Jak se jezdí po Soluni

V neděli jsem si udělala malý výlet do okolí Thessalonik a tak mě tak napadlo, že bych mohla trochu nastínit, jak tady vypadá místní doprava. Samozřejmě je, jako všechno ostatní v Řecku, velmi neorganizovaná. Jak kdosi vtipně poznamenal, Řekové si zatím ještě nevšimli, že už dávno nejezdí na oslech, ale v mercedes, a tak to tu podle toho vypadá - pravidla silničního provozu se příliš nerespektují, jezdí se rychle, chaoticky, na červeno, hodně se troubí na všechny a na všechno atp. Pro chodce z toho vyplývá následující: přechody a semafory jsou jen informativního charakteru, je jedno, kde a kdy se silnice přechází, podstatné je, že zrovna nic nejede nebo se dá relativně bezpečně prokličkovat mezi auty. A tak se řada chodců neohroženě vrhá mezi jedoucí vozidla na čtyřproudovce, zatímco řidiči, evidentně zvyklí na to, že se jim kolem vozu stále motají chodci, zůstávají relativně v klidu. Dokonce se mi někteří Řekové přiznali, že to je pro ně něco jako droga a národní sport číslo jedna. No, věřím jim to. Řidičové se však chodcům mstí po svém a to tak, že parkují na chodnících a to pokud možno tak na těsno, aby se nedalo vůbec projít. Leckdy se pak divím, jak vůbec můžou některá auta ze svého místa vyjet, protože se parkuje opravdu na centimetry. Možná mají na ráno vždycky nějaký pořadník na vyjíždění, nevím.

Další zajímavou kapitolou jsou autobusy. Přestože jsou Thessaloniky podle některých informací téměř milionové město, jezdí tu jen autobusy, a to ne příliš často. Žádné trolejbusy či šaliny, o metru ani nemluvě. Navíc je zde většina silnic jednosměrných a tak mají autobusy v každém směru jinou trasu a je téměř nemožné se v tom vyznat. Něco jako jízdní řády neexistuje, sice na významnějších zastávkách blikají časy odjezdů nejbližších spojů, ale na dalších zastávkách prostě nějaký rozpis chybí, a když vám jede autobus jednou za dvacet minut a zrovna se netrefíte, je to dost k vzteku. Výhodou městských busů však je, že se s nimi dá dojet hodně daleko za město a to dokonce až na jakousi pláž, kde jsem ještě nebyla. Lístek stojí půl eura (čtvrt pro studenty), dá se na něj čtyřikrát přestoupit a platí 70minut. Z autobusů mám ještě jiný zajímavý poznatek a to ten, že řecká tlačenice je úplně jiná, než ta česká. Taková víc nepříjemná, přestože se jí účastní míň lidí, než u nás. No, asi se Řekové víc roztahujou, nebo co…

Neumím si ani dojít na záchod…

Tak jak je celá univerzita ošklivá tak má ošklivý i záchody. Upřímně jsem ráda, že jsou to většinou turečáky, alespoň mě nebolí stehna, když se vždycky snažím vyhnout se kontaktu s nevábně vyhlížející mísou. Co mě fakt vadí víc je to, že u nás na fakultě nejsou záchody nijak označeny nebo alespoň chybí popisek dámy-páni, maximálně je to tu napsané řecky, což mi zatím moc nepomůže, protože má sofistikovaná učebnice řečtiny zásadně postrádá základní a užitečné výrazy. A tak to zatím provozuju tak, že buď počkám, až někdo ze záchodu vyjde, anebo se tam tak podívám a zkusím to nějak odhadnout, zda je pro dámy či ne. A tak se mi chtělo na záchod i dneska. A tak jsem v přízemí nakoukla nejdřív do jedněch řecky popsaných záchodových dveří a pak do druhých, doufaje, že poznám ty pro mě. Ovšem nevšimla jsem si, že mám dneska publikum, místní studenti se mi smáli, ale nakonec poradili, kam si dojít. A tak jsem si šla večer radši půjčit od českých holek základní konverzaci řečtiny…

