Protože mi má koordinátorka stále neodepsala na můj mail ohledně předmětů a rozvrhu, určila jsem si na dnešek místo sestavování rozvrhu jiné neméně důležité úkoly a to: 1) doptat se na sbor 2) najít tu bouldrovku. A tak jsem začala úkolem jedna. Ze stránek školy jsem se dozvěděla, že sbor má zkušebnu ve stejné budově jako je menza a tak jsem se ještě před obědem ptala všude možně, zda o sboru někdo neví – v kanceláři, na vrátnici, v kavárně, náhodných chodců… bohužel buď dotázaní neuměli anglicky, nebo nevěděli, co vlastně chci, dvakrát jsem se dokonce dozvěděla, že zde bude v pátek párty (jak si sbor může někdo splést s diskotékou, to fakt netuším), až pak konečně jedna paní v jakési kanceláři věděla a poslala mě za sbormistrem, panem Bekaridisem. Ten mi poté oznámil, že zkouška je dneska večer od půl 9 do půl 11 (nějak pozdě, ne?) a že se na mě těší. A tak jsem se plná elánu a po dvou obědech směle vrhla na úkol číslo dvě a za chvíli jsem už stála na ulici označené v mé mapě křížkem a hledala boulder. Již při pohledu na vyfintěné Řeky a Řekyně mi bylo jasné, že zde horolezectví a podobným sportům nikdo moc fandit nebude. Přesto jsem v koutku duše doufala, že se v téměř milionovém městě najde dost cvoků na to, aby vybudovali alespoň jedno solidní lezecké centrum. A tak jsem tedy plna očekávání bloudila onou ulicí a mezi obchody se spodním prádlem, cukrárnami a prfumerií jsem hledala alespoň náznak lezecké stěny. A nic, přestože jsem ulicí prošla několikrát. Pro jistotu jsem se zeptala několika lidí, ale samozřejmě opět nikdo nic nevěděl. Tak jsem tedy šla na kolej s tím, že celou záležitost musím ještě ověřit, a tu jsem uviděla outdoorový obchod, kde mi potvrdili, že stěna je opravdu na té ulici, kde jsem hledala, a dokonce mi i zakreslili, kde přesně to tam najdu. A protože jsem už neměla sílu opět tam jít, nechala jsem si úkol dvě na příště.
Večer jsem pak vyrazila na sbor. Vzhledem k tomu, že se jedná univerzitní sbor, očekávala jsem převahu mladých zpěváků. Och, jak jsem se opět mýlila… Většina členů sboru vypadala na to, že zde zpívají už od založení univerzity, afektované sopranistky, uvzdychané altistky a zamračení basy… ale co, zkusím to. Naštěstí se mě ujala sympatická mladá Katarina, uměla anglicky a překládala mi, a přestože mě dílko moc nezaujalo a zpěv celkově byl dost otřesný a uječený, rozhodla jsem se, že tomu dám ještě jednu šanci. Po sboru jsem pak ještě vyrazila na sraz Erasmáků ve městě u Kamary a nakonec jsem šla spát asi ve 4, přestože to měla být jen malá párty, poněvadž zítra bude ještě velká párty. Ale aspoň poznala jsem skvělý reggae klub. Tak to tu možná nebude nakonec tak špatný…
Žádné komentáře:
Okomentovat