Adió, Thessaloniky

Po včerejší párty, kaštanovém likéru, ouzu a dvou hodinách spánku se mi vstávalo překvapivě dobře. Kolej ještě spala, já si překontrolovala svoje zabalený věci, nasnídala jsem se a šla probudit Romka, který mi slíbil doprovod na zastávku, protože věcí jsem měla nakonec docela dost. Vydali jsme se tedy společně na zastávku a já byla fakt ráda, že jde někdo se mnou a že mám alespoň na následující minuty společnost. Autobus na letiště jel skoro hned a tak jsem zanedlouho byla sama, s krosnou, foťákem, notebookem a šílenou chutí vystoupit hned na příští zastávce, vrátit se na kolej a všem oznámit – byl to jen vtip, ještě tu s vámi budu. Jenže jsem srab a tak jsem dojela na letiště, poslala jsem za poslední kredit poslední esemsky a než jsem se nadála, seděla jsem v letadle, které pomalu vzlétalo nad Thessalonikama, ještě naposledy mi ukázalo z výšky všechna ta místa, kde jsem trávila předešlé měsíce. Slzy mi kapaly na sukni a jen jakoby v dálce jsem vnímala rozjařené hlasy českých turistů, vracejících se z dovolené… Proč musí všechno hezké jednou skončit.

Jak získat transkript

Transkript je závěrečný dokument se známkami a takový důkaz toho, že jsem v Řecku opravdu něco dělala a studovala. Přestože mám již týden po zkouškách, moji milí profesoři nejsou schopný mé známky poslat na sekretariát a já tudíž transkript obdržet nemohu. Všechny jsem už oběhala a prosila, ať mi to pošlou, a nic. Tak budu muset, ač nerada, spolehnout na to, že to pošlou potom poštou. To budou nervy…

Večer se pak konala Goodbye party se mnou a Dášou, která měla být původně na pláži, ale poněvadž celý den pršelo, museli jsme to udělat v oblíbeném sedmém patře. Nálada byla výborná, bylo víno, ouzo a slivovice s absintem dílo zkázy zcela dokonaly.

Výlet na Prespánská jezera

Výlet s Dášou k hranicím Albánie a Makedonie – Prespánská jezera a neuvěřitelně, navzdory našemu očekávání, zapomenutý kraj. Opět se přidali Michal s Luckou a tak jsme brzy ráno ve čtyřech odjížděli za Soluně. Musím přiznat, že zahájení výletu se mi povedlo famózně. Pospávali jsme ve vlaku, bylo děsné vedro už takhle ráno, tak jsme stále popíjeli vodu a já blbě utáhla uzávěr petky, a tak skoro celá vytekla a pode mnou se vytvořilo menší jezírko vody. Michala to probudilo a poslední půllitřík tekutiny utažením zachránil. Tímto bych na celou věc zapomněla, kdyby nebylo uklízečky, která se louži velmi podivila, vzala záležitost do svých rukou a začala s vyšetřováním. Probudila jsem se, překontrolovala jsem petky a vrhla na ni nechápavý výraz, jež jasně říkal, že netečou. Uklízečka si to taky zkontrolovala, taky zjistila, že netečou a pokračovala s vyšetřováním, do nějž postupně zapojila všechny tři strojvedoucí i průvodčího. Společně hledali viníka – že by elektrické topení? Blbost… nebo klimatizace? Z útržků rozhovorů se dali poznat slovíčka jako moře, kdo, voda atp. A tak, zatímco jsem v polospánku hrála mrtvého brouka a přemýšlela, zda se přiznat či ne, obvinili nejspíš chlápka, co tu seděl přede mnou. A tak jsem aspoň vnesla trochu toho vzrušení do stereotypní služby paní uklízečky, která pak za pomoci papírových utěrek celou neplechu zlikvidovala.

