Taverna až do rána

Dneska večer se mělo jít hromadě do taverny, dvacet lidí z naší koleje a plno tipů, kam se vydat… nakonec jsme zapadli hned do první taverny u Aristotelova náměstí, kde nám bylo za pět éček slíbeno jedno jídlo a pití až do rána k tomu (dost podezřelý, když jenom víno stojí někde pět éček). No samozřejmě poté co jsme si sedli, zakousli se do chlebíků a popili vodu, vylezlo z nich, že tedy 7 euro za jídlo, vč. jednoho salátu pro čtyři bez pití. Nakonec jsme si to pití vyhádali, takže donesli pár džbánečků řeckého vína. Já si objednala grilovanou chobotnici a docela jsem se na ni těšila, jenomže samozřejmě zase na moje jídlo zapomněli (proč vždycky já musím mít něco extra…) a pak mi ho nechtěli donést, že prej už všechno objednaný přinesli, padouši. Ale po rázném rozhovoru s paní servírkou mi chobotnici nakonec donesli, sice malou, ale dobrou. Vydyndali jsme pak ještě pár džbánečků vína a tak jsem se docela pěkně cinkla. Když už zavírali, což se poznalo podle toho, že šílená živá a děsně hlasitá hudba přestala hrát, vydali jsme se na toulky městem, popíjeli recinu ze stánků a když jsme chtěli jít s holkama na záchod do jedné taverny, byly jsme vtaženy do bujarého veselí a museli tančit řecké tance. Potom jsme se šourali po pobřeží na kolej, vychutnali si svítání u Bílé věže a když jsem ulehla do postele, cuchalo mi už sluníčko vlasy.

Na exkurzi do třetice

Do třetice všeho dobrého a zlého, říká se… A tak jsem se dočkala své třetí exkurze, tentokrát s Marine Biology. Měla být třídenní a mělo se jet na Chalidiky někam na druhý prst. To bylo tak to jediné, co jsem ještě pár dní před odjezdem věděla, což mě trošku znervózňovalo. Potřebné informace o organizaci zájezdu jsem však přece jen a na poslední chvíli obdržela a tak jsem v určenou dobu na určeném místě nastupovala se svým školním batůžkem do autobusu a kroutila hlavou nad tím, jaké to loďáky si Řekyně na takový minivýlet berou. Cesta probíhala klidně, svorně jsme vedle sebe s Natalií pochrupovali, až nás probudila první zastávka na Peree a první vyprávění o mořských zvířátkách a jejich odchytu, žel v Řečtině… nikdo nám moc nepřekládal, takže jsme moc netušili, o čem je řeč. Za chvilku jsme zase seděli v buse a kolem nás probíhala horlivá debata, kdo s kým bude bydlet. Měli jsme se totiž rozdělit do pokojů po čtyřech, což byl pro Řeky úkol na dvě hodiny. A pak druhá zastávka – docela pěkná pláž. Další výklad a pak volno a koupání. Paráda, sice mi trochu vadilo, že mi nikdo nedokázal sesumarizovat budoucí program a tak sem tedy nechala unášet osudem, který mě zanedlouho donesl nejdříve do obchodu (zde jsem zakoupila dva lahváče navečer a k velkému údivu místních žádnou vodu na pití, protože mi samozřejmě nejvíc chutná kohoutovka) a pak do penzionku u pláže do pokoje k Eleně a jejím dvěma kamarádkám. Odpoledne pak patřilo studiu nalovených pokladů moře na zahradě a večer pak koupání a společenský večer, během něhož jsem lupla jednoho lahváče Mythos (dva by mě vzhledem ke kvalitě piva asi zabili) a taky jsem konečně mohla trošku poznat své spolužáky a zjistit, že jsou super (prostě biologovéJ), že umí obstojně anglicky a dokonce mají i jiné koníčky než jen frappé v kavárně.

Druhý den pak přinesl stejný program jako ten první – sběr živočichů na útesech, koupání a studium na zahradě. Opět jsme si s Natálií připadaly jako vetřelci, nikdo si nás moc nevšímal, natož aby nám něco přeložil či vysvětlil, takže jsme zas na všechno koukaly jak tydýti. Večer se pak grilovalo, přišla řada na druhýho lahváče, a když jsme se pak večer bavili o velikonočních zvyklostech, pobavila jsem všechny tím, že jehněčí sice nejíme, ale aspoň místo toho pečeme beránka. Řehot na pět minut, no chápete to?

