Tak jsem strávila tři úžasné týdny na sadu Sarita, celé dny jsem se cpala třešněma a snažila se sbírat co to šlo. Byly jsme totiž jako obvykle placeni úkolově, tzn. kolik kyblíků nasbíráme, tolik si vyděláme. První dny mi to nějak nešlo, ale pak jsem se rozjela a zanedlouho jsme se s Romanem vypracovali na pickerskou špičku. Bohužel, byli jsme tak dobří, že jsme pak celou úrodu na Saritě vysbírali za tři dny. Naštěstí jsme dostali nabídku pracovat v konkurenčním sousedním sadu a tak jsme v Cromwallu ještě chvilku zůstali. Platili dobře a nám to pickování tak šlo... Našeho supervisora Johna jsem nejdřív úplně nesnášela, ale pak se projevil jako úplně super chlap a dokonce se naučil česky volat "poslední kyblík" když se blížil konec sbírání. No jo, Čechů tu bylo hafo... Bydleli jsme dál na farmě v Saritě, kde jsme potkali dva sympatické české páry (s Pepou z Budějc jsme zavzpomínali na Budvárek a s Marťou z Brna zas na Duck bar v Kamence). Odpoledne jsme většinou bývali unavení a tak jsem společenským životem příliš nežila. Ono se to v Cromwallu ani nedá. Největší společenskou událostí je zde bez nadsázky nákup v New Worldu, při němž určitě potkáte minimálně jednoho supervisora a 50 dalších pickerů. A jít do knihovny na půlhodiny na net by se dalo přirovnat k oslavě padesátin, takový to byl svátek. Párkrát jsem jela navštívit Lukáše a jeho a teď i moje kamarády k jezeru, kam jezdili na noc, protože nikde nemohli sehnat ubytko. Pokaždý tam dost fučelo. Dvakrát jsem si dala výbornou ovocnou zmrzlinu ze sousední farmy a jednou jsem se tak trochu nechtíc zůčastnila koncertu v Cromwallu. Připadala jsem si tam jak na české zábavě v balíkově. Zmalované šestnáctky v těch nejkratších minišatech a výrazném přišly už opilé a pak se porvaly bůhví proč. Místní hoši oblíkli sváteční tepláky a nonšalantně opírajíce se o stůl upíjeli pivo. Koncert začal až v 11 a byl prostě strašný a byla jsem fakt vděčná, když se mí francoužští přátelé, co mě sem odvezli, konečně rozhoupali, že pojedem zpátky na sad. To se pak druhý den sbíralo...
Poslední dva dny pak stály za prd. Třešní bylo málo a špatné a poslední den jsme pak v neuvěřitelném chaosu sbírali jakési zelené švestky. Potom jsme si dali day off a následující den jsme odjeli s Romčou na úžasný trek za Wanaku. Na stopa jsme štěstí neměli, nicméně jsme se alespoň přiblížili k začátku treku a noc jsme strávili ve známé lezecké oblasti Wanaka rock, kde jsme potkali lezce Honzu z Mendlovky a tak jsem byla v sedmém nebi, že si s někým můžu zasvěceně popovídat o skalkách. Radost mi trochu kazilo to, že moje lezečky zůstaly v baťůžku a ten zůstal na Saritě. A tak jsem to dneska měla jen na čumendu. Druhý den jsme se dostali na začátek treku, dokonce jsme i ušli několik kilometrů, než se nám začlo zdát, že se to na těch horách nějak moc černá a že slibovaná vichřice a bouřka asi opravdu přijde. A tak jsme se vrátili zpět na parkoviště, z kterého jsme vyšli, postěžovali si s ostatními na bad weather a nechali se zas odvézt do Wanaky a Cromwallu.
A z Cromwallu jsme pak odjeli do Dunedinu, kde jsme našli hostel s wifinou a Roman si tu koupil auto. Dneska pršelo, a tak jsem se mrkla do místní galerie a trochu do města, které není velké ani krásné. Ale má prý skotskou tradici a je tu pár starých a kamenných domů a kostelů. Zítra pojedem na jižní pobřeží, na lachtany, delfíny a tučňáky. Jo, a nafouklé bříško z třešní, co jsem měla celé tři týdny, už splasklo!!! Tak se doma mějte.
PS: Na picasu jsem konecne nahrála fotky z cestování, tak můžete prohlížet.
Žádné komentáře:
Okomentovat