Jarni pozdrav

No, koukam, ze jsem si zase dala docela nacas a vsichni se uz dozajista tesite na dalsi zpravy z Noveho Zelandu.. takze jak to bylo dal? V betonove dzungli jsem se stastne schledala se svym kamaradem Lukasem a spolecne jsme se vydali az na uplny sever Noveho Zelandu - nadherne plaze, bily pisek, modra voda a poradny vitr. Sjizdeli jsme obri pisecne duny na prkne a navstivili posvatne misto, kde podle maorske povesti opousteji duse mrtvych zemi, obdivovali jsme obri stromy a vubec jsme si tu uzili takovou tu lenosivou jarni pohodicku. Celou dobu jsme cestovali v Lukasove dodavce, ve ktere jsme spali, varili, jedli... a tak si asi dovete predstavit, jak to tam po par dnech vypadalo. I obycejne vareni caje se stalo nadmiru vycerpavajicim ukolem (najit varic, najit hrnec, umyt hrnec, najit krabici s jidlem, najit caj, najit zapalovac, najit flasku s vodou, dojit pro vodu na zachod, znovu najit caj, znovu najit zapalovac, zapalit varic, vymenit bombu, znovu zapalit varic, nalit vodu, uvarit caj, najit hrnecek....) a tak neni divu, ze jsme casto odpocivali, dlouho spali a vubec jsme nikam nechvatali.

Na severu se mi tak zalibilo, ze jsem si tam chtela najit nejakou tu praci a na par tydnu se tu zdrzet. Ale bohuzel snad poprve jsem nebyla ve spravnem case na spravnem miste, takze jsem to tu po tydnu hledani zabalila a odjela opet za Lukasem, ktery se mezitim venoval surfovani v Raglanu. A tak jsem tez byla donucena pujcit si neopren a pekne nabehnout s prknem do vln. No, placala sem se v tom poradne, ale utechou mi bylo, ze i ostatni zacatecnici se v tom placali, a uplne stejne jak ja:) Po nekolika dnech v Raglanu jsme pak jeste odjeli cestovat, nejprve do Coromandelu nasbirat si musle na veceri, potom na Taupo skocit si tandem, a pak na sopku Taranaki na nejaky ten trek v horach. Na zaver jsme jeste prozkoumali zname jeskyne ve Waitomo. No a protoze muj ucet po vsem tom cestovani opet pekne zchudl, nezbyvalo, nez si zase na par tydnu najit praci. A tak jsem jela na jistotu do Martinborough na vinice, kde je nyni prace dost s prostrihavanim stromku. Ted tedy zas beham ve svem apartnim cervenem kloboucku po poli, uzivam si jarniho slunicka a nemuzu se dockat az vyrazim na sve posledni predodjezdove cestovani.

Betonová džungle

Bára žije a dává všem na vědomí, že se v pořádku vrátila z Indonésie. Cestování se povedlo, zážitků je hromada a fotky jsou už k vidění na picase: https://picasaweb.google.com/bara.valnohova/JavaABali

Nyní pobývám v Aucklandu, v betonový džungli, kde právě vypuklo šílenství kolem šampionátu rugby. A tak je nejvyšší čas zabalit krosnu a vyrazit na další cesty jarní přírodou.

Jak poznat ten správný backpacker

Když jsem usínala v hostelu (na Zélandu se jim říka Backpacker) pod Tongarirem, přemýšlela jsem o tom, že stačilo jen málo a já přenocovala v jiném hostelu, a tudíž bych nepotkala Christiana, a tak bych nešla na Tongariro, následkem čehož bych byla naštvaná a hlavně zklamaná. A to mě dovedlo k myšlence sesumírovat takové malé desatero toho, jak vypadá správný backpacker, kde potkáte ty zaručeně správné lidi, a jak ho bezpečně rozlišit od toho falešně správného. Snad pousloží jako návod pro další cestovatele, jak najít střechu nad hlavou, kde se budou hned první večer cítit jako doma, kde si příjemně popovídají s hosty i panem domácím a možná jim taková návštěva změní další plány...

Správný Backpacker

Po příchodu do správného backpackru je člověk v první chvíli poněkud zmaten a znechucen. V kuchyni vládne chaoz, povalují se tu roztodivné potraviny a krabice s nápisem free food je slušně zaplněná dalšími roztodivnými potravinami. Pokoje jsou poněkud zatuchlé a jen nejistá vůně pracího prášku se snaží navodit pocit čistoty. Společenská místnost je překvapivě velmi útulná, bohužel nedokáže příliš vylepšit otřesný první dojem. Ten je navíc umocněn strašidelně vypadající zahradou s různým harampádím. Při první obchůzce většinou potkáte podivného postaršího chlapíka, ktzerému chybí zuby, má mastné vlasy, je celý umolousaný a opilý a vypadá tak, že se ho trochu bojíte. I pan majitel většinou vypadá dost podezřele. To vše ve vás vzbuzuje náléhavou touhu okamžitě vypadnout a najít si jiné bydlení. Jenže zůstanete, protože je už moc pozdě a vám se nechce hledat nic jinýho, nebo je to nejlevnější backpacker široko daleko a nebo je to vůbec jediný backpacker široko daleko. A tak se s vidinou, že se to tedy tu jednu noc nějak přežije, ubytujete.

Jenže... večer se pak uvelebíte v útulné společenské místnosti, kde jen tak lenošíte s kočkou na klíně, nebo se zapojíte do příjemného rozhovoru s dalšími obyvateli či panem majitelem. A tak nějak máte pocit, že to tady přece znáte a že sem vlastně už dlouho patříte... Za nedlouho zjistíte, že podivný chlapík (minimálně jeden se vyskytuje v každém správném backpackru) je vlastně dobrák od kosti a i pan majitel je docela správnej pohodovej chlapík. Pokud se zde zdržíte delší dobu, zažijete s ostatními obyvateli nejednu dobrou pařbu či originální výlet. Ve správném hostelu se většinou nachází lidé různého věku, zájmů a profesí a kromě cestovatelů tu dlouhodobě bydlí i místní (viz podivný starší chlapík).

Další poznávací znak správného backpackru je tráva. Jakmile ji v hostelu ucítíte, víte, že jse tu správně. Rovněž alkohol je tolerován. V lepším případě majitel sám pálí či má vedle hospodu. S placením se nedělají žádné caviky, prostě platíte si, kdy chcete, vetšinou bankovkami, protože pan majitel nemá terminál na kartu (což je divné, poněvadž na Zélandu platíte kartou i když jdete pro rohlíky). O to víc překvapí, že si majitel vede přesnou evidenci, kdo kdy přijel, kde bydlí a pamatuje si všechny jménem. Když pak takový backpacker opouštíte, máte dojem, že vlastně opouštíte svůj provizorní novozélandský domov.

Falešně správný backpacker

Narozdíl od správného bacpackeru ten falešný na vás zapůsobí na první dojem skvěle - vše je naklizené, uspořádané a rádoby stylové, pan majitel vás hrdě provede po svém království a pokud tu chcete zůstat, hned vás s okouzlujícím úsměvem zkásne o nemalou částku (platba kartou samzřejmě není problém). První zklamání nastává po příchodu do pokoje, kde je místo akorát pro tři palandy a jednu pidiuličku. K vaší velké smůle je pokoj plně obsazen, přestože vedle je pokoj prázdný. A tak nebývá než batoh nějak vmáčknout pod postel a raději z tohoto klaustrofobického místa vypadnout. Na chodbě a vůbec všude možně na dveřích a stěnách visí všemožné cedulky s nápisy znění: prosíme, nechávajte tyto dveře otevřené, děkujeme ... nebo: prosíme, nechávejte tyto dveře zavřené, děkujeme... Po přečtení asi dvacátého vkazu se po jakémkoli otevření čehokoli cítíte dost nesví, že jste zase něco udělali blbě. V kuchyňce neustále někdo něco vaří, v krabici s free food je k dispoici upatlaná lahev se zbytkem dresinku a sůl a ve společenské místnosti neustále běží televize. Zde všude vás pak upozorňuje královna všech cedulek, že konzumace alkoholu je v lepším případě zakázaná po desáté hodině a v horším případě úplně! Toto vše ve vás vzbudí touhu okamžitě vypadnout a najít si jiné bydlení, jenže jste už zaplatili a tak zůstanete.
Večer pak máte možnost poznat své spolubydlící, což jsou hlavně Asiati, které nemáte šanci hned první večer od sebe rozeznat, a když vám tedy už pátý člověk tvrdí, že se jmenuje Hej Won, je mu 23 a je Honkongu, vězte, že se ptáte stále toho samého. Nejpočetnější skupinou jsou pak mladí, asi dvacetiletí Němci, kteří jsou hrozně cool, pečou domácí chleba, vaří bio zeleninu. a řvou dlouho do noci na chodbách. Občas jsem, v touze ušetřit za drahý hotel, zabloudí postarší manželský pár na cestovačce. Často se sem však dostane i typický obyvatel správného backpackru a tak si aspoň zpestříte celkem monotónní minikonverzace s ostaními (Odkud jsi? Jak dlouho už jsi na Zélandu? Jak dlouho ještě budeš na Zélandu? Máš práci? Byla si včera pařit?) Postarší chlapík se zde vůbec nevyskytuje.
Sečteno podtrženo, ve falešném backpackru, ať je sebevíc útulný a čistý, se nikdy jako doma cítit nebudete a není tedy důvod se tu držovat.

...

Tak jsme dneska přišli pozdě do práce. Silnici nám zablokovalo stádo krav jdoucích na pastvu... To se mi v Brně hned tak nestane:)

Cesta na sever, Hora Osudu a nové otroctví

Moji milí, tak jsem se opět dostala na chvilku na net a myslím, že nastal čas seznámit vás se svými dalšími osudy. V Motuece jsem se nakonec zdržela pracovně tři týdny, víc jsem to nevydržela. Hrozná nuda, celý den na nohou, jablka, krabice, na pás a znova jablka, krabice na pás - úplně se mi z toho točila hlava. Ani v hostelu, kde jsem bydlela, to nějak nebylo ono (v příštím příspěvku popíšu, jak vypadá správný a falešně správný hostel - tento byl falešný...). S Romčou, který tady taky pracoval, jsme si pak ještě střihli miniroadtrip na severu jižního ostrova. Sluníčko ještě přes den krásně hřálo, ale v noci už byla pěkná kosa. No jo, zima se blíží... A protože Romča nakonec vyměkl a nechtěl jít na trek, který si sám naplánoval, šla jsem nakonec sama. A nelituju, krásný týden v buši a horách, podzimní příroda a řeka se pstruhy. Večer jsem si pak na chatě zatopila v kamnech a bylo dobře. Dva dny jsem nepotkala živáčka a nakonec mě dohnal jeden pán, což bylo skvělý, poněvadž měl zajištěný odvoz a bez něj bych se asi z hor nedostala a musela bych tam přezimovat.

Z Motueky jsem pak zamířila do Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu a prvního místa na severním ostrově, kde jsem byla. Nutno podotknout, že jsem svůj vstup na Severák nezahájila zrovna velkolepě. Byla jsem unavená, bylo mi blbě z trajektu, když jsem si zavazovala tkaničku, ruply mi kalhoty a vznikla tak přímo obří díra na prdeli. U trajektu jsem, po vzoru ostatních, vlezla do autobusu za dva dolary. Dle mého soudu měl jet do centra. Ve skutečnosti popojel asi 200 metrů k nádraží a tam nás vyhodil. Tady jsem hodinu zkoumala jízdní řády a cestu, jak se dostat ke kamarádovi, u nějž jsem měla slíbené bydlení. A nakonec jsem vystoupila asi o 4 zastávky dřív, tak jsem se ještě pěkně prošla. Ale Wellington byl super - prošla jsem si slavné muzeum Te Papa, prohlídla si národní galerii, nudila se na koncertu vážné elektronické hudby (jojo, kámoš studuje hudební akademii) a na promenádě jsem se nechala pořádně ofouknout větrem z Antarktidy (né nadarmo se Wellington pyšní titulem největrnější město na Zélandu).