Univerzitní sbor a neviditelná bouldrovka

Protože mi má koordinátorka stále neodepsala na můj mail ohledně předmětů a rozvrhu, určila jsem si na dnešek místo sestavování rozvrhu jiné neméně důležité úkoly a to: 1) doptat se na sbor 2) najít tu bouldrovku. A tak jsem začala úkolem jedna. Ze stránek školy jsem se dozvěděla, že sbor má zkušebnu ve stejné budově jako je menza a tak jsem se ještě před obědem ptala všude možně, zda o sboru někdo neví – v kanceláři, na vrátnici, v kavárně, náhodných chodců… bohužel buď dotázaní neuměli anglicky, nebo nevěděli, co vlastně chci, dvakrát jsem se dokonce dozvěděla, že zde bude v pátek párty (jak si sbor může někdo splést s diskotékou, to fakt netuším), až pak konečně jedna paní v jakési kanceláři věděla a poslala mě za sbormistrem, panem Bekaridisem. Ten mi poté oznámil, že zkouška je dneska večer od půl 9 do půl 11 (nějak pozdě, ne?) a že se na mě těší. A tak jsem se plná elánu a po dvou obědech směle vrhla na úkol číslo dvě a za chvíli jsem už stála na ulici označené v mé mapě křížkem a hledala boulder. Již při pohledu na vyfintěné Řeky a Řekyně mi bylo jasné, že zde horolezectví a podobným sportům nikdo moc fandit nebude. Přesto jsem v koutku duše doufala, že se v téměř milionovém městě najde dost cvoků na to, aby vybudovali alespoň jedno solidní lezecké centrum. A tak jsem tedy plna očekávání bloudila onou ulicí a mezi obchody se spodním prádlem, cukrárnami a prfumerií jsem hledala alespoň náznak lezecké stěny. A nic, přestože jsem ulicí prošla několikrát. Pro jistotu jsem se zeptala několika lidí, ale samozřejmě opět nikdo nic nevěděl. Tak jsem tedy šla na kolej s tím, že celou záležitost musím ještě ověřit, a tu jsem uviděla outdoorový obchod, kde mi potvrdili, že stěna je opravdu na té ulici, kde jsem hledala, a dokonce mi i zakreslili, kde přesně to tam najdu. A protože jsem už neměla sílu opět tam jít, nechala jsem si úkol dvě na příště.

Večer jsem pak vyrazila na sbor. Vzhledem k tomu, že se jedná univerzitní sbor, očekávala jsem převahu mladých zpěváků. Och, jak jsem se opět mýlila… Většina členů sboru vypadala na to, že zde zpívají už od založení univerzity, afektované sopranistky, uvzdychané altistky a zamračení basy… ale co, zkusím to. Naštěstí se mě ujala sympatická mladá Katarina, uměla anglicky a překládala mi, a přestože mě dílko moc nezaujalo a zpěv celkově byl dost otřesný a uječený, rozhodla jsem se, že tomu dám ještě jednu šanci. Po sboru jsem pak ještě vyrazila na sraz Erasmáků ve městě u Kamary a nakonec jsem šla spát asi ve 4, přestože to měla být jen malá párty, poněvadž zítra bude ještě velká párty. Ale aspoň poznala jsem skvělý reggae klub. Tak to tu možná nebude nakonec tak špatný…

Jak vyzrát na otvírací dobu…?

Ráno se mi povede skvělá věc, najdu infocentrum a získávám tak mapky Thessalonik a plánek autobusů (vzápětí zjišťuju, že je tak nepřehledný, že spíš člověka zmate, než aby mu pomohl). A protože sem si dneska pospala, mířím rovnou na oběd do kampusu. Řekům dnes začala výuka a tak je ve škole opravdu živo. U každého vchodu stojí asi tak deset lidí a cpou všem procházejícím nejrůznější letáky a pozvánky. Jsou opravdu zákeřní, a když se vyhnete jednomu, druhý vám už stojí v cestě. Někteří zas před vás skočí ve chvíli, kdy si už myslíte, že to máte za sebou. A tak za nedlouho držím v ruce pěkný štos barevných papírků s řeckými písmenky. V menze potkávám další Čechy a společně si užíváme fakt dobrou rybu a jakýsi děsně sladký zákusek z nudlí, medu a oříšků. Pak zajdeme na frapéčko do kavárny, kde se seznamuju s šílenou Lubkou, Slovenkou, dlouhodobě studující v Řecku, bývalá boxerka, karatistka, lezkyně, nyní u dobrovolných záchranářů. Poslouchám její osudy a mimo jiné se dozvídám pro mě důležitou informaci a to, kde je tady bouldrovka. Pak se jdu ještě zaregistrovat do menzy (ano, i to se tady musí) a ani mě už nepřekvapí, že je už zavřeno a že maj jen do jedný. A tak se tedy vydám do města na slavné trhy u Aristotelova náměstí, abych si koupila nějakou zeleninu. Přestože jsou teprve čtyři, všichni tady už uklízí. Tak to teda bude problém, s takovouhle pracovní dobou tady v životě nic nestihnu…

Mezinárodní den šoku aneb poprvé ve škole

Hned první pracovní den se rozhodnu, že dám vale prázdninám (přestože řečtí studenti ještě prázdniny mají) a půjdu se do školy zaregistrovat, vyřídit si studentský průkaz a taky rozvrh. Na toto vše jsem byla teoreticky připravena: věděla jsem, že jsou Řekové hrozní byrokraté, je třeba si všechno oběhat a na vše je třeba speciální potvrzení a průkazka s fotkou. Taky mě kdosi upozornil, že škola je ve městě jediné místo, kam nesmí policie a tak se tam v noci stahují kriminální živlové z celých Thessalonik a podle toho to tam vypadá. Ovšem teorie má mnohdy k praxi dost daleko a tak po vstupu do kampusu zažívám šok. Všude špína, bordel, odpadky (což je ovšem na Balkáně běžné), ze zdí a z plotů visí různě potrhané plakátky zvoucí na koncerty a jiné anarchistické akce (soudě podle obrázků, protože řecky neumím), mezi tím vším pobíhají psi a občas se tu vyskytne nějaký člověk. Všechny budovy jsou posprejované, některé vypadají jako nádraží, jiné připomínají spíš tovární halu nebo halu pro metalové koncerty a protestní akce. Prostě nejlepší univerzitu v Řecku byste v tom hledali jen stěží… Tak v údivu přejdu část kampusu a dostanu se tak do kanceláře pro Erasmáky. Jak zjišťuju, mám štěstí, protože jsem se nějakým zázrakem trefila do jejich dvouhodinové pracovní doby. Celkem mě to zaráží, dvě hodiny denně na to, aby odbavili víc jak 300 Erasmáků?? A tak si stoupnu do fronty a čekám a čekám až nás paní Kapnizou, se kterou jsem si již dlouho dopisovala, odpálkuje tím, že máme na pozvánce pátek tak máme přijít až v pátek. Trochu mě to překvapí a nedovedu si představit, že budu až do pátku lelkovat po Thessalonikách, bez rozvrhu, průkazky na městkou atp. A tak tam furt stojím a stojím a pořád se na něco ptám, až mě tedy milostivě zaregistruje. A tak jsem pochopila, že když v Řecku člověk dostatečně dlouho otravuje, jde všechno. Očekávám tedy, že dostanu nějaký ten jejich studentský průkaz a rozvrh, ale místo toho obdržím štos dalších papírů a seznam míst, kam a s čím je třeba zajít. A tak nejprve zajdu do menzy na oběd. Každý student tu má totiž nárok na dvě jídla v menze zdarma, jenže to tu nikdo moc nehlídá, tak si většinou studenti berou obědů víc a večer se sem pak stahují na kus žvance bezdomovci z okolí. Já si beru oběd jen jeden a jsem ráda, špagety v oranžovém tuku zrovna pochoutkou nejsou. A tak si do batůžku naberu alespoň kilo pomerančů, které jsou místo zákusku, a přece jen spokojená odcházím vyřídit si průkaz studenta passo k nám na fakultu. Taky to tu vypadá jak na nádraží, nebo na koncertě skinheadů? A co ty posprejovaný zdi – rudý hvězdy, srpy, kladiva…? Jsem zmatena, hledám nějaký počítač, protože nutně potřebuju na net (no jo, měsíční abstinence), ani mě nepřekvapí, že musím mít zase nějaký heslo, tak šup pro něj a zpět – jenže zavíráme, vždyť jsou už tři!! Jak se mi stýská po naší nonstop otevřený cépéesce… A tak se aspoň vydám do města pro měsíční průkazku na busy, jeden Španěl na koleji mi říkal, že se dá koupit v každém stánku a tak obcházím stánky a jak debil se všech ptám, zda průkazku mají, nebo aspoň vědí, kde se kupuje. Buď neumí anglicky, nebo neví… A tak se zas vracím do kampusu a v centrální knihovně objevuju jakousi místnost asi s 15 starými počítači, z nichž pět nefunguje. Jak se později dozvídám, je to jediná celouniverzitní počítačová učebna v kampusu, pro téměř 80 000 studentů - neuvěřitelné. A knihovna, s ohromným nápisem BIBLIOTEK je zas známá tím, že tam žádné knížky nejsou, jen stoly, židle a již zmíněné počítače. Mám štěstí, jeden komp je volnej a tak se konečně mj. dozvídám, kde se dá sehnat ta průkazka na bus. A tak si sjedu pro průkazku a pak na koleje. Totálně mrtvá padám do postele…

Sentimentální procházka do přístavu…

Karneval

Dnes je v Thessalonikách jakýsi karneval, což znamená, že zítra bude ještě volno a mám tedy ještě den prázdnin navíc. A protože je krásně, domlouvám se s holkama a Michalem z Mendlovky, které jsem tu potkala, a vyrážíme na procházku na hradby. Den je opravdu moc příjemný, chodíme jen v tričku, přestože Řekové jsou narvaní v zimních bundách a nechápavě na nás koukají…