Cesta do Atén a zase zpět

Ve čtvrtek jsem opět očekávala návštěvu, tentokrát za mnou přijela Maruška s Jirkou, přiletěli nočním letadlem a tak bylo ve čtvrtek k ránu u nás na pokoji opět rušno. Po vydatném spánku a Maruščině bábovce k snídani jsme se pak společně vydali do města. Já pak navečer ještě musela odběhnout na cvika z rostlinek a tak jsem ty dva nechala samotné napospas Thessalonikám. Večer jsme pak rychle zabalili a odjeli na nádraží, kde na nás již čekal noční vlak do Atén. Tentokrát jsem byla chytřejší než posledně a lístky koupila s dostatečným předstihem, což tedy byla taky docela kovbojka. Nejdříve jsem hledala na doporučení ostatních prodejnu jízdenek u Aristotelova náměstí, to abych si ušetřila cestu na nádraží. Neměla jsem však přesný popis místa, kde to je, a tak jsem ve výsledku bloudila po náměstí a onu prodejnu hledala… Marně. Druhý den jsem tedy celou akci zopakovala, tentokrát vyzbrojena i číslem popisným… jenomže prodejna se zrovna přestavovala či co, takže smůla a na nádraží jsem stejně jet musela. U okýnka byla již má oblíbená paní prodavačka, co samozřejmě anglicky neuměla, a tak jsem se napůl řecky, anglicky, rukama a nohama pokusila vysvětlit, že chci dva lístky beze slevy do Atén a jeden lístek studentský tam i zpět, teď ještě to správné datum a čas odjezdu (jo to není jen tak - do Atén totiž jezdí ze Soluně hromada vlaků, jenomže některý jsou intercity a jsou dost drahý, tak je třeba vybrat ten správný). Dalo nám to oběma dost zabrat a nebýt mladíka ve frontě za mnou, kterému již došla trpělivost a tak nám začal překládat, asi bych tam jízdenky kupovala ještě teď.

Cesta nočním vlakem byla jedním slovem strašná. Normálně v jakémkoli dopravním prostředku okamžitě usínám a je mi jedno kdy, na jak dlouho a v jaké poloze to je. Tady jsem však spát nemohla, sedačky se nedaly sklopit a i já jsem měla problém se tam nějak pohodlně nasoukat a tak jsem neustále okopávala svého souseda, mladého Řeka, který mě však nechtě okopával taky. Navíc se celou noc vydatně svítilo, vlak pořád někde zastavoval, což bylo doprovázeno hlasitým hlášením stanic, a uličkou pak neustále někdo chodil či projížděl vozík s občerstvením. A do toho klimatizace, takže mi navíc byla i docela zima…

Ale nakonec jsem to celé přežila a v Aténách na nádraží jsem se již v šest ráno spolu s Maruškou a Jirkou (a samozřejmě za vydatné pomoci kofeinu) pomalu dostávala mezi živé a vnímající. A bylo to třeba, poněvadž Atény jsou ještě větší, hlučnější a zmatenější než Thessaloniky třikrát dohromady. Ale i přesto jsme za chvilku stáli pod Akropolí, a obdivujíce Dionýsovo divadlo jsme se pomalu tlačili nahoru k panteonu. Pod Akropolí však vypuklo hotové peklo, najednou se tu objevilo několik desítek ba možná i stovek zájezdů (převážně důchodci, školy a Japonci) a všichni se neuvěřitelně tlačili nahoru, fotili všechno kolem sebe, jiní si zas hráli na chytrý rádia a podávali zájemcům v okolí podrobný výklad o řecké architektuře a kultuře. A v tom všem – věřte nevěřte – klidně polehávali a postávali místní psi, kteří vypadali, že jsou absolutně nad věcí. O Akropoli se ani rozepisovat nebudu, zmíním jen, že jsme to ve zdraví přežili a dokonce jsme se po prohlídce šťastně shledali. Venku mezitím probíhalo cosi jako detektivní hra mezi policajty a černochy, co před Akroplí nabízeli lidem načerno nejrůznější cetky. Pro nás diváky to však byla docela zábavná podívaná – černoši si mezi sebou předávali zboží, schovávali se po parku a policajti je mezitím lstivým způsobem naháněli. Agora pak oproti tomu všemu působila jako klidná oáza, i zde se však dali najít mouchy – nesmělo se tu jíst, fotit vtipný fotky se sochama (že, Jirko?) a ani si pospat na lavičce, což nás v tuto chvíli lákalo nejvíc. Po celé Agoře byly důmyslně rozmístění hlídači, a když se jim něco nelíbilo, zapískali na píšťalku (na nás asi třikrát). Ovšem psi si tu opět mohli dělat, co chtěli, asi Řekům očůraný ani posraný památky nevadí, nevím. Odpoledne jsme se pak pomalou procházkou vydali zpět na nádraží pro batohy a já měla za úkol domluvit ubytko, které jsme měli slíbené u Gianise přes Couchsurfing, který jsem tímto poprvé vyzkoušela. V osm hodin jsme tedy zvonili u činžáku kousek u akropole a otevřel nám mladý sympatický fotograf, který nás seznámil se dvěma Mexičany, co u něj taky bydleli. Byli jsme opravdu děsně unavení a tak jsme se po krátkém rozhovoru odebraly do pelíšku a konečně se vyspali.

