Mezinárodní den šoku aneb poprvé ve škole

Hned první pracovní den se rozhodnu, že dám vale prázdninám (přestože řečtí studenti ještě prázdniny mají) a půjdu se do školy zaregistrovat, vyřídit si studentský průkaz a taky rozvrh. Na toto vše jsem byla teoreticky připravena: věděla jsem, že jsou Řekové hrozní byrokraté, je třeba si všechno oběhat a na vše je třeba speciální potvrzení a průkazka s fotkou. Taky mě kdosi upozornil, že škola je ve městě jediné místo, kam nesmí policie a tak se tam v noci stahují kriminální živlové z celých Thessalonik a podle toho to tam vypadá. Ovšem teorie má mnohdy k praxi dost daleko a tak po vstupu do kampusu zažívám šok. Všude špína, bordel, odpadky (což je ovšem na Balkáně běžné), ze zdí a z plotů visí různě potrhané plakátky zvoucí na koncerty a jiné anarchistické akce (soudě podle obrázků, protože řecky neumím), mezi tím vším pobíhají psi a občas se tu vyskytne nějaký člověk. Všechny budovy jsou posprejované, některé vypadají jako nádraží, jiné připomínají spíš tovární halu nebo halu pro metalové koncerty a protestní akce. Prostě nejlepší univerzitu v Řecku byste v tom hledali jen stěží… Tak v údivu přejdu část kampusu a dostanu se tak do kanceláře pro Erasmáky. Jak zjišťuju, mám štěstí, protože jsem se nějakým zázrakem trefila do jejich dvouhodinové pracovní doby. Celkem mě to zaráží, dvě hodiny denně na to, aby odbavili víc jak 300 Erasmáků?? A tak si stoupnu do fronty a čekám a čekám až nás paní Kapnizou, se kterou jsem si již dlouho dopisovala, odpálkuje tím, že máme na pozvánce pátek tak máme přijít až v pátek. Trochu mě to překvapí a nedovedu si představit, že budu až do pátku lelkovat po Thessalonikách, bez rozvrhu, průkazky na městkou atp. A tak tam furt stojím a stojím a pořád se na něco ptám, až mě tedy milostivě zaregistruje. A tak jsem pochopila, že když v Řecku člověk dostatečně dlouho otravuje, jde všechno. Očekávám tedy, že dostanu nějaký ten jejich studentský průkaz a rozvrh, ale místo toho obdržím štos dalších papírů a seznam míst, kam a s čím je třeba zajít. A tak nejprve zajdu do menzy na oběd. Každý student tu má totiž nárok na dvě jídla v menze zdarma, jenže to tu nikdo moc nehlídá, tak si většinou studenti berou obědů víc a večer se sem pak stahují na kus žvance bezdomovci z okolí. Já si beru oběd jen jeden a jsem ráda, špagety v oranžovém tuku zrovna pochoutkou nejsou. A tak si do batůžku naberu alespoň kilo pomerančů, které jsou místo zákusku, a přece jen spokojená odcházím vyřídit si průkaz studenta passo k nám na fakultu. Taky to tu vypadá jak na nádraží, nebo na koncertě skinheadů? A co ty posprejovaný zdi – rudý hvězdy, srpy, kladiva…? Jsem zmatena, hledám nějaký počítač, protože nutně potřebuju na net (no jo, měsíční abstinence), ani mě nepřekvapí, že musím mít zase nějaký heslo, tak šup pro něj a zpět – jenže zavíráme, vždyť jsou už tři!! Jak se mi stýská po naší nonstop otevřený cépéesce… A tak se aspoň vydám do města pro měsíční průkazku na busy, jeden Španěl na koleji mi říkal, že se dá koupit v každém stánku a tak obcházím stánky a jak debil se všech ptám, zda průkazku mají, nebo aspoň vědí, kde se kupuje. Buď neumí anglicky, nebo neví… A tak se zas vracím do kampusu a v centrální knihovně objevuju jakousi místnost asi s 15 starými počítači, z nichž pět nefunguje. Jak se později dozvídám, je to jediná celouniverzitní počítačová učebna v kampusu, pro téměř 80 000 studentů - neuvěřitelné. A knihovna, s ohromným nápisem BIBLIOTEK je zas známá tím, že tam žádné knížky nejsou, jen stoly, židle a již zmíněné počítače. Mám štěstí, jeden komp je volnej a tak se konečně mj. dozvídám, kde se dá sehnat ta průkazka na bus. A tak si sjedu pro průkazku a pak na koleje. Totálně mrtvá padám do postele…