Potom jsem se celá natěšená vypravila k Tongariru, aneb místu, kde se nachází několik (aktivních) sopek a které je známé jako Mordor a Hora Osudu z Pána prstenů. Je zde i nejslavnější a snad i nejúchvatnější jednodenní túra na Zélandu a několik vícedenních treků. Jako svou základnu jsem zvolila město Turangi, kde vyloženě chcíp pes a kde mi v informačním centru odmítli podat informace o trekaření s tím, že je blbý počasí, nahoře sněží a že je trek zavřenej (bože, jak můžou zavřít hory?) a že mám smůlu, poněvadž jsem přišla po sezoně a tudíž s křížkem po funuse. Byla jsem z toho fakt zdrblá, jediná věc, kvůli který jsem přijela na Severák a ono to nevyjde. Chtěla jsem se hned sebrat a odjet zas na jih, klidně i pracovat na vinice – tak moc se mi zatím na severu nelíbilo. Ale bylo pozdě a tak jsem šla hledat v Turangi nějaký hostel. Naštěstí jsem našla správný hostel, kde jsem potkala Christiana z Německa, který zítra, nehledě na počasí, vyráží na čtyřdenní trek kolem Hory Osudu. Rozmýšlela jsem se slabých pět minut, zda půjdu s ním… No a hádejte, jak to dopadlo? Nádherná tůra, přes den svítilo slunko a jemný poprašek sněhu dodával všemu tu správnou zimní náladu…

Z Tongarira jsem pak jela rovnou do Te Puke, za kamrádem Lukášem (u kterého jsem si nechala pár věcí včetně náhradních kontaktních čočekJ) a taky za prací, poněvadž Te Puke je známé jako hlavní kiwi město. Práci jsem našla v packhausu okamžitě a tak teď pro změnu balím kiwi do krabic, pěkně jedenáctky denní. Lukáš má noční a tak se střídáme na počítači i na posteli (bydlím tu zatím na černo). Je to vtipný, vídame se vždy pět minut ráno a večer. No, musím přiznat, že je to fakt záhul, zlatý jablka... Nicméně, věděli jste, že se kromě zeleného kiwi, co se prodává u nás, pěstuje ještě zlaté kiwi? A jakési červené? A že to v kiwi packhausu smrdí? A že máte všude ty chloupky z toho kiwi? A že asiati makaj jako tři normální lidi dohromady? A že 30 minut na oběd je strašně málo? Zajímavé, na co všechno člověk nepřijde...) Tak dobrou, zítra zas šichta!

Zpět v civilizaci

A je to tady, další zprávy o mé maličkosti jsou tu!! Konečně jsem se vrátila v ze své cesty kolem jižního ostrova, z buše a hor, kde jsem pila vodu z jezer, umývala se v ledových potocích, usínala pod zářivými hvězdami a probouzela se za zpěvu ptáků. V Dunedinu pršelo, na pobřeží Catlins jsem se procházela mezi tučňáky a tuleni, na treku v Hollyfordu jsem se prodírala nekonečnou buší a z mokrých bot se mi nadělaly parádní puchýře, až mi bylo do pláče. Kepler trek ve Fiordlandu byl pak nezapomenutelný pro dva krásné večery u jezera a noc strávenou v komáří chatě (nemůžu říct, že jsem se zde dobře vyspalaJ). Na Stewart Island jsem si naopak chození buší, plážemi a hlavně bahnem pořádně užila, zato z ochutnávky čerstvě nalovených ústřic jsem už tak nadšená nebyla (BLE). Trek údolím řeky Rees a Dart s výšlapem do Cascade Saddle byl pak vyloženě za odměnu, pět krásných dní v krásných horách a nahoře v sedle setkání s drzým horským papouškem (kea), který se mi pokoušel uklofnout kus baťohu. Zato na treku Routeburn byla mlha, naštěstí šli se mnou mí noví izraelští přátelé a tak se o každé pauzičce vařilo kafíčko, které v bříšku pěkně hřálo. Město Queenstown bylo tak neuvěřitelně turistické a rušné, že jsem radši hned odjela, nejdříve k modrému jezeru Pukake s výhledem na Mt. Cook a pak do hor k Mt. Somers, kde to zas s tím počasím moc nevyšlo, kde bylo plno vos a mladí horolezci na chatě, v níž jsem přespala. A nakonec – jak třešinka na dortu – Arthurs pass, kde byla kea ještě drzejší než v Cascade Saddle a nad ránem mi odnesla z předsíňky stanu sandálku! Ale co hlavně- nádherný a taky náročný trek v místních horách. V informačním centru mi na tento podnik dohodili parťáka Mikea a společně jsme pak pochodovali řekou, ztráceli vyšlapanou pěšinku v buši a sházeli ze sedla skoro kolmo dolů, abychom vzápětí zjistili, že stezka vede hned vedle. Ale za všechny útrapy jsme byli odměněni a v noci, když jsme stanovali u jezera, za námi přišli dva ptáci kiwi. A pak už jen zbývalo navštívit meku boulderingu – Castle Hill, parádní a mystické místo. Bohužel místní bouldery postrádaly chyty a stupy a tak se mi má lezecká výprava proměnila ve fotografický výlet. A nakonec cesta zmáčeným Westcoast do prosluněné Motueky, kterou obklopují nekonečné jablečné sady…

Tak to byla moje skoro dvouměsíční cesta jižním ostrovem, při níž jsem prochodila pohorky, stan dostal tak zabrat, že se začal trhat a je ňákej celej na křivo a má děravá prošoupaná karimatka vzbudila soucit u dvou německých kluk, takže mi ji vyměnili za svou novou. Rozbila se mi hůlka, odlepila se přezka od sandálky a zlomily se mi brýle … A tak bylo na čase se zase na chvíli usadit. Pobývám nyní v Motuece na severu jižního ostrova, učím se spát v teplé posteli, užívám si teplou sprchu a konečně si můžu vařit něco jiného než nudle a bramborovou kaši. Hned jsem si taky našla práci – v packhausu na jablka. No, žádná hitparáda, ale chvíli to vydržím a pak rychle zpátky do divočiny užít si posledních teplých dnů…