Sobotní ráno jsme zahájili po řecku a to kafíčkem a koláčem v kavárně ve dvanáct hodin. Pak jsme si šli prohlídnout impozantní Diův chrám, odpoledne pak patřilo procházce v Place, což měla být malebná čtvrť, ale bylo to spíš přelidněné místo plné obchodníků a restaurací. Po cestě k archeologickému muzeu, jehož návštěvu jsme samozřejmě vynechat nemohli, jsme pak zabloudili na trhy, kde vlastně prodávali jen maso, ryby a mořské potvory. Strašně to tam smrdělo, bylo to fakt nechutný, všude ty střeva, hlavy, varlata, půlky, kuřata… humus. Aspoň jsem se zase utvrdila ve svém vegetariánství. Večer jsme pak ještě stihli vystoupat na vrcholek Lycavithos, odkud byl výhled na celé zářící Atény a Akropoli. Na byt jsme přišli docela pozdě, Gianis a asi šest jeho dalších hostů se již chystalo spát a tak jsme si zase moc nepokecali. Nicméně Gianis, který nám věnoval svou postel, spal sám ve spacáku na zemi mezi nimi a úplně štěstím zářil. Asi má hošt ění lidí ze všech koutů světa vážně moc rád.

V neděli jsme se jeli podívat do přístavu. Jenže když jsme chtěli přestoupit na metro, dozvěděli jsme se, že zrovna tenhle úsek metra dneska není v provozu a že si musíme vzít autobus. Byli jsme stejně zmatení jako ostatní, ale nezbývalo, než jít na bus. Místní nám tentokrát poradili špatně a tak jsme sice seděli ve správném autobusu, ale v opačném směru. Bohužel jsme na to přišli docela pozdě a tak jsme dopoledne příjemně strávili cestováním v autobuse. Odpoledne pak Maruška s Jirkou odjeli na Peloponés a já tak své poslední hodiny v Aténách strávila sama příjemnou procházkou po Filipově pahorku. Zde mě při západu slunka potkala nějaká stará paní a řekla mi, abych si dala pozor, takhle sama a večer v Aténách a že prý mě okradou (tomu jsem i věřila, protože před měsícem zde okradli Štěpánku, která tu taky byla jeden den sama). A tak jsem od této chvíle začala být paranoidní a rozhodla jsem se rychle odejít na nádraží, kde jsem se cítila už relativně bezpečně. Cesta na vlakáč však byla opravdu nepříjemná a bezpečně jsem se necítila, neustále jsem ignorovala dotěrná pozvání do baru na drink od nejrůznějších individuí a opravdu jsem se bála. Nakonec jsem o půlnoci šťastně seděla ve vlaku s peněženkou, mobilem i foťákem, abych již podruhé absolvovala tu strašnou cestu. No, příště až pojedu do Atén, noční vlak si brát rozhodně nebudu.

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/AtenySMajouAJirkou#