Poslední den dopoledne probíhali jakési prezentace studentů, tak jsme se zase trochu nudili. Naštestí začalo pršet, tak nás naskládali i s kuframa do busu a jelo se pak úplně na konec druhého prstu Chalkidik do přístavu, kde měl náš oblíbený profesor Giannis výklad o rybách a rybolovu. Poté následovalo frappé v taverně (tentokrát strašně a odporně hnusný, zlatí pankáči) a návrat do Thessalonik. Po cestě mě ještě čekalo překvapení – spolužačka čechořekyně a tak jsem si pěkně popvídala česky o zvyklostech u nás a tady, o lidech, mentalitě… hodně dobrý.

Vrátili jsme se docela pozdě, přesto jsem byla schopná jít ještě večer na jednu z posledních párty na Panepistimiu (další univerzita, nedaleko od té naší), kde měl být jako hlavní host pes Antonio (prý je mezi Erasmáky velmi známý, já ho však neznám). Antonio tam nebyl, nicméně před vchodem voněli souvlaki (něco jako kebab)….

Výjímečný den

Dnešní den, na první pohled stejný jako ostatní, je přece jen v něčem výjimečný – konečně jsem dopsala debilní závěr u své poslední debilní seminárky. Tak to jen tak abyste věděli, jaká jsem šikovná...

A zase jedna vtipná exkurze

Dnešní exkurze opět z předmětu Ichtyologie vypadala velmi slibně, měli jsme domluvenou exkurzi na rybářské lodi a tedy výjimečnou příležitost vidět jak to všechno funguje naživo. Tentokrát jsme ani necestovali moc daleko, přístav se nacházel jen kousek od Thessalonik. A tak jsme již brzy dopoledne plni očekávání vyskákali z autobusu a namířili si to přímo na molo k lodi. Po chvilce čekání a poněkud dlouhé debatě vyučujících s rybáři jsem začala tušit něco nemilého. A taky že jo, po chvíli nám učitelka Bobori vysvětlila, že bohužel nemůžeme na lodi nikam vyjet. Nemáme prý povolení od místních úředníků a od těch z Thessalonik to nestačí. A jaký je důvod? Na lodi se totiž nachází pouze jeden záchranný člun pro pár osob a tak je vyloučeno, aby se tedy plavilo 40 lidí. Učitelé se nám strašně omlouvali, že prý se jim to stalo poprvé a tak podobně. Mě celá situace však vůbec a ani trošku nepřekvapila, naopak bych se moc divila, kdyby to všechno fungovalo podle plánu, to bych teprve byla překvapená. A tak jsme alespoň zašli na frappé do přístavní kavárny, moře, slunce a k tomu chillout z rádia – celý Cafe del maar, tak takhle nějak jsem si ten pobyt v Řecku přesně představovala. Iluze dokonalosti však netrvala příliš dlouho, autobus přijel záhy a já se opět vrátila do své Erasmácké reality…

35 stupňů ve stínu

Někdo má peklo s rodiči, jiný má peklo v práci a já mám peklo na pokoji. Když zavřu oči, úplně si představuju, jak mi nesmlouvaví pekelníci a patro níž zatápějí pod mým pokojem a ze mě jen teče a teče, až nechávám kapičky potu i na klávesnici. A protože pekelníci dnes zatopili všem, konala se v parku u přístavu vodní bitka….

Osvěžena a promočená až na kůži jsem se vrhla do psaní protokolu, ale klid mi dopřán nebyl. Pravý výtah (a dokonce i levý výtah) zřejmě též zmožen vedrem, se totiž začal neustále zasekávat, a co chvíli někdo zvonil a chtěl vysvobodit. A tak jsme neustále sháněli pana hlídače a ten neustále někoho vysvobozoval, až se tam nakonec taky zasekl, čehož využily návštěvy a bez sebemenších problémů se dostaly na kolej. Zasekly se i holky, co jeli z pláže dneska výjimečně brzy, protože je tam neustále obtěžovali postarší nudisti. A zasekl se i Grešek, který vezl veškerý alkohol na dnešní oslavu svých narozenin a protože vysvobozování trvalo trochu déle a museli přijet hasiči, bude dnes večer na stole o několik piv méně…. A tak ani v sobotu nemá člověk trochu klidu.

Jak utahat rodiče

Tak to je nejdřív musíte poslat na výlet po pobřeží, zatímco sami relaxujete v Thessalonikách a sbíráte síly na následující den. A pak už to jde rychle – nejdříve návštěva hrobek makedonských králů ve Vergině a hledání paláce v okolí, místo něhož byl objeven kozí chlívek. Vlčí máky po cestě do Siatisty, kde jsme obdivovaly kostely a prastaré domy, přičemž jsme se na radu průvodce pokusili do jednoho vloupat, abychom vzápětí zjistili, že tam nikdo není, je zavřeno a zvonek tu taky není. A pak celý den korunoval příjezd do Kalambaky a večerní výšlap ke dvěma klášterům v Meteoře.

Druhý den nás pak naprosto udolala prohlídka největšího klášteru Velký Meteoron, kde jsme narazili na skupinku mnichů na zájezdě, kteří se, stejně jako my, neustále někde fotografovali. Taťka málem dostal pokutu za to, že se převlíkal na parkovišti. Zajímalo by mě tedy, jestli taky málem dostali pokutu i řidiči, kteří svá auta zaparkovali tak, že jsme nemohli vyjet. Nám to ale zas až tak nevadilo, protože jsme měli v plánu procházku k opuštěnému klášteru, bylo sice docela vedro, ale cesta vedla lesíkem a mamka mohla všude možně obdivovat místní floru. Večer jsme se pak přesunuli k Volosu a na poloostrov Pilio, kde jsme poněkud beznadějně hned v první vesnici hledali nějaké bydlení. Bylo tu však jak po vymření, hotely zabedněný a tak jsme uspěly až v druhé vesnici. Poprvé jsem ocenila užitečnost řeckého kurzu. Babča ubytovatelka totiž uměla jen mono Grecia (jak sama povídala) a tak jsem ji navrhla cenu saranda evro (40 euro) za domacio a tria atoma (pokoj a tři lidi) a byli jsme všichni spokojení. Večer pak patřil procházce po vesničce Makrinitsa a domácímu vínu v jedné příjemné taverně.



Další den jsme strávili na Piliu a jak se nám v Makrinitse moc nelíbilo, tak se nám v ostatních vesničkách líbilo moc. Některé sice byli trochu turistické s hotely a tavernami, ale už to nepůsobilo nijak přehnaně, a protože jsme zde byli mimo sezonu, cestovalo se moc příjemně. Nejhezčí byla vesnička Kissoss, která, jak psal průvodce, se doslova utápěla v zeleni. Bylo tu pár taveren a ubytoven, ale jinak tu chcíp pes. V další vesničce jsme pak objevili největší a nejstarší platan v Řecku a navečer jsme se ještě vykoupali na krásné plážičce mezi skalami, kde se opalovalo několik starších důchodkyň nahoře bez. Pak už nás čekala cesta pod Olymp do Litochora, kde jsme nakonec splašili luxusní pokojík v malém penzionku. Celý den pak korunovala skvělá večeře v rybí taverně.



Poslední večer jsme se vrátili do Soluně, chvíli jsme hledali nějaký hotel v přilehlé průmyslové zóně, což bylo dost beznadějné, protože všechny zdejší hotely byly moc drahé. Ale nakonec se přece jen poštěstilo a hotel Gala vše zachránil. A tak jsem už odpoledne běhali po Thessalonikách, zašli do školy na frappé a na gyros a taky na trhy a do kostela. Mamka s taťkou pak zničení odjeli na hotel a já se neméně zničená odebrlal do sedmého patra, kde Terka slavila narozky.

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/Navsteva16225#

Kulturním barbarem proti své vůli

Myslím, že je nejvyšší čas zhodnotit můj kulturní život tady v Řecku. Studentský týden totiž přinesl spoustu možností, jak uspokojit svou kulturně naprosto vyprahlou dušičku, a tak jsem si obstarala anglický program a vybrala několik divadelních představení, vernisáží a koncertů, které bych chtěla navštívit. A hnedle na čtvrtek se mi sešla dvě divadla… Osud však rozhodl za mě, které si vybrat –nemohla jsem totiž za boha najít místo konání jedné hry a tak jsem se tedy logicky rozhodla, že půjdu aspoň na tu druhou. Michal s Luckou šli se mnou a za chvilku jsme tedy v Kalamarii společně hledali ono divadlo a nakonec ho i našli, jenže ejhle, žádná studentská hra se tu dnes nehraje. Že bych se blbě koukla do programu? Vyloučeno… tak asi nějaká změna. A protože po nás chtěli vstup 13 Euro, vykašlali jsme se na to a jeli zpět na kolej.

Druhý den se měla být u nás na fakultě vernisáž fotek a tak jsem vzala Máju a Jirku a šli jsme tam. Jenomže, přestože v programu bylo napsáno 15. vernisáž se konala už 14. – to bylo překvápko, takže zase nic, aspoň že fotky neutečou a tak jsme se místo slibované vernisáže podívali tedy alespoň na ně. Mája s Jirkou pak šli na kolej a já se vydala na polytechniku, kde měla být nějaká konference Erasmáků či co. Asi už nepřekvapí, že jsem běhala po škole jak tydýt a hledala, kde by to tak mohlo být. Naštvaná a vyčerpaná jsem se právě chystala k odchodu, když jsem potkala Aviho a společně jsme již onu záhadně schovanou místnost našli. A po konferenci následovala večeře (dovedete si to představit? Raut pro 200 lidí, co lidí – Erasmáků, kteří ty stoly vzaly útokem. Já se svou jemnou a neasertivní povahou jsem byla hned v úvodu vytlačena dvouma chlapama jak hora na trávník a ke stolům jsem se dostala, až když tam skoro nic nezbylo…) a po večeři hudba a tanec až do pozdních hodin…

V neděli zas měl být koncert našeho sboru (konečně tedy předvedeme toho Händla v plné kráse) což znamenalo, že dopoledne byla od 10:30 akustická zkouška s orchestrem. Přesné místo konání jsem nevěděla, ve svém harmonogramu jsem jen měla napsáno Moni Lazariston (název celé čtvrti) a bus 27. Bohužel jsem na poslední sborové zkoušce nebyla a ani jsem neměla na nikoho ze sboru telefon, takže jsem byla odkázána jen na svůj vlastní důvtip a orientační smysl. A tak jsem krátce po půl jedenácté obíhala divadlo ve výše jmenované čtvrti, abych zjistila, že zde není ani živáčka. Neměla jsem ani ponětí, kde jinde než v divadle by se mohl koncert konat. Se slzami v očích jsem si sedla na schody a přemýšlela, co budu dělat. Vždyť jsem už pozvala rodiče a kamarády a teď to prostě nevyjde jen kvůli tomu, že nemůžu najít, kde to je. Nicméně mi svitla naděje, zahlídla jsem totiž osobu mužského pohlaví, která také neustále obcházela divadlo, telefonovala a pod paží držela černé desky. Tak jsem si taky vyndala svoje desky a vydala se jí v ústrety. Nakonec se ukázalo, že to je taky sborista a že jde taky na zkoušku, jenže, jak právě zjistil, začíná až v půl 12. A tak nám vznikla pauza akorát tak na jedno kafe a já si oddychla, jak to všechno dopadlo. Večer pak koncert začal kupodivu načas, nakonec se konal ve venkovním divadle, a tak nás trochu rušily projíždějící motorky, letadla a neukáznění diváci. Nicméně velké finále se blížilo a já se už těšila, jak se nad Thessalonikama ponese známé a pompézní Halejuja. Když tu náhle se zvedl vítr a všude kolem začaly lítat noty, na jevišti vířilo listí a dirigentovy vlály vlasy, nicméně byl statečný, vůbec ho to nerozhodilo a bez mrknutí oka pokračoval v dirigování. Mě tedy, na rozdíl od dirigenta, celá situace docela vyvedla z koncentrace, popadaly mi noty a začala jsem se hrozně smát (a nebyla jsem sama). Za nedlouho se silně rozpršelo a všichni doslova utekli z jeviště i z hlediště. A tak mi byl opět odepřen silný kulturní zážitek.

Návštěva

Přijeli rodiče, musela jsem se tedy obětovat a jet je vyzvednout do vesničky Epanomi, kde jsme měli sraz a odkud jsme společně chtěli začít hledat již zamluvené bydlení v hotýlku na pláži. No a sotva jsem vystoupila v Epanomi z autobusu, projela kolem mne Oktavie s podezřele povědomým obsahem. No, jo – naši jsou tu, a určitě dovezli i plno dobrot. Dojemné shledání, maminčina bábovka a večerní koupání v prohřátém (no konečně) móři , tomu tedy říkám správné přivítání...

Není ZOO jako ZOO

Včera se do Soluně vrátila Maruška s Jirkou, pocestovali po Peloponésu, přivezli s i spoustu zážitků a ještě víc fotek. A protože jsme byli všichni unavení, určili jsme si na pátek odpočinkový den a vyrazili do Soluňské ZOO. Pokud očekáváte vyprávění o tygrech, zebrách a slonech, musím vás v tomto bodě zklamat. Místí zoologická se totiž pyšní exponáty typu vrabec, čáp, husa, koza a k vidění je tu i spousta prázdných klecí. Ale abych Řekům zas tak nekřivdila, bylo to velmi příjemně strávené odpoledne (i díky jahodám z trhu) a dokonce i na toho medvěda nakonec došlo…

Kuřátka v troubě

Tenhle týden je nějaký extrémně náročný, skoro každý večer mám sborovou zkoušku, přes den zas musím, ale opravdu musím dělat nějaké věci do školy (předstírání práce v knihovně už nějak přestává stačit). A to právě na univerzitě probíhá students week – divadla, exkurze, koncerty, výstavy – no, budu to muset všechno nějak skloubit dohromady. A navíc, z ničeho nic a zcela bez varování začalo být šílené vedro a tak si v našem pokojíku se Šárkou připadáme jak kuřátka v troubě.

Prapodivná exkurze

Do Thessalonik jsem se opravdu těšila, a tak, když jsem vystupovala na známém nádraží, měla jsem opravdovou radost, že jsem tu. Mé pocity by se daly přirovnat tomu, jako když se z návštěvy v Praze vracím zpět do klidného a známého Brna. Bylo sedm hodin a nejvtipnější na dnešním dnu bylo to, že jsem v 8:30 měla odjíždět na exkurzy z Ichtyologie. A tak honem na kolej odhodit věci, rychlá sprcha a kafe a šup do školy. A tak začala moje nejvtipnější exkurze v životě. Nejdřív jsme jeli dvě hodiny kamsi do háje, pak jsme si dali půlhodiny pauzu na svačinku a kafe (Řekové by bez něj asi nepřežili) a za další půl hodinu jsme dojeli k jakémusi potoku u cesty, kde nebylo vůbec nic extra a tak my unikl smysl té dlouhé cesty. No a pak začal výklad v řečtině a asi šest lidí z těch 50ti,co tam bylo, si vyzkoušelo lovení ryb v praxi. Já a Španělka Natálka jsme tedy celou akci pojali jako výlet a pěkně jsme se opalovali na sluníčku. Konečně někdo zavelel odjezd a tak jsme pomalu mířili zpět do Thessalonik. Cestou jsme ještě zajeli kamsi do nějaké pěkné vesničky v horách, a že tu zajdeme na jídlo, jenomže tu pršelo a tak jsme jeli jinam (další věc, co jsme nepochopili – to si člověk nemůže zajít na oběd do restaurace, když prší???) NO, nevadí, nakonec jsme se tedy najedli jinde. Zbytek cesty jsem prospala, a protože jsme přijeli docela pozdě, stihla jsem akorát tak zajít na sbor. Večer jsem se vyčerpaná svalila do postele.