V třešňovém ráji

Tak jsem strávila tři úžasné týdny na sadu Sarita, celé dny jsem se cpala třešněma a snažila se sbírat co to šlo. Byly jsme totiž jako obvykle placeni úkolově, tzn. kolik kyblíků nasbíráme, tolik si vyděláme. První dny mi to nějak nešlo, ale pak jsem se rozjela a zanedlouho jsme se s Romanem vypracovali na pickerskou špičku. Bohužel, byli jsme tak dobří, že jsme pak celou úrodu na Saritě vysbírali za tři dny. Naštěstí jsme dostali nabídku pracovat v konkurenčním sousedním sadu a tak jsme v Cromwallu ještě chvilku zůstali. Platili dobře a nám to pickování tak šlo... Našeho supervisora Johna jsem nejdřív úplně nesnášela, ale pak se projevil jako úplně super chlap a dokonce se naučil česky volat "poslední kyblík" když se blížil konec sbírání. No jo, Čechů tu bylo hafo... Bydleli jsme dál na farmě v Saritě, kde jsme potkali dva sympatické české páry (s Pepou z Budějc jsme zavzpomínali na Budvárek a s Marťou z Brna zas na Duck bar v Kamence). Odpoledne jsme většinou bývali unavení a tak jsem společenským životem příliš nežila. Ono se to v Cromwallu ani nedá. Největší společenskou událostí je zde bez nadsázky nákup v New Worldu, při němž určitě potkáte minimálně jednoho supervisora a 50 dalších pickerů. A jít do knihovny na půlhodiny na net by se dalo přirovnat k oslavě padesátin, takový to byl svátek. Párkrát jsem jela navštívit Lukáše a jeho a teď i moje kamarády k jezeru, kam jezdili na noc, protože nikde nemohli sehnat ubytko. Pokaždý tam dost fučelo. Dvakrát jsem si dala výbornou ovocnou zmrzlinu ze sousední farmy a jednou jsem se tak trochu nechtíc zůčastnila koncertu v Cromwallu. Připadala jsem si tam jak na české zábavě v balíkově. Zmalované šestnáctky v těch nejkratších minišatech a výrazném přišly už opilé a pak se porvaly bůhví proč. Místní hoši oblíkli sváteční tepláky a nonšalantně opírajíce se o stůl upíjeli pivo. Koncert začal až v 11 a byl prostě strašný a byla jsem fakt vděčná, když se mí francoužští přátelé, co mě sem odvezli, konečně rozhoupali, že pojedem zpátky na sad. To se pak druhý den sbíralo...

Poslední dva dny pak stály za prd. Třešní bylo málo a špatné a poslední den jsme pak v neuvěřitelném chaosu sbírali jakési zelené švestky. Potom jsme si dali day off a následující den jsme odjeli s Romčou na úžasný trek za Wanaku. Na stopa jsme štěstí neměli, nicméně jsme se alespoň přiblížili k začátku treku a noc jsme strávili ve známé lezecké oblasti Wanaka rock, kde jsme potkali lezce Honzu z Mendlovky a tak jsem byla v sedmém nebi, že si s někým můžu zasvěceně popovídat o skalkách. Radost mi trochu kazilo to, že moje lezečky zůstaly v baťůžku a ten zůstal na Saritě. A tak jsem to dneska měla jen na čumendu. Druhý den jsme se dostali na začátek treku, dokonce jsme i ušli několik kilometrů, než se nám začlo zdát, že se to na těch horách nějak moc černá a že slibovaná vichřice a bouřka asi opravdu přijde. A tak jsme se vrátili zpět na parkoviště, z kterého jsme vyšli, postěžovali si s ostatními na bad weather a nechali se zas odvézt do Wanaky a Cromwallu.

A z Cromwallu jsme pak odjeli do Dunedinu, kde jsme našli hostel s wifinou a Roman si tu koupil auto. Dneska pršelo, a tak jsem se mrkla do místní galerie a trochu do města, které není velké ani krásné. Ale má prý skotskou tradici a je tu pár starých a kamenných domů a kostelů. Zítra pojedem na jižní pobřeží, na lachtany, delfíny a tučňáky. Jo, a nafouklé bříško z třešní, co jsem měla celé tři týdny, už splasklo!!! Tak se doma mějte.

PS: Na picasu jsem konecne nahrála fotky z cestování, tak můžete prohlížet.

Šokující fotografie, ale přežili všichni

Co se všechno událo

Tak se po dlouhé době opět hlásím – žiju. Jsem v Cromwalu na třešních a pickuju ostošest, abych si alespoň něco vydělala. Bydlím přímo na sadu ve stanu, jak jinakJ Jsem tu teprve pár dní, ale docela se mi tu líbí. Opět se tu sešli fajn lidi, takže je celkem příjemné trávit tu volné večery a odpoledne. Pracujeme od půl sedmé do tří, tak se to docela dá, no milionkrát lepší než vinice!! A ty třešně, jsou skvělý. Akorát ti Asiati, co tu jsou, nám trochu kazí sběračský průměr (jsou neskutečně rychlí, nechápu, jak to dělaj a kde ty třešně na tom stromě kouzlí). A jak jsem se sem nakonec dostala??

To bylo tak: po vánocích se dle očekávání naše cestovatelská čtyřka rozdělila a já zůstala s Dájou. Podnikly jsme spolu mezi svátky známý a slavný trek Queen Charlotte na pobřeží kousek od Pictonu. Hned první noc jsme brutálně zmokly, poněvadž se na celý jižní ostrov přihnala mega bouřka a vichřice (už jste někdy měli ze stanu bazének? Já už jo!!!). Ale další dva dny bylo nádherně a druhá noc na treku v maličkém zapadlém kempu byla vskutku úžasná. Leč Dája mé nadšení pro hory a přírodu nesdílela a tak jsme se dohodly, že se na cestu na jih opět rozdělíme. Já jsem totiž na treku poznala další Češku Irču, která taky chtěla jet na jih a taky chtěla cestovat a do hor. No a tak jsme se domluvily, že pojedeme na jih spolu po Západním pobřeží a vydáme se i na nějaké ty kopečky. Irča si ještě v Blenheimu koupila auto a tak nám nic nebránilo odjet hned po Silvestru. Za Blenheimem jsme vzaly dvě stopařky, dvě ségry z Německa a nakonec jsme s nimi strávily několik dní. Společně jsme si užily třídenní trek u Nelson lakes, počasí vyšlo na jedničku a moc se mi tam líbilo. V Murchinsonu jsme se přejedly lahůdkou Fish and chips a dál se jelo silnicí v kaňonu řeky Buller, což bylo úžasné. Na západním pobřeží nás uvítalo město Westport, což byla v podstatě křižovatka lemovaná obchody. Nicméně musím přiznat, že to tu mělo svou atmosféru. Další zastávka byla v Punanake, kde jsou jakési jedinečné palačinkové skály (Pancake Rocks) a kde jsme už takové štěstí na počasí neměly. Pršelo a dvoudenní trek k jeskyni a skalnímu převisu, o který jsem fakt stála, jít nešel, poněvadž nešly přebrodit rozvodněné řeky. Nicméně i tak to tu bylo úžasný – skály, divoký moře, buš a žádná města. A pak už to šlo ráz na ráz – Hokitika, město, kde se těží a prodává zelený nefrit, třicetikilometrová zajížďka na houpací most (swing bridge), který jsme už viděly několikrát jinde a která za to nestála, ale aspoň jsme zase viděly pravý novozélandský venkov a nekonečné kraví farmy. Dále pak Ross – město zlaté horečky a konečně ledovce – ledovec Franze Josepha a Foxův ledovec jsou dva nejznámější ledovce na Zélandu. Jsou jedinečné tím, že jsou jen pár kilometrů od pobřeží a také tím, že se pohybují velmi rychle. Jako správné turistky jsme se zašli podívat na Franze Josepha a upřímně, nestálo to za to. Plno lidí, k ledovci se stejně nedá jít, pokud bychom si nezaplatily průvodce a navíc každou chvíli vám proletí nad hlavou helikoptéra s dychtivými výletníky. Děs běs komerce. Okarito Bay, kde jsme následně přespaly, pak byla jako balzám a oáza klidu. Nádherná pláž, nádherný západ slunce, ticho, moře... Druhý den byla nálada v cestovatelském týmu pod psa a tak jsme se rozhodly, že pojedeme co nejkratší cestou na jih do Cromwallu, kde jsme obě měly momentálně všechny kamarády a známe z Blenheimu, a kde teď vrcholí sezóna sběru třešní, meruněk a broskví. Já jsem odjela na farmu za Jančou a Romanem a Irča se upíchla v Alexandře. A tak se naše cesty zase rozdělily.

On the road

Tak jsem konecne vyrazila na cesty, leto je tady a prestoze ucet prilis tucny neni, na nejaky ten tyden na cestach to snad vystaci.. mirim do Cromwalu na sber tresni ci merunek a dam si cestou pekne nancas, je tu tolik krasnych mist a ty hory. Nase puvodni cestovatelska skupinka se rozpadla (nejak nam to dohromady neklapalo) a ja se na cestu na jih pridala k Irce z Brna. Mame za sebou Nelson lakes, tridenni trek v horach a ted jsme prave na netu ve Westportu... k pocitaci se asi delsi cas nedostanu, tak budte radi aspon za tuto strucnou zpravu. Papa

Tak stastnej novej!!!

Job snů - wirelifting

A jak to všechno pokračuje…

     Na vinicích u Regana jsem strávila dohromady pět dní. To mi bohatě stačilo k tomu, abych je začala ze srdce nenávidět. Dělali jsme wirelifting – neboli zvedání drátů, což tedy my padesátikilový holky rozhodně moc nedáváme. A navíc bylo buď moc horko dva dny zas docela pršelo, takže taky žádnej med a těžko říct, co bylo lepší. Ve čtvrtek jsem si tedy raději dala volno, prostě jsem se na ty dráty vykašlala, pěkně si pospala a jela do města na net a nákupy. V pátek brzy ráno jsem však zase seděla v našem autě, které odjíždělo na vinici. Hned za městem však Regan zastavil a po krátkém telefonátu nám oznámil, že nás dnes nepotřebuje a máme jet domů. No, to jsem tedy byla fakt nadšená, to se přece nedělá, tohle. Prostě kiwi style. A tak jsme se jen zkusmo jeli zeptat na jahodovo-ostružinovo-malinovou farmu, zda nepotřebují nějaké pickery. A ejhle, vzali nás a tak jsem si jeden den užívala jahod a konečně jsem zúročila své dovednosti nabyté ve Skotsku. Práce se nám líbila a i babči supervizorky na farmě byli milé, jenomže se pracovalo jen do jedné, takže to na nějaké velké zbohatnutí taky není. Z třešní se stále neozývali a tak jsme měli v sobotu volno a jeli se podívat za Blenhaim na Wither hills, přeloženo zvadlé kopce. A jak název napovídal, byla tu opravdu všude zvadlá seschlá tráva, jen dole u řeky rostly prapodivné květiny a já si tu připadala jak Alenka v říši divů. Večer jsme už nevydrželi čekat, až se ozvou z třešní, a zavolali jsme třešňové Lady sami. A ona nám řekla, že na nás ztratila číslo a že už má dost lidí. A zítra v půl desáté prý zavolá, zda máme přijet. A tak jsme druhý den čekali na telefon, nachystaní do práce, a nic. Nezbývalo, než skočit do auta a na sad zajet osobně. Třešňové Lady jsme oznámili, že jsme tedy přijeli, protože nám nevolala a ona na to jen já vim, no, nevolala. Nicméně nás nakonec poslala sbírat dozadu do sadu, kde nás svou přítomností oblažil starý pán, který se neustále vyptával, odkud jsme a potom už jen chodil kontrolovat, kolik jsme urvali větviček a listů, kolik dobrých třešní máme pod stromem a kolik špatných v krabici.  Vysloužil si přezdívku Vošoust, nikdo jsme totiž nevěděli, co tu pohledává a proč nás tak kontroluje. Až za několik dní jsme se dozvěděli, že polovina sadu patří jemu a tak si svoje pickery náležitě kontroluje. Třešně začínali houfně dozrávat a já se právě dostala do své nejlepší sběračské kondice, když to přišlo. Déšť. Pršelo noc a pršelo den a bylo po třešních. Popraskaly a tak jsme akorát v sobotu došli zachránit, co se dalo. Sbírání mě nebavilo a unavovalo a Vošoust to asi na mě poznal a byl na nás moc hodný, tak jsme mu zrušili jeho přezdívku a začali jsme mu říkat děda. Nicméně třešňová sezóna v Blenheimu skončila a my jsme opět bez práce.

Jak se žije v Grovetownu

Fotky!!!

Aktuální fotky z Grovetown:

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/GrovetownAOkoli#

Starší fotky:

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/ChristchurchAOkoli

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/BanksPeninsula151711

101 všedních drobností aneb něco, co by mohlo zajímat (nejen) maminku II

PRÁCE

Práce je na Zélandu v sezóně docela dost, hlavně v zemědělství. Mají tu totiž rozlehlé vinice, třešně, jablka, meruňky, kiwi, broskve… a protože místních obyvatel jsou jen čtyři miliony, potřebují každý rok dost pracovních sil na obhospodařování a sklizeň. Jezdí jim sem pravidelně černoši z ostrovů a pro zbytek světa vymysleli speciální cestovatelsko pracovní víza určené hlavně pro sezónní krátkodobé brigády, jejichž kvóty stále navyšují. A tak je tu poslední dobou hodně zájemců o práci a ta se již nehledá tak snadno.

My jsme nejprve hledali práci metodou googlování adres a kontaktů na netu a následným telefonováním, což většinou nikam nevedlo. Poté nám byl dán tip na hotel Grovetown v Blenheimu, kde to funguje tak, že my tu bydlíme za zvýhodněnou cenu a majitel nám shání práci. Toto je docela běžné, nicméně záleží konkrétně jak to kdo má striktní. Někde je totiž majitel zároveň kontraktorem, a když nechcete pracovat u něj, vyhodí vás z ubytování, což je dost nefér. Náš majitel je ale v pohodě a my můžeme pracovat, kde chceme. Kontraktoři – to je jeden z nejjednodušších způsobů, jak najít práci na vinici. Oni si vás najmou na nějakou práci a platí vás úkolově, to znamená, že jste placeni za počet rostlinek, které uděláte. On samozřejmě dostane od zaměstnavatele zaplaceno víc a rozdíl si nechá. Zde hodně záleží, jak je kontraktor seriózní a jak vás nechá vydělat. Většinou a bohužel – i když docela makáte, víc jak minimální hodinovou mzdu nedáte, to byste u toho museli běhat nebo jet jako fretky, aby to mělo smysl. Hodně často se tímto způsobem vydělá třeba i polovina minimální mzdy. Oni by sice tu minimální mzdu vyplatit měli, ale v praxi se to neděje. A když se vám to nelíbí, jděte jinam, my máme zájemců dost. A tak je lepší přímo objíždět farmy a shánět práci přímo u farmářů, což jde docela dobře u sadů a tak jsme také sehnali sběr třešní. Na vinicích to jde hůř, většinou je vlastní velké firmy a pro ně shánějí pracovníky kontraktoři a jsme zase tam, kde jsme byli.

Přestože jsem na Zélandu teprve krátce, vyzkoušela jsem už pěknou řádku prací a nikdy by mě nenapadlo, co se dá všechno s vystudovanou genetikou dělat. Moje první práce byla u soukromého farmáře s malou vinicí, jmenovalo se to wire lifting a bylo to zvedání drátů jakožto opory pro rostlinky. Byli jsme tam půl dne a přišlo mi to celkem jednoduché a v pohodě práce. Druhý den jsme pak brzy ráno (5:45) odjeli na vinici pracovat pro kontraktora - prý jednoho z těch seriózních. Odlamovali jsme větve u mladých keříků, přivazovali jsme malé rostlinky k tyči a dávali přes ně jakýsi igelit. Bylo děsné vedro, řádky byli nekonečné, všude prach a ostré slunko. Byli jsme tam až do pěti. Druhý den ráno jsem se nemohla zvednout, děsně mě bolela stehna, to asi jak jsem včera udělala těch 700 dřepů, když jsem si ke každému keříku čupla. Druhý den jsem tedy sedala jen ke každému druhému keříku, jinak jsem se jen ohýbala, ale výsledek byl stejný. Večer jsem měla problémy chodit. Třetí den se to zase opakovalo s rozdílem, že jsme tam byli jen do tří. V neděli a v pondělí jsme zase sbírali třešně, moc to neodsejpalo, protože jsme vybírali jen ty zralé a vlastně mě to ani moc nebavilo. Byli ale fakt moc dobrý. Přes týden se sběr třešní nekonal, a tak jsme sháněli zase nějakou práci na vinici. Já jsem se dostala na jeden den do továrny na stáčení vína – skládání krabic, dávání lahví do krabice a skládání plných krabic. Prostě blbárna, ale příjemné prostředí, dlouhé pauzy a kávovar. Hned následující den začala práce na vinici pro jiného kontraktora – černocha Regena. Vypadal strašidelně - černé dredy pod kšiltovkou, absence předních zubů, zachumlán v hnědé mikině. Pracovní skupina se skládala asi z patnácti černochů chlapů z ostrova Wanuatu a jedné Japonky. Dělalo se wire lifting, ale tentokrát to taková pohoda nebyla a hned jsem tuto práci pasovala na nejhorší v mém životě. Neměla jsem dost síly vycvakávat dráty zaseklé v háčku a pak je zvedat nahoru v té hrozné džungli listí a větví.  Po dvou hodinách jsem byla hin. Navíc mi to nešlo tak rychle a tak hádám, že jsem si ani moc nevydělala. Už se nedivím, že tu má samé chlapy. Nic jiného však nemáme a tak zatím k černochovi chodíme. Divím se, že si nás ještě nechal, ale pro jistotu se pokaždé po práci ptá, zda druhý den opravdu přijdeme. A nakonec jsme zjistili, že je hrozně hodný, nebuzeruje a dokonce nám holkám pomáhá. V neděli jsme zas byli na třešních a bylo to super, tentokrát mě to bavilo, bylo jich hodně zralých a přibývalo to jedna báseň. No a asi taky po těch drátech mi teď všechno přijde super. Jenže v týdnu zas třešně nebudou a tak tedy budu muset zase na vinici. Ach jo…

MĚSTA A NÁKUPY

Města zrovna nejsou tím, čím by se Nový Zéland mohl chlubit. Všechna jsou stejná, moderní centrum, okolo stejné domky a i ulice vypadají jedna jako druhá. A tak, přestože jsme v Blenheimu už třetí týden, mi stále dělá problém se tu orientovat. Nejužitečnější místo celého města je asi pošta, kromě běžných poštovních služeb slouží jako papírnictví, trafika a banka. Také knihovna s internetem zadarmo se hodí. V každém městě se rovněž nachází outdoorový obchod a armáda spásy, kde se dá nakoupit velmi levné oblečení, knihy, nádobí a různé více či méně užitečné věci z druhé ruky. Ve dvoudolarovém obchodě se zas dá také sehnat občas něco užitečného, jako baterky, kuchyňské doplňky a drogerie. Hlavní mekkou nákupů jsou však velké supermarkety s potravinami, oblečením a kosmetikou. Nějakou menší samoobsluhu jsem tu neobjevila. A ani hospod jsem moc neviděla, spíš jen kavárny a bistra. Každopádně bych Novozélanďanům doporučila častěji navštěvovat obchody s vkusným oblečením. Módu evidentně nemají v malíku, a tak se na ulicích často setkáte s roztodivnými kreacemi, bílými ponožkami v sandálech atp. Trošku mi to připomíná český nevkus v oblékání, takže se svými béžovými pláťáky, pruhovaným zelenofialovým tričkem a červeným kloboukem (vše armáda spásy po čtyřech dolarech) si tu připadám jako módní ikona.

PŘÍRODA

Krása – hory, skály, oceán, jezera, písečné pláže… jen okolo Blenheimu jsou to jen vinice a vinice a vinice… 

POČASÍ

Zatím je tu více méně letní počasí, ale hodně to dělá to slunko, opravdu tu pálí a člověk si musí dávat pozor. Neustále se mažu třicítkou a padesátkou, nosím zásadně dlouhé rukávy a stejně jsem si na poli připálila ksichtík. Fakt mazec. Taky že nejnižší ochranný faktor, který se tu prodává, je třicítka. Ale když slunko zaleze, je docela zima. A když se do toho přidá déšť a vítr, tak už je to na prochladnutí. Už se nedivím, že tady neustále varují trekaře a horaly před hypotermií. A zima tu asi není žádný med, domy jsou dřevěné, hnedka vymrznou a topení tu mají maximálně takový to elektrický přenosný. I v pokojích na hostelu je teď kosa, poněvadž se trochu ochladilo, a to je léto.

101 všedních drobností aneb něco, co by mohlo zajímat (nejen) maminku

BYDLENÍ  

Tak jsme nakonec na nějakou tu chvíli zakotvili v Hotelu v Grovetovnu. Hotel na první pohled vypadá jako z nějakého hororového filmu – šedivý dvoupatrový dřevěný dům u silnice s velkým bílým nápisem HOTEL a s rozlehlou zabordelenou zahradou lemovanou topoly působí dost strašidelně. Vevnitř to však vypadá překvapivě docela dobře - velká kuchyň s jídelnou a televizní místnost plná polštářů, křesílko a venku stoly a křivý pinčesový stůl. Samozřejmostí je pračka, televize a několik ledniček. Součástí hotelu je i hospoda, kam chodí místní štamgasti na novozélandské pivko. A k tomu navíc hotelová kočka, která stále od někoho žebrá jídlo. Pokaždé když kolem projede náklaďák nebo vlak, zažijí všichni obyvatelé hotelu malé zemětřesení. Já zatím vegetím ve stanu v rohu zabordelené zahrady, ale asi se časem přestěhuju dovnitř. Přece jen, noční cesta na záchod je dost dlouhá.

JÍDLO

Kapitolka o jídle bude prozatím docela krátká. Zatím jsem neměla příležitost ochutnat nějaké novozélandské speciality, ale je dost možné, že tu ani žádné nejsou. Jí tu hodně ryb, mají tu samozřejmě britské fish and chips a v podstatě sortiment zboží v obchodě je skoro stejný jak v Anglii – takže toustový chleba, burákové máslo, cheddar a jiné ňamky. Zrovna včera jsem si omylem koupila slané máslo, pod marmeládu tedy žádná hitparáda, ale nikde na obalu to nebylo napsaný, že je slaný. Obecně je tu jídlo o dost dražší než u nás, ale když se ve velkém supermarketu vybere to nejlevnější, není to zas tak hrozný. Nejdražší je maso, a taky zelenina a ovoce, které má na rozdíl od ovoce u nás nějakou chuť. Pivo klasicky nic moc a myslím, že ani víno tu není zrovna špičkové a dost se ve světě přeceňuje. Nicméně suroviny na běžné kolejní vaření se tu dají sehnat úplně v pohodě, takže v jídle vlastně žádná změna. Občas někdo upeče buchtu nebo muffiny takže ani v tomto ohledu nijak nestrádám.

LIDÉ

Obyvatelé Nového Zélandu si říkají kiwi a jsou na to hrdí. Jejich britští předkové se v nich leckdy nezapřou. Jsou vesměs hrozně milí a nápomocní. Dokonce i pokladní v marketu se vás zeptá, jak se máte, a během markování si s vámi povídá. Původní obyvatelé Zélandu jsou Maoři. Dříve zde obývali nepropustné pralesy a pojídali se navzájem. Dnes žijí ve městech, popíjejí alkohol a jsou hrdí na to, že jsou Maoři. Velkou část obyvatel Zélandu tvoří též přistěhovalci – Japonci, Indové a jiní Asiati a Evropané. Přes sezonu sem jezdí na práci hodně černochů z ostrovů v Pacifiku. A pak samozřejmě backpackeři, aneb nízkonákladoví cestovatelé. Většinou přijíždí na working holiday víza, takže cestování prokládají trochou práce nebo naopak. Cestují povětšinou v backpacker dodávkách a bydlí v backpacker hotelech. Jsou z Evropy (hodně Němců a Čechů, sem tam ňákej ten Brit či Frantík) Asie (skoro samí Japonci) a Latinské Ameriky.

V našem backpacker hotelu v Grovetown bydlí několik kiwi, kteří zde přes léto pracují a asi se jim bydlení v hostelu líbí. Nejhodnější z nich je Jono, který přes den maká jako silničář a po večerech vaří nebo peče sobě i ostatním a pořád někomu nabízí pivo. Nato, že každý den vstává v pět, má neuvěřitelné množství energie, pořád skáče a tančí nejen po kuchyni. Bohužel leckdy nedokáže pochopit, že já tolik energie většinou nemám. Dále tu máme Dannyho, o němž jsem již psala dřív. Bydlí v karavanu na zahradě a většinou hulí v hospodě. Ve společenské místnosti se objevuje jen zřídka. Celkem nepřehlédnutelná nebo spíš nepřeslechnutelná je skupinka Chilanů, naopak Japonky jsou velmi klidné a tiché. Možnost procvičení britské angličtiny pak nabízí rozhovor s Welšanem, němčinu lze pak použít při rozhovoru s dvěma Němci. Jednou z nejpodivnějších postaviček je pak Korejec Oskar, vystudoval historii a již několik let se potlukuje po Zélandu, pracovat se mu moc nechce a tak tu asi přežívá jen tak tak. Čas od času začne vyhrožovat, že odjede za prací někam jinam, ale stále tu zůstává. Zrovna tento týden stále vykládá, že zítra už opravdu pojede na třešně do Cromwalu a pořád tu je. Posledně mi dokonce říkal, že mu dá vláda peníze na benzín, aby mohl za prací odjet. Tak uvidíme… Jen jsem ještě na závěr chtěla poznamenat, že jsem moc ráda, že se jen minimálně potkáváme s Čechy. Je jich tu totiž všude strašně moc a mí čeští kamarádi si neustále stěžují na to, že zatím potkávají jen samé Čechy, pracují s Čechy, bydlí s Čechy a anglicky prakticky nepromluví. Tak to já mám zatím úplně jinak.