Konečná – Florina, malebné městečko v horách. Odtud jsme se vydali na jezera a jeden rybář nás odvezl k ostrůvku, kde bylo plno klášterů, starých a rozpadlých a který jsme si s Dášou obešly. Bylo tu několik místních dědulů, kteří si nás pochopitelně všimli, pozvali nás na frappé a snažili se snámi vést Řecko-německo-albánský rozhovor. Počkali jsme, než za námi dorazí Lucka a Michal a pěšky jsme se pak prošli mezi velkým a malým jezerem, kde jsme objevili prázdnou restauraci s česky hovořící servírkou. Dozvěděli jsme se plno věcí o ní a o místním kraji a taky to, že se tu dá koupat a v nedaleké vesnici Limenas půjčují kola. Koupat se však nedalo, voda byla hrozně špinavá a ve vedlejší vesnici jsem žádnou půjčovnu neobjevila. Bylo už pozdě a šli jsme tedy spát do polí, kterých tady bylo spousta, poněvadž se tu pěstují fazole. Po cestě jsme minuli dvě pod plachtou bivakující individua a tak jsem se trochu bála, zda nás v noci nepřijdou navštívit. Foťák jsem tedy radši schovala ve křoví a ulehli jsme pod širák. Jedinou Dášu žrali v noci komáři a tak si musela postavit aspoň spodní díl stanu. V noci nikdo nepřišel.

Ráno zase slibovalo horký den. Šli jsme do vesnice pro vodu a proviant. Z dvou večerních individuí se vyklubali pracovníci na poli, nejspíš Albánci či Makedonci a určitě načerno. Ve vesnici bylo hotové povyražení, všichni se chtěli s námi bavit a dokonce se nám povedlo doptat se na tu půjčovnu, žel chtěli dvě eura za hodinu a kolo, což bylo docela dost. V místním krámku se kromě blbostí typu snickers a cola nedalo nic pořádnýho koupit, a tak jsem byla pro chleba poslána do nedaleké pekárny, která byla špinavá, prázdná a v níž se vyskytoval poslední bochník hnusného řeckého bílého chleba, který jsem zakoupila.

Po cestě do Kastorie jsme se ještě zastavili v jedné vesničce na břehu malého jezera a při krátké procházce okolo rákosí jsme viděli želvy, hady, ještěrky, ptáky a plno jiných zvířat jsme jen slyšeli, jak před námi utíkali a skákali do vody. V Kastorii pak bylo příšerné vedro, a tak jsme dost času strávili u vody v parku a já tak mohla zkrmit kachnám ten hnusnej chleba. Jinak Kastorie je moc pěkné město na jezeře, je tu hrozně moc maličkých byzantských kostelíků, ovšem procházka městem v těchto klimatických podmínkách byla dost zabijácká. Už se pomalu připozdívalo a my se pomalu potřebovali dostat do Kozani na vlak. Se stopem vypadalo všelijak, když nám nakonec zastavili dva kluci a prý že jedou na Voltu a tak jsem jak blbec hledala v mapě Voltu a nemohla ji najít. Tak jsem se ptala, jestli taky zajedou do Kozani a oni se chvilku bavili a pak že tedy jo, že pojedou do Kozani. Tak jsem si tak říkala, jsou blbý, že neví, kam jedou, ale tak hlavně že nás svezou, protože sedmá hodina a tudíž odjezd vlaku se blížila. A v autě mi Dáša řekla, že výlet je řecky volta a tak mi to došlo, jedou kvůli nám na výlet do Kozani. Hlavně že jsem dneska slovíčko volta použila hned několikrát, zase mi to v tu správnou chvíli nedošlo. Vlak jsme stihli jen tak tak a ani jsme se s našimi zachránci nestihli pořádně rozloučit. V Thessalonikách nás pak přivítala pěkná buřina a průtrž mračen. Na nádraží vypadl proud.