Cesta do Atén a zase zpět

Ve čtvrtek jsem opět očekávala návštěvu, tentokrát za mnou přijela Maruška s Jirkou, přiletěli nočním letadlem a tak bylo ve čtvrtek k ránu u nás na pokoji opět rušno. Po vydatném spánku a Maruščině bábovce k snídani jsme se pak společně vydali do města. Já pak navečer ještě musela odběhnout na cvika z rostlinek a tak jsem ty dva nechala samotné napospas Thessalonikám. Večer jsme pak rychle zabalili a odjeli na nádraží, kde na nás již čekal noční vlak do Atén. Tentokrát jsem byla chytřejší než posledně a lístky koupila s dostatečným předstihem, což tedy byla taky docela kovbojka. Nejdříve jsem hledala na doporučení ostatních prodejnu jízdenek u Aristotelova náměstí, to abych si ušetřila cestu na nádraží. Neměla jsem však přesný popis místa, kde to je, a tak jsem ve výsledku bloudila po náměstí a onu prodejnu hledala… Marně. Druhý den jsem tedy celou akci zopakovala, tentokrát vyzbrojena i číslem popisným… jenomže prodejna se zrovna přestavovala či co, takže smůla a na nádraží jsem stejně jet musela. U okýnka byla již má oblíbená paní prodavačka, co samozřejmě anglicky neuměla, a tak jsem se napůl řecky, anglicky, rukama a nohama pokusila vysvětlit, že chci dva lístky beze slevy do Atén a jeden lístek studentský tam i zpět, teď ještě to správné datum a čas odjezdu (jo to není jen tak - do Atén totiž jezdí ze Soluně hromada vlaků, jenomže některý jsou intercity a jsou dost drahý, tak je třeba vybrat ten správný). Dalo nám to oběma dost zabrat a nebýt mladíka ve frontě za mnou, kterému již došla trpělivost a tak nám začal překládat, asi bych tam jízdenky kupovala ještě teď.

Cesta nočním vlakem byla jedním slovem strašná. Normálně v jakémkoli dopravním prostředku okamžitě usínám a je mi jedno kdy, na jak dlouho a v jaké poloze to je. Tady jsem však spát nemohla, sedačky se nedaly sklopit a i já jsem měla problém se tam nějak pohodlně nasoukat a tak jsem neustále okopávala svého souseda, mladého Řeka, který mě však nechtě okopával taky. Navíc se celou noc vydatně svítilo, vlak pořád někde zastavoval, což bylo doprovázeno hlasitým hlášením stanic, a uličkou pak neustále někdo chodil či projížděl vozík s občerstvením. A do toho klimatizace, takže mi navíc byla i docela zima…

Ale nakonec jsem to celé přežila a v Aténách na nádraží jsem se již v šest ráno spolu s Maruškou a Jirkou (a samozřejmě za vydatné pomoci kofeinu) pomalu dostávala mezi živé a vnímající. A bylo to třeba, poněvadž Atény jsou ještě větší, hlučnější a zmatenější než Thessaloniky třikrát dohromady. Ale i přesto jsme za chvilku stáli pod Akropolí, a obdivujíce Dionýsovo divadlo jsme se pomalu tlačili nahoru k panteonu. Pod Akropolí však vypuklo hotové peklo, najednou se tu objevilo několik desítek ba možná i stovek zájezdů (převážně důchodci, školy a Japonci) a všichni se neuvěřitelně tlačili nahoru, fotili všechno kolem sebe, jiní si zas hráli na chytrý rádia a podávali zájemcům v okolí podrobný výklad o řecké architektuře a kultuře. A v tom všem – věřte nevěřte – klidně polehávali a postávali místní psi, kteří vypadali, že jsou absolutně nad věcí. O Akropoli se ani rozepisovat nebudu, zmíním jen, že jsme to ve zdraví přežili a dokonce jsme se po prohlídce šťastně shledali. Venku mezitím probíhalo cosi jako detektivní hra mezi policajty a černochy, co před Akroplí nabízeli lidem načerno nejrůznější cetky. Pro nás diváky to však byla docela zábavná podívaná – černoši si mezi sebou předávali zboží, schovávali se po parku a policajti je mezitím lstivým způsobem naháněli. Agora pak oproti tomu všemu působila jako klidná oáza, i zde se však dali najít mouchy – nesmělo se tu jíst, fotit vtipný fotky se sochama (že, Jirko?) a ani si pospat na lavičce, což nás v tuto chvíli lákalo nejvíc. Po celé Agoře byly důmyslně rozmístění hlídači, a když se jim něco nelíbilo, zapískali na píšťalku (na nás asi třikrát). Ovšem psi si tu opět mohli dělat, co chtěli, asi Řekům očůraný ani posraný památky nevadí, nevím. Odpoledne jsme se pak pomalou procházkou vydali zpět na nádraží pro batohy a já měla za úkol domluvit ubytko, které jsme měli slíbené u Gianise přes Couchsurfing, který jsem tímto poprvé vyzkoušela. V osm hodin jsme tedy zvonili u činžáku kousek u akropole a otevřel nám mladý sympatický fotograf, který nás seznámil se dvěma Mexičany, co u něj taky bydleli. Byli jsme opravdu děsně unavení a tak jsme se po krátkém rozhovoru odebraly do pelíšku a konečně se vyspali.

