PRÁCE
Práce je na Zélandu v sezóně docela dost, hlavně v zemědělství. Mají tu totiž rozlehlé vinice, třešně, jablka, meruňky, kiwi, broskve… a protože místních obyvatel jsou jen čtyři miliony, potřebují každý rok dost pracovních sil na obhospodařování a sklizeň. Jezdí jim sem pravidelně černoši z ostrovů a pro zbytek světa vymysleli speciální cestovatelsko pracovní víza určené hlavně pro sezónní krátkodobé brigády, jejichž kvóty stále navyšují. A tak je tu poslední dobou hodně zájemců o práci a ta se již nehledá tak snadno.
My jsme nejprve hledali práci metodou googlování adres a kontaktů na netu a následným telefonováním, což většinou nikam nevedlo. Poté nám byl dán tip na hotel Grovetown v Blenheimu, kde to funguje tak, že my tu bydlíme za zvýhodněnou cenu a majitel nám shání práci. Toto je docela běžné, nicméně záleží konkrétně jak to kdo má striktní. Někde je totiž majitel zároveň kontraktorem, a když nechcete pracovat u něj, vyhodí vás z ubytování, což je dost nefér. Náš majitel je ale v pohodě a my můžeme pracovat, kde chceme. Kontraktoři – to je jeden z nejjednodušších způsobů, jak najít práci na vinici. Oni si vás najmou na nějakou práci a platí vás úkolově, to znamená, že jste placeni za počet rostlinek, které uděláte. On samozřejmě dostane od zaměstnavatele zaplaceno víc a rozdíl si nechá. Zde hodně záleží, jak je kontraktor seriózní a jak vás nechá vydělat. Většinou a bohužel – i když docela makáte, víc jak minimální hodinovou mzdu nedáte, to byste u toho museli běhat nebo jet jako fretky, aby to mělo smysl. Hodně často se tímto způsobem vydělá třeba i polovina minimální mzdy. Oni by sice tu minimální mzdu vyplatit měli, ale v praxi se to neděje. A když se vám to nelíbí, jděte jinam, my máme zájemců dost. A tak je lepší přímo objíždět farmy a shánět práci přímo u farmářů, což jde docela dobře u sadů a tak jsme také sehnali sběr třešní. Na vinicích to jde hůř, většinou je vlastní velké firmy a pro ně shánějí pracovníky kontraktoři a jsme zase tam, kde jsme byli.
Přestože jsem na Zélandu teprve krátce, vyzkoušela jsem už pěknou řádku prací a nikdy by mě nenapadlo, co se dá všechno s vystudovanou genetikou dělat. Moje první práce byla u soukromého farmáře s malou vinicí, jmenovalo se to wire lifting a bylo to zvedání drátů jakožto opory pro rostlinky. Byli jsme tam půl dne a přišlo mi to celkem jednoduché a v pohodě práce. Druhý den jsme pak brzy ráno (5:45) odjeli na vinici pracovat pro kontraktora - prý jednoho z těch seriózních. Odlamovali jsme větve u mladých keříků, přivazovali jsme malé rostlinky k tyči a dávali přes ně jakýsi igelit. Bylo děsné vedro, řádky byli nekonečné, všude prach a ostré slunko. Byli jsme tam až do pěti. Druhý den ráno jsem se nemohla zvednout, děsně mě bolela stehna, to asi jak jsem včera udělala těch 700 dřepů, když jsem si ke každému keříku čupla. Druhý den jsem tedy sedala jen ke každému druhému keříku, jinak jsem se jen ohýbala, ale výsledek byl stejný. Večer jsem měla problémy chodit. Třetí den se to zase opakovalo s rozdílem, že jsme tam byli jen do tří. V neděli a v pondělí jsme zase sbírali třešně, moc to neodsejpalo, protože jsme vybírali jen ty zralé a vlastně mě to ani moc nebavilo. Byli ale fakt moc dobrý. Přes týden se sběr třešní nekonal, a tak jsme sháněli zase nějakou práci na vinici. Já jsem se dostala na jeden den do továrny na stáčení vína – skládání krabic, dávání lahví do krabice a skládání