Tak se po dlouhé době opět hlásím – žiju. Jsem v Cromwalu na třešních a pickuju ostošest, abych si alespoň něco vydělala. Bydlím přímo na sadu ve stanu, jak jinakJ Jsem tu teprve pár dní, ale docela se mi tu líbí. Opět se tu sešli fajn lidi, takže je celkem příjemné trávit tu volné večery a odpoledne. Pracujeme od půl sedmé do tří, tak se to docela dá, no milionkrát lepší než vinice!! A ty třešně, jsou skvělý. Akorát ti Asiati, co tu jsou, nám trochu kazí sběračský průměr (jsou neskutečně rychlí, nechápu, jak to dělaj a kde ty třešně na tom stromě kouzlí). A jak jsem se sem nakonec dostala??
To bylo tak: po vánocích se dle očekávání naše cestovatelská čtyřka rozdělila a já zůstala s Dájou. Podnikly jsme spolu mezi svátky známý a slavný trek Queen Charlotte na pobřeží kousek od Pictonu. Hned první noc jsme brutálně zmokly, poněvadž se na celý jižní ostrov přihnala mega bouřka a vichřice (už jste někdy měli ze stanu bazének? Já už jo!!!). Ale další dva dny bylo nádherně a druhá noc na treku v maličkém zapadlém kempu byla vskutku úžasná. Leč Dája mé nadšení pro hory a přírodu nesdílela a tak jsme se dohodly, že se na cestu na jih opět rozdělíme. Já jsem totiž na treku poznala další Češku Irču, která taky chtěla jet na jih a taky chtěla cestovat a do hor. No a tak jsme se domluvily, že pojedeme na jih spolu po Západním pobřeží a vydáme se i na nějaké ty kopečky. Irča si ještě v Blenheimu koupila auto a tak nám nic nebránilo odjet hned po Silvestru. Za Blenheimem jsme vzaly dvě stopařky, dvě ségry z Německa a nakonec jsme s nimi strávily několik dní. Společně jsme si užily třídenní trek u Nelson lakes, počasí vyšlo na jedničku a moc se mi tam líbilo. V Murchinsonu jsme se přejedly lahůdkou Fish and chips a dál se jelo silnicí v kaňonu řeky Buller, což bylo úžasné. Na západním pobřeží nás uvítalo město Westport, což byla v podstatě křižovatka lemovaná obchody. Nicméně musím přiznat, že to tu mělo svou atmosféru. Další zastávka byla v Punanake, kde jsou jakési jedinečné palačinkové skály (Pancake Rocks) a kde jsme už takové štěstí na počasí neměly. Pršelo a dvoudenní trek k jeskyni a skalnímu převisu, o který jsem fakt stála, jít nešel, poněvadž nešly přebrodit rozvodněné řeky. Nicméně i tak to tu bylo úžasný – skály, divoký moře, buš a žádná města. A pak už to šlo ráz na ráz – Hokitika, město, kde se těží a prodává zelený nefrit, třicetikilometrová zajížďka na houpací most (swing bridge), který jsme už viděly několikrát jinde a která za to nestála, ale aspoň jsme zase viděly pravý novozélandský venkov a nekonečné kraví farmy. Dále pak Ross – město zlaté horečky a konečně ledovce – ledovec Franze Josepha a Foxův ledovec jsou dva nejznámější ledovce na Zélandu. Jsou jedinečné tím, že jsou jen pár kilometrů od pobřeží a také tím, že se pohybují velmi rychle. Jako správné turistky jsme se zašli podívat na Franze Josepha a upřímně, nestálo to za to. Plno lidí, k ledovci se stejně nedá jít, pokud bychom si nezaplatily průvodce a navíc každou chvíli vám proletí nad hlavou helikoptéra s dychtivými výletníky. Děs běs komerce. Okarito Bay, kde jsme následně přespaly, pak byla jako balzám a oáza klidu. Nádherná pláž, nádherný západ slunce, ticho, moře... Druhý den byla nálada v cestovatelském týmu pod psa a tak jsme se rozhodly, že pojedeme co nejkratší cestou na jih do Cromwallu, kde jsme obě měly momentálně všechny kamarády a známe z Blenheimu, a kde teď vrcholí sezóna sběru třešní, meruněk a broskví. Já jsem odjela na farmu za Jančou a Romanem a Irča se upíchla v Alexandře. A tak se naše cesty zase rozdělily.
Žádné komentáře:
Okomentovat