Sobotní ráno jsme zahájili po řecku a to kafíčkem a koláčem v kavárně ve dvanáct hodin. Pak jsme si šli prohlídnout impozantní Diův chrám, odpoledne pak patřilo procházce v Place, což měla být malebná čtvrť, ale bylo to spíš přelidněné místo plné obchodníků a restaurací. Po cestě k archeologickému muzeu, jehož návštěvu jsme samozřejmě vynechat nemohli, jsme pak zabloudili na trhy, kde vlastně prodávali jen maso, ryby a mořské potvory. Strašně to tam smrdělo, bylo to fakt nechutný, všude ty střeva, hlavy, varlata, půlky, kuřata… humus. Aspoň jsem se zase utvrdila ve svém vegetariánství. Večer jsme pak ještě stihli vystoupat na vrcholek Lycavithos, odkud byl výhled na celé zářící Atény a Akropoli. Na byt jsme přišli docela pozdě, Gianis a asi šest jeho dalších hostů se již chystalo spát a tak jsme si zase moc nepokecali. Nicméně Gianis, který nám věnoval svou postel, spal sám ve spacáku na zemi mezi nimi a úplně štěstím zářil. Asi má hošt ění lidí ze všech koutů světa vážně moc rád.

V neděli jsme se jeli podívat do přístavu. Jenže když jsme chtěli přestoupit na metro, dozvěděli jsme se, že zrovna tenhle úsek metra dneska není v provozu a že si musíme vzít autobus. Byli jsme stejně zmatení jako ostatní, ale nezbývalo, než jít na bus. Místní nám tentokrát poradili špatně a tak jsme sice seděli ve správném autobusu, ale v opačném směru. Bohužel jsme na to přišli docela pozdě a tak jsme dopoledne příjemně strávili cestováním v autobuse. Odpoledne pak Maruška s Jirkou odjeli na Peloponés a já tak své poslední hodiny v Aténách strávila sama příjemnou procházkou po Filipově pahorku. Zde mě při západu slunka potkala nějaká stará paní a řekla mi, abych si dala pozor, takhle sama a večer v Aténách a že prý mě okradou (tomu jsem i věřila, protože před měsícem zde okradli Štěpánku, která tu taky byla jeden den sama). A tak jsem od této chvíle začala být paranoidní a rozhodla jsem se rychle odejít na nádraží, kde jsem se cítila už relativně bezpečně. Cesta na vlakáč však byla opravdu nepříjemná a bezpečně jsem se necítila, neustále jsem ignorovala dotěrná pozvání do baru na drink od nejrůznějších individuí a opravdu jsem se bála. Nakonec jsem o půlnoci šťastně seděla ve vlaku s peněženkou, mobilem i foťákem, abych již podruhé absolvovala tu strašnou cestu. No, příště až pojedu do Atén, noční vlak si brát rozhodně nebudu.

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/AtenySMajouAJirkou#

Segruša v Řecku 30.4.-5.5.09

ČTVRTEK

Sláva, tak mě konečně přijela navštívit má milá sestřička se svou kamarádkou Katkou. Seminárky zůstaly rozepsány, učebnice rozečteny a já ve tři hodiny v noci seděla v autobuse, který se řítil na letiště, abych holky přivítala a dovedla na kolej. Sekuriťák již touhle dobou sladce spinkal ve své kanceláři a tak nebyl problém návštěvníky dostat na koleje. Spolubydla Šárka se taky zrovna chystala spát a tak jsme ji ani nevzbudily. A protože jsme zítra chtěly stihnout nějaké to muzeum (všechny zavírají kolem třetí), šly jsme rovnou spát.

Ráno jsme se pochopitelně probudily tak akorát na to, abychom šly na oběd. Holky si dali fazole a já se zkušeně pustila do kalamár, abych vzápětí zjistila, že jsou fakt hnusný a došla si taky pro fazole. A pak už jsme se věnovaly historii v archeologickém muzeu a umění v muzeu fotografie a moderního umění, kde zrovna probíhala celkem zdařilá výstava řeckých kýčů, kde dominovaly blikající obrázky svatých s duhovou svatozáří. A pak už jen zbývalo nakoupit fetu a zeleninu na trzích, opět uniknout sekuriťákovi na kolejích, nadlábnout se, odpočinout si a večer pak na chvilku vyrazit na Erasmus párty u Bílé věže, ale jenom na chvilku, protože zítra musíme brzy vstávat na vlak.