Pláž s Honzou a Honzou

Setkání na Olympu

Tak konečně jsem se dočkala a výlet na Olymp je tu v obsazení tři Češi, Mantas, Pedro z Portugalska, Romek z Polska – ti za námi měli dorazit později – a, jak jsem se po cestě na nádraží dozvěděla od Michala, přidá se i Antie z Německa. Koukám, že mě organizace výpravy trochu přerostla a organizovalo se to tak nějak samo, tak jen doufám, že všichni budou mít aspoň nějakou základní výbavu a že se tedy nebudu muset dělit o spacák, bundu a boty. Mé obavy ohledně výbavy se potvrdily hned na nádraží, kde jsem uviděla Antie v městských teniskách s šíleně těžkou a neforemnou krosnou. Ach jo, kdyby mě aspoň řekla, že chce jet, tak bych jí poradila, co si vzít a co ne. Ale což, nějak se zkušenosti nasbírat musí a tak jsme prozatím ve čtyřech dojeli po poledni do Litochora, kde jsme se vyvalili na pláži. Bohužel moře bylo rozbouřené a koupat se moc nedalo, tak jsme se aspoň trochu spálili na sluníčku. Olymp byl beznadějně v mracích. Večer jsme pak dojeli do města Litochora na gyros. Antie, jelikož uměla řecky, nám všem objednala a nekompromisní otázkou „Amstel nebo Heineken?“ nám všem podala pivo. Německý původ prostě nezapře. A jak jsme tak jedli, mihnul se okolo Romek, z čehož jsem měla radost, protože se tím počet osob zvýšil na pět a počet stanů na dva. A protože Pedro s Mantasem měli dorazit až později, vyrazili jsme napřed. Čekala nás cesta kaňonem, v němž jsme chtěli přespat, a protože tu byli jen samý šutry a skály, byli jsme nakonec rádi za relativně rovné místo u říčky, kterou jsme museli přebrodit. Na stany to však bylo malé, tak jsme si rozložili spacáky pod širas a já doufala, že nebude pršet. Pedro s Mantasem dorazili již za tmy, nicméně jsme se ještě stihli najíst, postrašit se hororovými příběhy a popřát si dobrou noc.

Druhý den nás čekal výstup kaňonem, minuli jsme poustevnu a klášter a vůbec, byla to moc příjemná stezka bez lidí, na jejímž konci jsme potkali schvácenou Romču a další Erasmáky z druhé koleje Matsi. Na Prioně, což je standardní výchozí bod pro výstup na olympské vrcholky, jsme na sebe počkali, abychom pak mohli společně stoupat k chatě A, kde byl plánován nocleh. Mantas s Pedrem byli hodně vepředu, chtěli totiž zvládnout výstup ještě dnes, aby se mohli vrátit dolů jinou delší cestou přes chatu B. Moc jsem jim nevěřila, že to zvládnou, bylo to dneska přece jen dost náročný, a tak jsem byla celkem překvapená, že jsem je u chaty A nikde neviděla. Tak asi přece jenom šli… Tak jsme tedy vybrali místo pro stan, dozvěděli jsme se, že se za osobu ve stanu platí 4 Eura a za nocleh vevnitř 12 a že kdybychom se tu chtěli jen nasvačit, stojí to 1,60. Nicméně jídla zde byla překvapivě levná, tak jsem si již brousila zuby na fazoládu (polívka z fazolí), když tu jsem venku zahlídla Pedra, prý se právě probudil a Mantas ještě spí. Cesta na chatu v zabijáckém tempu je dost vyřídila, tak si koupili nocleh. No to jsem si oddychla, že jsou tu. A taky jsem tu potkala dalšího Erasmáka z Rakouska s otcem. Skoro to vypadá, jako kdybychom tu dnes měli Erasmus party. A tak večer patřil příjemné zábavě v chatě nad šálky čaje a čokolády a tsipura.