plných krabic. Prostě blbárna, ale příjemné prostředí, dlouhé pauzy a kávovar. Hned následující den začala práce na vinici pro jiného kontraktora – černocha Regena. Vypadal strašidelně - černé dredy pod kšiltovkou, absence předních zubů, zachumlán v hnědé mikině. Pracovní skupina se skládala asi z patnácti černochů chlapů z ostrova Wanuatu a jedné Japonky. Dělalo se wire lifting, ale tentokrát to taková pohoda nebyla a hned jsem tuto práci pasovala na nejhorší v mém životě. Neměla jsem dost síly vycvakávat dráty zaseklé v háčku a pak je zvedat nahoru v té hrozné džungli listí a větví. Po dvou hodinách jsem byla hin. Navíc mi to nešlo tak rychle a tak hádám, že jsem si ani moc nevydělala. Už se nedivím, že tu má samé chlapy. Nic jiného však nemáme a tak zatím k černochovi chodíme. Divím se, že si nás ještě nechal, ale pro jistotu se pokaždé po práci ptá, zda druhý den opravdu přijdeme. A nakonec jsme zjistili, že je hrozně hodný, nebuzeruje a dokonce nám holkám pomáhá. V neděli jsme zas byli na třešních a bylo to super, tentokrát mě to bavilo, bylo jich hodně zralých a přibývalo to jedna báseň. No a asi taky po těch drátech mi teď všechno přijde super. Jenže v týdnu zas třešně nebudou a tak tedy budu muset zase na vinici. Ach jo…
MĚSTA A NÁKUPY
Města zrovna nejsou tím, čím by se Nový Zéland mohl chlubit. Všechna jsou stejná, moderní centrum, okolo stejné domky a i ulice vypadají jedna jako druhá. A tak, přestože jsme v Blenheimu už třetí týden, mi stále dělá problém se tu orientovat. Nejužitečnější místo celého města je asi pošta, kromě běžných poštovních služeb slouží jako papírnictví, trafika a banka. Také knihovna s internetem zadarmo se hodí. V každém městě se rovněž nachází outdoorový obchod a armáda spásy, kde se dá nakoupit velmi levné oblečení, knihy, nádobí a různé více či méně užitečné věci z druhé ruky. Ve dvoudolarovém obchodě se zas dá také sehnat občas něco užitečného, jako baterky, kuchyňské doplňky a drogerie. Hlavní mekkou nákupů jsou však velké supermarkety s potravinami, oblečením a kosmetikou. Nějakou menší samoobsluhu jsem tu neobjevila. A ani hospod jsem moc neviděla, spíš jen kavárny a bistra. Každopádně bych Novozélanďanům doporučila častěji navštěvovat obchody s vkusným oblečením. Módu evidentně nemají v malíku, a tak se na ulicích často setkáte s roztodivnými kreacemi, bílými ponožkami v sandálech atp. Trošku mi to připomíná český nevkus v oblékání, takže se svými béžovými pláťáky, pruhovaným zelenofialovým tričkem a červeným kloboukem (vše armáda spásy po čtyřech dolarech) si tu připadám jako módní ikona.
PŘÍRODA
Krása – hory, skály, oceán, jezera, písečné pláže… jen okolo Blenheimu jsou to jen vinice a vinice a vinice…
POČASÍ
Zatím je tu více méně letní počasí, ale hodně to dělá to slunko, opravdu tu pálí a člověk si musí dávat pozor. Neustále se mažu třicítkou a padesátkou, nosím zásadně dlouhé rukávy a stejně jsem si na poli připálila ksichtík. Fakt mazec. Taky že nejnižší ochranný faktor, který se tu prodává, je třicítka. Ale když slunko zaleze, je docela zima. A když se do toho přidá déšť a vítr, tak už je to na prochladnutí. Už se nedivím, že tady neustále varují trekaře a horaly před hypotermií. A zima tu asi není žádný med, domy jsou dřevěné, hnedka vymrznou a topení tu mají maximálně takový to elektrický přenosný. I v pokojích na hostelu je teď kosa, poněvadž se trochu ochladilo, a to je léto.
Žádné komentáře:
Okomentovat