí zjišťuju, že je tak nepřehledný, že spíš člověka zmate, než aby mu pomohl). A protože sem si dneska pospala, mířím rovnou na oběd do kampusu. Řekům dnes začala výuka a tak je ve škole opravdu živo. U každého vchodu stojí asi tak deset lidí a cpou všem procházejícím nejrůznější letáky a pozvánky. Jsou opravdu zákeřní, a když se vyhnete jednomu, druhý vám už stojí v cestě. Někteří zas před vás skočí ve chvíli, kdy si už myslíte, že to máte za sebou. A tak za nedlouho držím v ruce pěkný štos barevných papírků s řeckými písmenky. V menze potkávám další Čechy a společně si užíváme fakt dobrou rybu a jakýsi děsně sladký zákusek z nudlí, medu a oříšků. Pak zajdeme na frapéčko do kavárny, kde se seznamuju s šílenou Lubkou, Slovenkou, dlouhodobě studující v Řecku, bývalá boxerka, karatistka, lezkyně, nyní u dobrovolných záchranářů. Poslouchám její osudy a mimo jiné se dozvídám pro mě důležitou informaci a to, kde je tady bouldrovka. Pak se jdu ještě zaregistrovat do menzy (ano, i to se tady musí) a ani mě už nepřekvapí, že je už zavřeno a že maj jen do jedný. A tak se tedy vydám do města na slavné trhy u Aristotelova náměstí, abych si koupila nějakou zeleninu. Přestože jsou teprve čtyři, všichni tady už uklízí. Tak to teda bude problém, s takovouhle pracovní dobou tady v životě nic nestihnu…

Mezinárodní den šoku aneb poprvé ve škole

Hned první pracovní den se rozhodnu, že dám vale prázdninám (přestože řečtí studenti ještě prázdniny mají) a půjdu se do školy zaregistrovat, vyřídit si studentský průkaz a taky rozvrh. Na toto vše jsem byla teoreticky připravena: věděla jsem, že jsou Řekové hrozní byrokraté, je třeba si všechno oběhat a na vše je třeba speciální potvrzení a průkazka s fotkou. Taky mě kdosi upozornil, že škola je ve městě jediné místo, kam nesmí policie a tak se tam v noci stahují kriminální živlové z celých Thessalonik a podle toho to tam vypadá. Ovšem teorie má mnohdy k praxi dost daleko a tak po vstupu do kampusu zažívám šok. Všude špína, bordel, odpadky (což je ovšem na Balkáně běžné), ze zdí a z plotů visí různě potrhané plakátky zvoucí na koncerty a jiné anarchistické akce (soudě podle obrázků, protože řecky neumím), mezi tím vším pobíhají psi a občas se tu vyskytne nějaký člověk. Všechny budovy jsou posprejované, některé vypadají jako nádraží, jiné připomínají spíš tovární halu nebo halu pro metalové koncerty a protestní akce. Prostě nejlepší univerzitu v Řecku byste v tom hledali jen stěží… Tak v údivu přejdu část kampusu a dostanu se tak do kanceláře pro Erasmáky. Jak zjišťuju, mám štěstí, protože jsem se nějakým zázrakem trefila do jejich dvouhodinové pracovní doby. Celkem mě to zaráží, dvě hodiny denně na to, aby odbavili víc jak 300 Erasmáků?? A tak si stoupnu do fronty a čekám a čekám až nás paní Kapnizou, se kterou jsem si již dlouho dopisovala, odpálkuje tím, že máme na pozvánce pátek tak máme přijít až v pátek. Trochu mě to překvapí a nedovedu si představit, že budu až do pátku lelkovat po Thessalonikách, bez rozvrhu, průkazky na městkou atp. A tak tam furt stojím a stojím a pořád se na něco ptám, až mě tedy milostivě zaregistruje. A tak jsem pochopila, že když v Řecku člověk dostatečně dlouho otravuje, jde všechno. Očekávám tedy, že dostanu nějaký ten jejich studentský průkaz a rozvrh, ale místo toho obdržím štos dalších papírů a seznam míst, kam a s čím je třeba zajít. A tak nejprve zajdu do menzy na oběd. Každý student tu má totiž nárok na dvě jídla v menze zdarma, jenže to tu nikdo moc nehlídá, tak si většinou studenti berou obědů víc a večer se sem pak stahují na kus žvance bezdomovci z okolí. Já si beru oběd jen jeden a jsem ráda, špagety v oranžovém tuku zrovna pochoutkou nejsou. A tak si do batůžku naberu alespoň kilo pomerančů, které jsou místo zákusku, a přece jen spokojená odcházím vyřídit si průkaz studenta passo k nám na fakultu. Taky to tu vypadá jak na nádraží, nebo na koncertě skinheadů? A co ty posprejovaný zdi – rudý hvězdy, srpy, kladiva…? Jsem zmatena, hledám nějaký počítač, protože nutně potřebuju na net (no jo, měsíční abstinence), ani mě nepřekvapí, že musím mít zase nějaký heslo, tak šup pro něj a zpět – jenže zavíráme, vždyť jsou už tři!! Jak se mi stýská po naší nonstop otevřený cépéesce… A tak se aspoň vydám do města pro měsíční průkazku na busy, jeden Španěl na koleji mi říkal, že se dá koupit v každém stánku a tak obcházím stánky a jak debil se všech ptám, zda průkazku mají, nebo aspoň vědí, kde se kupuje. Buď neumí anglicky, nebo neví… A tak se zas vracím do kampusu a v centrální knihovně objevuju jakousi místnost asi s 15 starými počítači, z nichž pět nefunguje. Jak se později dozvídám, je to jediná celouniverzitní počítačová učebna v kampusu, pro téměř 80 000 studentů - neuvěřitelné. A knihovna, s ohromným nápisem BIBLIOTEK je zas známá tím, že tam žádné knížky nejsou, jen stoly, židle a již zmíněné počítače. Mám štěstí, jeden komp je volnej a tak se konečně mj. dozvídám, kde se dá sehnat ta průkazka na bus. A tak si sjedu pro průkazku a pak na koleje. Totálně mrtvá padám do postele…

Sentimentální procházka do přístavu…

Karneval

Dnes je v Thessalonikách jakýsi karneval, což znamená, že zítra bude ještě volno a mám tedy ještě den prázdnin navíc. A protože je krásně, domlouvám se s holkama a Michalem z Mendlovky, které jsem tu potkala, a vyrážíme na procházku na hradby. Den je opravdu moc příjemný, chodíme jen v tričku, přestože Řekové jsou narvaní v zimních bundách a nechápavě na nás koukají…