Myslím, že je nejvyšší čas zhodnotit můj kulturní život tady v Řecku. Studentský týden totiž přinesl spoustu možností, jak uspokojit svou kulturně naprosto vyprahlou dušičku, a tak jsem si obstarala anglický program a vybrala několik divadelních představení, vernisáží a koncertů, které bych chtěla navštívit. A hnedle na čtvrtek se mi sešla dvě divadla… Osud však rozhodl za mě, které si vybrat –nemohla jsem totiž za boha najít místo konání jedné hry a tak jsem se tedy logicky rozhodla, že půjdu aspoň na tu druhou. Michal s Luckou šli se mnou a za chvilku jsme tedy v Kalamarii společně hledali ono divadlo a nakonec ho i našli, jenže ejhle, žádná studentská hra se tu dnes nehraje. Že bych se blbě koukla do programu? Vyloučeno… tak asi nějaká změna. A protože po nás chtěli vstup 13 Euro, vykašlali jsme se na to a jeli zpět na kolej.
Druhý den se měla být u nás na fakultě vernisáž fotek a tak jsem vzala Máju a Jirku a šli jsme tam. Jenomže, přestože v programu bylo napsáno 15. vernisáž se konala už 14. – to bylo překvápko, takže zase nic, aspoň že fotky neutečou a tak jsme se místo slibované vernisáže podívali tedy alespoň na ně. Mája s Jirkou pak šli na kolej a já se vydala na polytechniku, kde měla být nějaká konference Erasmáků či co. Asi už nepřekvapí, že jsem běhala po škole jak tydýt a hledala, kde by to tak mohlo být. Naštvaná a vyčerpaná jsem se právě chystala k odchodu, když jsem potkala Aviho a společně jsme již onu záhadně schovanou místnost našli. A po konferenci následovala večeře (dovedete si to představit? Raut pro 200 lidí, co lidí – Erasmáků, kteří ty stoly vzaly útokem. Já se svou jemnou a neasertivní povahou jsem byla hned v úvodu vytlačena dvouma chlapama jak hora na trávník a ke stolům jsem se dostala, až když tam skoro nic nezbylo…) a po večeři hudba a tanec až do pozdních hodin…
V neděli zas měl být koncert našeho sboru (konečně tedy předvedeme toho Händla v plné kráse) což znamenalo, že dopoledne byla od 10:30 akustická zkouška s orchestrem. Přesné místo konání jsem nevěděla, ve svém harmonogramu jsem jen měla napsáno Moni Lazariston (název celé čtvrti) a bus 27. Bohužel jsem na poslední sborové zkoušce nebyla a ani jsem neměla na nikoho ze sboru telefon, takže jsem byla odkázána jen na svůj vlastní důvtip a orientační smysl. A tak jsem krátce po půl jedenácté obíhala divadlo ve výše jmenované čtvrti, abych zjistila, že zde není ani živáčka. Neměla jsem ani ponětí, kde jinde než v divadle by se mohl koncert konat. Se slzami v očích jsem si sedla na schody a přemýšlela, co budu dělat. Vždyť jsem už pozvala rodiče a kamarády a teď to prostě nevyjde jen kvůli tomu, že nemůžu najít, kde to je. Nicméně mi svitla naděje, zahlídla jsem totiž osobu mužského pohlaví, která také neustále obcházela divadlo, telefonovala a pod paží držela černé desky. Tak jsem si taky vyndala svoje desky a vydala se jí v ústrety. Nakonec se ukázalo, že to je taky sborista a že jde taky na zkoušku, jenže, jak právě zjistil, začíná až v půl 12. A tak nám vznikla pauza akorát tak na jedno kafe a já si oddychla, jak to všechno dopadlo. Večer pak koncert začal kupodivu načas, nakonec se konal ve venkovním divadle, a tak nás trochu rušily projíždějící motorky, letadla a neukáznění diváci. Nicméně velké finále se blížilo a já se už těšila, jak se nad Thessalonikama ponese známé a pompézní Halejuja. Když tu náhle se zvedl vítr a všude kolem začaly lítat noty, na jevišti vířilo listí a dirigentovy vlály vlasy, nicméně byl statečný, vůbec ho to nerozhodilo a bez mrknutí oka pokračoval v dirigování. Mě tedy, na rozdíl od dirigenta, celá situace docela vyvedla z koncentrace, popadaly mi noty a začala jsem se hrozně smát (a nebyla jsem sama). Za nedlouho se silně rozpršelo a všichni doslova utekli z jeviště i z hlediště. A tak mi byl opět odepřen silný kulturní zážitek.