Adventní pusa pro všechny doma

Těžký život Backpackera v Kiwilandu

Na vinicích pod dozorem Waina jsme pracovali další dva dny, tedy jen já s Romčou jsme tam byli, holky to po prvním dnu vzdaly, a tak to zbylo na nás. Nicméně nejsem si moc jistá, že bych tam i já vydržela nějak moc dlouho, je to přece jenom docela záhul, hlavně pro holky. V sobotu jsme měli volno, které jsme strávili s Ondrou (potkali jsme se spolu před odjezdem v Brně) a jeho kámošem na pláži nedaleko Blenheimu. Poprvé jsem nakoupila pivko v super akci v Countdownu a s chutí jsem ho za šumění vln vypila. Nebylo zas tak špatný. Ve vedlejší zátoce jsme pak objevili krásnou plážičku Monkey Bay a taky skálu, na které by se eventuelně dalo trošku bouldrovat. Byl to velmi příjemný den. V neděli nás pak čekal zkušební den v sadu – sběr třešní. Oproti práci na vinici má tato práce několik nepopiratelných výhod: nemusí se vstávat v pět hodin, je to o dost blíž, celý den se pracuje ve stínu (což je vzhledem k síle a zákeřnosti místního sluníčka dost podstatné) a není to tak náročné, záda i kolena si celkem odpočinou a navíc můžeme po celý den jíst super dobrý a sladký třešně. Oproti práci na vinici to však má i několik drobných nevýhod: není to tak dobře placené a na to, abychom si jakž takž vydělali, budeme muset dost máknout, navíc se nepracuje každý den. Po krátké poradě jsme však nakonec vybrali práci na třešních, doufaje, že bude dobrá sezóna. Po příjezdu na hotel nás čekalo super překvápko – večeře od Jono (místního kiwijce co bydlí s námi na hotelu). Bylo to kančí, takže se mě to zas až tak netýkalo, nicméně zeleninová obloha byla taky fajn. Fakt je tu super parta, líbí se mi toJ

V pondělí jsme opět vstávali po páté, nejprve jsme jeli odříct práci pro Waina a vrátit mu nářadí a poté jsme pokračovali na třešně, vzali jsme i dva kluky od nás z hostelu a tentokrát jsme tam byli jen do oběda, což mi zas tak nevadilo, protože jsem byla dost unavená ještě z předchozího týdne. Večer holky upekly bublaninu (třešňovou) a šli jsme spát. Další den jsme zase měli volno, asi, že bylo moc vedro a ve vedru se sbírat nedá. Tak jsme jeli opět na pláž Monkey Bay. Tentokrát bylo opravdu horko, tak jsem se poprvé vykoupala v oceánu a taky jsem si nezapomněla přibalit lezečky a tak jsem si mohla protáhnout tělo na skalce s oceánem za zády, paráda. S radostí jsem zjistila, že tu jsou asi tři odjištěné cesty, ale v podstatě mi je toto zjištění zatím na nic, poněvadž nemám s sebou toho horolezce s lanama a svalama, že? Večer jsme volali na sad, zda bude zítra práce, ale není. Takže to taky zatím nevypadá s těmi třešněmi moc růžově, tak nevím nevím. Další práce se mi už opravdu hledat nechce. Aneb to je prostě těžký život backpackera v Kiwilandu…

Jak se dobře zapsat v nové práci

Čtyři mrtvolky ráno v 5.00 přece jen vstaly, pomalu se došouraly do kuchyňky, luply do sebe kafe a tousty a odjely podle plánu na tajemné místo HONI-B v Blenheimu. Zaparkovaly ve dvoře firmy, odkud byly následně vykázány s tím, že se tu parkovat nesmí. Počkaly tedy u krajnice, nikde nikdo. Zanedlouho se odkudsi začali trousit černoši a černošky a vypadalo to děsivě. Mrtvolky však čekaly na bílého muže jménem Waine. V 5:38 přijela bílá dodávka a v ní i bílý muž. Mrtvolky se dozvěděly, že pojedou na vinici 30 km daleko a ke svému zděšení zjistily, že mají málo benzínu. A tak mrtvolka jménem Roman jela rychle natankovat a ostatní mrtvolky ji netrpělivě očekávaly.  Mrtvolka Roman přijela včas ale s hroznou zprávou, nešlo jí zaplatit kartou a tak všechny mrtvolky zmateně naskočily do auta a odjely na benzínku. Mezitím kolona aut i s Wainem odjela na vinici a když se mrtvolky vrátily k Honi-B postávalo tam jen několik černochů. Od jednoho vyzjistily, že Waine odjel kamsi do Wairupa Valley a ukázal jim to na mapě.  A tak mrtvolky šláply na plyn, doufaje, že kolonu pracantů dohoní. Ale nedohonily, poněvadž odjely do jiného Wairupa Valley než měly. A tak musely zavolat Wainovi, ten se pro ně vrátil k Honi-B a všichni pak společně jeli probouzející se krajinou na vinici. Ráno bylo kouzelné, sluníčko se za horami pomalu rozkoukávalo a odhazovalo svou peřinu z mlhy. Tráva voněla rosou a ovečky ji líně okusovaly. A všude se v nekonečných řadách táhly vinice… U jedné z nich nakonec kolona zastavila a mrtvolky se šly omluvit za zmatky. Poté jim byla ukázána jejich budoucí práce, protrhávání mladých stromků a upevňování ještě mladších stromků. Byla jim též představena ďábelská mašinka na přivazování a mrtvolce Báře se hned podařilo omylem vystřelit Wainovi pružinku z mašinky doprostřed čela.  A konečně šup šup mrtvolky do řádku a makat, jste placený úkolově. Bylo hrozné vedro, černošky z ostrova Wanuatu si zpívaly otrocké písně, sluníčko šíleně pálilo, řádky byly nekonečné a mrtvolky se modlily, aby už byl konec. Ten však přišel až v pět hodin. Mrtvolky byly opravdu mrtvé. Tak zítra zase, a doufám, že se pořádně proberete, mrtvoly jedny!!!