PÁTEK

Vstávaly jsme v šest, Šárka ještě nepřišla z párty (asi se to vydařilo), zabalily jsme si Bebe sušenky z Čech a pomeranče z menzy na svačinu do vlaku. Na zastávce jsme zjistiliy že jak je dneska ten svátek práce, tak asi nejezdí žádné autobusy. Tak to se tedy dneska na nádraží asi nedostaneme… Nakonec nějaký bus jel a tak jsme do něj vlezly, bohužel tam zrovna seděly jen samé staré neanglicky hovořící paní a tak nám moc neporadily, kudy kam. Nakonec se ukázalo, že autobus zastavil jen kousek od vlakáče a tak jsme už za chvilku stály v neuvěřitelně dlouhé a neuvěřitelně pomalé frontě na lístky a netrpělivě sledovaly rychle plynoucí čas. Ale zázrak se nakonec stal a tak se mi podařilo získat lístky do Dramy, což je město na severu, blízko bulharských hranic, kde začínal náš výlet. V Dramě nic zvláštního nebylo, koupily jsme zde akorát jízdenky do Alistrati, kde jsme chtěly navštívit jeskyně, a pak jsme šly do města, protože jsme měly ještě chvilku. A tady nás v jakési zapadlé uličce zastavil postarší pán, a že prý vypadáme na to, že jsme dnes neměly kafe, tak že nás zve. A protože jsme dnes opravdu kafe ještě neměly, bránily jsme se jeho nabídce jen chabě a nakonec jsme byly dost rády, že sedíme pěkně v teple a v suchu, protože se zrovna rozpršelo. S pánem, bezdětným architektem a světoběžníkem, jsme si pěkně popovídaly, byl moc milý, staral se o nás a nabídl nám kdykoliv pomoc. V Alistrati to bylo moc pěkný, krásná jeskyně, opravdu to stálo za to. Ještě jsme se stihly přesunout k Filipi, kde jsme se zítra hodlaly trochu historicky zapomenout u místních vykopávek. Hledali jsme místo na stan a když jsem si fotila jeden pěkný starý domeček, vykoukl z něj pán a obdaroval nás růžemi. Ještě nás upozornil na jakýsi starý kámen, u něhož prý pil kůň Alexandra Makedonského a tak jsme zas o dost chytřejší ulehly do pelíšku.

SOBOTA

Dopoledne – Filipi, větší, než se zdály. Odpoledne Kavala – přístav, hrad, kamenná plážička. Večer trajektem na Thassos a romantická noc pod olivovníkem.

NEDĚLĚ

Dopoledne jsme příjemně strávily na pláži v Alkili, voda sice byla děsně ledová, ale v nedaleké kavárně pouštěli cédéčko Beatles a tak dokonalou idylku kazila snad jen absence gyrosu či jiného vydatného jídla. No a pak, když jsme se už nabažily sluníčka a na pláži přibylo plno bulharských výletníků, kteří v tý ledový vodě vyváděli jako by se nechumelilo, rozhodliy jsme se vyrazit zpět, abychom přece jenom stihly večerní vlak do Soluně. Ale autobusy na Thassossu zřejmě žádné nejezdily, protože byla neděle a ta byla v jízdním řádu celá proškrtlá. A tak jsme se modlily, aby nás někdo svezl, a už to skoro vypadalo, že na ostrově zůstaneme neplánovaně o trochu dýl. Nakonec se povedlo a jeden hodný veterinář nás odvezl až do Dramy na vlak. Na trajektu jsme pak jak šílenci fotily racky...

PONDĚLÍ

Dnes bylo v plánu sbírání mušliček na špinavé městské plážičce a výstup na Bílou Věž, jenže bylo pondělí a věž byla zavřená. Tak jsme si zašly spravit náladu na oběd a na punkáčský kafe a pak se holky vydaly na nákupy a já na kolej, abychom se zase sešly u večeře. Večer na koleji pak patřil balení, popíjení salepu a Pelíškům, které mi Janička dovezla z Čech. V noci pak holky odjely na letiště a já šla spát…