Druhý den se měla být u nás na fakultě vernisáž fotek a tak jsem vzala Máju a Jirku a šli jsme tam. Jenomže, přestože v programu bylo napsáno 15. vernisáž se konala už 14. – to bylo překvápko, takže zase nic, aspoň že fotky neutečou a tak jsme se místo slibované vernisáže podívali tedy alespoň na ně. Mája s Jirkou pak šli na kolej a já se vydala na polytechniku, kde měla být nějaká konference Erasmáků či co. Asi už nepřekvapí, že jsem běhala po škole jak tydýt a hledala, kde by to tak mohlo být. Naštvaná a vyčerpaná jsem se právě chystala k odchodu, když jsem potkala Aviho a společně jsme již onu záhadně schovanou místnost našli. A po konferenci následovala večeře (dovedete si to představit? Raut pro 200 lidí, co lidí – Erasmáků, kteří ty stoly vzaly útokem. Já se svou jemnou a neasertivní povahou jsem byla hned v úvodu vytlačena dvouma chlapama jak hora na trávník a ke stolům jsem se dostala, až když tam skoro nic nezbylo…) a po večeři hudba a tanec až do pozdních hodin…
V neděli zas měl být koncert našeho sboru (konečně tedy předvedeme toho Händla v plné kráse) což znamenalo, že dopoledne byla od 10:30 akustická zkouška s orchestrem. Přesné místo konání jsem nevěděla, ve svém harmonogramu jsem jen měla napsáno Moni Lazariston (název celé čtvrti) a bus 27. Bohužel jsem na poslední sborové zkoušce nebyla a ani jsem neměla na nikoho ze sboru telefon, takže jsem byla odkázána jen na svůj vlastní důvtip a orientační smysl. A tak jsem krátce po půl jedenácté obíhala divadlo ve výše jmenované čtvrti, abych zjistila, že zde není ani živáčka. Neměla jsem ani ponětí, kde jinde než v divadle by se mohl koncert konat. Se slzami v očích jsem si sedla na schody a přemýšlela, co budu dělat. Vždyť jsem už pozvala rodiče a kamarády a teď to prostě nevyjde jen kvůli tomu, že nemůžu najít, kde to je. Nicméně mi svitla naděje, zahlídla jsem totiž osobu mužského pohlaví, která také neustále obcházela divadlo, telefonovala a pod paží držela černé desky. Tak jsem si taky vyndala svoje desky a vydala se jí v ústrety. Nakonec se ukázalo, že to je taky sborista a že jde taky na zkoušku, jenže, jak právě zjistil, začíná až v půl 12. A tak nám vznikla pauza akorát tak na jedno kafe a já si oddychla, jak to všechno dopadlo. Večer pak koncert začal kupodivu načas, nakonec se konal ve venkovním divadle, a tak nás trochu rušily projíždějící motorky, letadla a neukáznění diváci. Nicméně velké finále se blížilo a já se už těšila, jak se nad Thessalonikama ponese známé a pompézní Halejuja. Když tu náhle se zvedl vítr a všude kolem začaly lítat noty, na jevišti vířilo listí a dirigentovy vlály vlasy, nicméně byl statečný, vůbec ho to nerozhodilo a bez mrknutí oka pokračoval v dirigování. Mě tedy, na rozdíl od dirigenta, celá situace docela vyvedla z koncentrace, popadaly mi noty a začala jsem se hrozně smát (a nebyla jsem sama). Za nedlouho se silně rozpršelo a všichni doslova utekli z jeviště i z hlediště. A tak mi byl opět odepřen silný kulturní zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat