BYDLENÍ
Tak jsme nakonec na nějakou tu chvíli zakotvili v Hotelu v Grovetovnu. Hotel na první pohled vypadá jako z nějakého hororového filmu – šedivý dvoupatrový dřevěný dům u silnice s velkým bílým nápisem HOTEL a s rozlehlou zabordelenou zahradou lemovanou topoly působí dost strašidelně. Vevnitř to však vypadá překvapivě docela dobře - velká kuchyň s jídelnou a televizní místnost plná polštářů, křesílko a venku stoly a křivý pinčesový stůl. Samozřejmostí je pračka, televize a několik ledniček. Součástí hotelu je i hospoda, kam chodí místní štamgasti na novozélandské pivko. A k tomu navíc hotelová kočka, která stále od někoho žebrá jídlo. Pokaždé když kolem projede náklaďák nebo vlak, zažijí všichni obyvatelé hotelu malé zemětřesení. Já zatím vegetím ve stanu v rohu zabordelené zahrady, ale asi se časem přestěhuju dovnitř. Přece jen, noční cesta na záchod je dost dlouhá.
JÍDLO
Kapitolka o jídle bude prozatím docela krátká. Zatím jsem neměla příležitost ochutnat nějaké novozélandské speciality, ale je dost možné, že tu ani žádné nejsou. Jí tu hodně ryb, mají tu samozřejmě britské fish and chips a v podstatě sortiment zboží v obchodě je skoro stejný jak v Anglii – takže toustový chleba, burákové máslo, cheddar a jiné ňamky. Zrovna včera jsem si omylem koupila slané máslo, pod marmeládu tedy žádná hitparáda, ale nikde na obalu to nebylo napsaný, že je slaný. Obecně je tu jídlo o dost dražší než u nás, ale když se ve velkém supermarketu vybere to nejlevnější, není to zas tak hrozný. Nejdražší je maso, a taky zelenina a ovoce, které má na rozdíl od ovoce u nás nějakou chuť. Pivo klasicky nic moc a myslím, že ani víno tu není zrovna špičkové a dost se ve světě přeceňuje. Nicméně suroviny na běžné kolejní vaření se tu dají sehnat úplně v pohodě, takže v jídle vlastně žádná změna. Občas někdo upeče buchtu nebo muffiny takže ani v tomto ohledu nijak nestrádám.
LIDÉ
Obyvatelé Nového Zélandu si říkají kiwi a jsou na to hrdí. Jejich britští předkové se v nich leckdy nezapřou. Jsou vesměs hrozně milí a nápomocní. Dokonce i pokladní v marketu se vás zeptá, jak se máte, a během markování si s vámi povídá. Původní obyvatelé Zélandu jsou Maoři. Dříve zde obývali nepropustné pralesy a pojídali se navzájem. Dnes žijí ve městech, popíjejí alkohol a jsou hrdí na to, že jsou Maoři. Velkou část obyvatel Zélandu tvoří též přistěhovalci – Japonci, Indové a jiní Asiati a Evropané. Přes sezonu sem jezdí na práci hodně černochů z ostrovů v Pacifiku. A pak samozřejmě backpackeři, aneb nízkonákladoví cestovatelé. Většinou přijíždí na working holiday víza, takže cestování prokládají trochou práce nebo naopak. Cestují povětšinou v backpacker dodávkách a bydlí v backpacker hotelech. Jsou z Evropy (hodně Němců a Čechů, sem tam ňákej ten Brit či Frantík) Asie (skoro samí Japonci) a Latinské Ameriky.
V našem backpacker hotelu v Grovetown bydlí několik kiwi, kteří zde přes léto pracují a asi se jim bydlení v hostelu líbí. Nejhodnější z nich je Jono, který přes den maká jako silničář a po večerech vaří nebo peče sobě i ostatním a pořád někomu nabízí pivo. Nato, že každý den vstává v pět, má neuvěřitelné množství energie, pořád skáče a tančí nejen po kuchyni. Bohužel leckdy nedokáže pochopit, že já tolik energie většinou nemám. Dále tu máme Dannyho, o němž jsem již psala dřív. Bydlí v karavanu na zahradě a většinou hulí v hospodě. Ve společenské místnosti se objevuje jen zřídka. Celkem nepřehlédnutelná nebo spíš nepřeslechnutelná je skupinka Chilanů, naopak Japonky jsou velmi klidné a tiché. Možnost procvičení britské angličtiny pak nabízí rozhovor s Welšanem, němčinu lze pak použít při rozhovoru s dvěma Němci. Jednou z nejpodivnějších postaviček je pak Korejec Oskar, vystudoval historii a již několik let se potlukuje po Zélandu, pracovat se mu moc nechce a tak tu asi přežívá jen tak tak. Čas od času začne vyhrožovat, že odjede za prací někam jinam, ale stále tu zůstává. Zrovna tento týden stále vykládá, že zítra už opravdu pojede na třešně do Cromwalu a pořád tu je. Posledně mi dokonce říkal, že mu dá vláda peníze na benzín, aby mohl za prací odjet. Tak uvidíme… Jen jsem ještě na závěr chtěla poznamenat, že jsem moc ráda, že se jen minimálně potkáváme s Čechy. Je jich tu totiž všude strašně moc a mí čeští kamarádi si neustále stěžují na to, že zatím potkávají jen samé Čechy, pracují s Čechy, bydlí s Čechy a anglicky prakticky nepromluví. Tak to já mám zatím úplně jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat