A jak to všechno pokračuje…

     Na vinicích u Regana jsem strávila dohromady pět dní. To mi bohatě stačilo k tomu, abych je začala ze srdce nenávidět. Dělali jsme wirelifting – neboli zvedání drátů, což tedy my padesátikilový holky rozhodně moc nedáváme. A navíc bylo buď moc horko dva dny zas docela pršelo, takže taky žádnej med a těžko říct, co bylo lepší. Ve čtvrtek jsem si tedy raději dala volno, prostě jsem se na ty dráty vykašlala, pěkně si pospala a jela do města na net a nákupy. V pátek brzy ráno jsem však zase seděla v našem autě, které odjíždělo na vinici. Hned za městem však Regan zastavil a po krátkém telefonátu nám oznámil, že nás dnes nepotřebuje a máme jet domů. No, to jsem tedy byla fakt nadšená, to se přece nedělá, tohle. Prostě kiwi style. A tak jsme se jen zkusmo jeli zeptat na jahodovo-ostružinovo-malinovou farmu, zda nepotřebují nějaké pickery. A ejhle, vzali nás a tak jsem si jeden den užívala jahod a konečně jsem zúročila své dovednosti nabyté ve Skotsku. Práce se nám líbila a i babči supervizorky na farmě byli milé, jenomže se pracovalo jen do jedné, takže to na nějaké velké zbohatnutí taky není. Z třešní se stále neozývali a tak jsme měli v sobotu volno a jeli se podívat za Blenhaim na Wither hills, přeloženo zvadlé kopce. A jak název napovídal, byla tu opravdu všude zvadlá seschlá tráva, jen dole u řeky rostly prapodivné květiny a já si tu připadala jak Alenka v říši divů. Večer jsme už nevydrželi čekat, až se ozvou z třešní, a zavolali jsme třešňové Lady sami. A ona nám řekla, že na nás ztratila číslo a že už má dost lidí. A zítra v půl desáté prý zavolá, zda máme přijet. A tak jsme druhý den čekali na telefon, nachystaní do práce, a nic. Nezbývalo, než skočit do auta a na sad zajet osobně. Třešňové Lady jsme oznámili, že jsme tedy přijeli, protože nám nevolala a ona na to jen já vim, no, nevolala. Nicméně nás nakonec poslala sbírat dozadu do sadu, kde nás svou přítomností oblažil starý pán, který se neustále vyptával, odkud jsme a potom už jen chodil kontrolovat, kolik jsme urvali větviček a listů, kolik dobrých třešní máme pod stromem a kolik špatných v krabici.  Vysloužil si přezdívku Vošoust, nikdo jsme totiž nevěděli, co tu pohledává a proč nás tak kontroluje. Až za několik dní jsme se dozvěděli, že polovina sadu patří jemu a tak si svoje pickery náležitě kontroluje. Třešně začínali houfně dozrávat a já se právě dostala do své nejlepší sběračské kondice, když to přišlo. Déšť. Pršelo noc a pršelo den a bylo po třešních. Popraskaly a tak jsme akorát v sobotu došli zachránit, co se dalo. Sbírání mě nebavilo a unavovalo a Vošoust to asi na mě poznal a byl na nás moc hodný, tak jsme mu zrušili jeho přezdívku a začali jsme mu říkat děda. Nicméně třešňová sezóna v Blenheimu skončila a my jsme opět bez práce.