Poslední den – neděle, krásné počasí jako stvořené pro výstup na nejvyšší vrcholek masivu - Mytikas. Ráno jsem chtěla vstát na východ slunce, ale trošku jsem to prošvihla, celou noc mi byla v mém cyklospacáčku děsná kosa a tak se mi ráno nechtělo ven, ani palcem. A tak jsem taky prošvihla první vyráživší skupinky, slyšela jsem jen, jak kolem mě prochází. A protože ani ostatním se nechtělo vstávat, vycházeli jsme nakonec jako jedni z posledních. Romek s Antie však ještě balili a já neměla dost trpělivosti na ně čekat, i když by asi potřebovali nějaký zkušenější a popohánějící doprovod. Romek totiž neustále kecal, u čehož výrazně gestikuloval a zastavoval, takže po pár set metrech chůze s ním byl člověk docela vyčerpaný. Výstup byl náročný i tak, ale nakonec jsem přece jen stála na předvrcholu, kde jsem nechala bágl a hůlky vydala se na Mytikas za Mantasem a Pedrem, kteří šli opět první. Čekala mně lehká lezecká pasáž, která nebyla za hezkého počasí nikterak obtížná (i když někteří si myslí opak) ale za mokra by to bylo fakt o hubu. Kluci už mě očekávali, tedy spíš můj foťák, aby si udělali nezapomenutelné snímky z vrcholu. Počkali jsme tu na ostatní, ještě společná fotka a cesta zpět, při níž jsem potkala ty naše dva opozdilce a podivila se, že lezou až nahoru. Asi jsem je podcenila a myslela jsem, že to vzdají. Nevzdali. Chvilku jsme si pochrupkali na předvrcholu, při čemž mi kdosi šlohnul moje hůlky, což mě dost vytočilo, protože jsem je na sestup přece jen dost potřebovala. Ach, jo, ani v horách už nejsou lidi poctivý. A tak jsem, rudo před očima, seběhla z Mytikasu a podezíravě jsem zkoumala každého člověka s hůlkami, kterého jsem dohonila. Žel hůlky se samozřejmě nikde neobjevili. Na chatě jsem si dala frappé na uklidněnou, a chvilku čekala na Romka s Antií, zbytek naší výpravy už odešel a já jsem tu teď byla s lidma z Matsi. Jenže se ke mně donesla zpráva, že ti dva šli na chatu B, což bylo jednak dost nebezpečný a jednak dost z ruky, cvoci, tak to na ně čekat nebudu. Jestli vůbec přijdou, tak za tmy a další noc u chaty bych taky nemusela už zvládnout. A tak jsem odešla se svými přáteli ze spřátelené koleje, s nimiž jsem dorazila až na nádraží, kde jsme potkali i Romka s Antií. Ty měli štěstí, že potkali průvodce, který je všude dovedl, vše jim ukázal a ještě je odvezl na vlak. No paráda, tak jsme to všichni přežili...

Zkoušky

Tak jsem dneska zvládla dvě zkoušky – ryby (kupodivu jsem dostala nejvíc bodů z nás Erasmáků, přestože mým favoritem byl Chema) a biotechnologie – písemka na pár minut (příliš netuším, co tam ostatní tak sáhodlouze popisovali, když stačilo odpovědět pár slovy, uvidíme, snad má vyučující v oblibě stručné odpovědi). Večer se pak konala další párty a sangrie se tradičně popíjela z odpadkového koše. Škoda, že mám zítra další zkoušku a nemohu zůstat dýl, vypadá to slibně...

Vedrooo a učení

Prostě vedrooo a učení… (no jo, konečně se začíná naplňovat pravý cíl, tedy ten studijní, mého pobytu v Soluni …a vůbec nevadí, že to je jen dneska)

Jak jsme zas nevečeřeli rybu II

Dneska bylo pondělí a jako každé pondělí se konal v ulici za kolejí trh, takže opět skvělá příležitost nakoupit konečně ty ryby a udělat si na koleji ňaminku. Celý nápad byl podpořen tím, že byl zase nějakej svátek a tudíž volno a menza nevařila. A tak jsme se ráno vypravili na trh doufaje, že bude a že budou i ryby. Žel, rybáři tu dnes nebyli a tak jsme nakoupily brambory, plno zeleniny, fetu a taky třešně a víno a vše jsme s velkou slávou odnesly na kolej, kde jsme se nakonec pustili do vaření zapékaných brambor v naší vypečené troubě. No, co vám budu povídat, plech jen jeden, špatná trouba a plno hladových krků. A tak nám v podstatě vaření zabralo celý den…

Pláž a návrat indiánů z Chalkidiky

Dneska odpoledne jsem neodolala vábení moře a vydala se za holkama na pláž za Soluní, jen tak se odpoledne trochu smočit ve vodě, abych vůbec přežila to strašné vedro, co v Soluni teď je. Je to fakt příšerný, nemůžeme spát, a když už usnu, budím se žízní, potím se úplně všude a vůbec, prostě pro středoevropana totální záhul. A zkuste se v tom učit, to prostě nejde. A tak se učím v noci a přes den se všemožně snažím přežít ten hic. Večer se pak vrátili indiáni s Chalkidik, všichni jak raci, spálený… tak jsem byla skoro ráda, že jsem nejela, se svou neláskou ke sluníčku by to mohlo dopadnout všelijak.

Sobota

Sobota je ten správný den na nějaký příjemný výlet. Co se takhle zajet podívat na vodopády do Edessy? Dáša nebyla proti a tak jsme tedy společně vyrazily podívat se na slavné vodopády, konopnou továrnu, do akvária a nakonec projít se městem a vypít si frappé v kavárně na hlavní třídě. Večer jsme se pak ještě vypravili na ganja loď (u Bílé věže totiž v létě kotví několik lodí – rocková, Reagge neboli ganja loď, salsa loď a normální loď – na nichž je v podstatě takový bar, kde si dáte drahé pití a na oplátku si můžete vychutnat půlhodinovou plavbu u Thessalonik). Bylo tu opravdu živo, shodou okolností zrovna probíhal u Bílé věže festival a tak jsme se mohli rovněž pokochat pohledy na řecké knižní novinky, pronásledováni vůní pražené kukuřice, pečených kaštanů a jiných laskomin.

Jak jsme (ne) večeřeli rybu I

Opět jsem přemýšlela, jak se co nejvíce vyhnout učení a tak mě napadlo, že bychom mohli ráno na trhu koupit ryby a večer je upéct v kolejní kuchyňce, což mohl být celkem zábavný a náročný úkol. A tak, když jsem se vracela po obědě ze školy, zašla jsem na trh v ulici za kolejí, ale bohužel, už tam všichni sklízeli a rybu nikde neměli. A tak nezbývalo, než se místo vaření pustit do učení. Na koleji byl výjimečně klid, poněvadž většina lidí odjela na Chalkidiky a jen ti, co se potřebovali učit, zůstali. Dlouho jsem zvažovala, jestli mám taky jet, nebo jestli se potřebuju učit. Nakonec zvítězila nad láskou ke sluníčku láska ke vzdělaní, a tak jsem zůstala na koleji. Večer jsem ale nakonec přece jen našla záminku, jak se učení vyhnout – Lucka slavila narozeninyJ

Bouldrovka a párty na biologii

Věřte nevěřte – konečně jsem se dostala na bouldrovku do legendárního squatu za kolejemi. Prý druhý největší squat na světě, se skate parkem, koncerty a provizorním bouldrem. Docela jsem se za tu chvilku, co jsme tam byli, zničila. Přece jen několikaměsíční abstinence, to je znát. Večer jsem pak vyrazila na párty na biologii, slavili se asi troje španělské narozky a vše se neslo v duchu kýč stylu. Prohrabala jsem tedy skříň, a něco kýčovitého na sebe hodila, žel ve výsledku jsem vypadala jako průměrná Řekyně. Párty však byla super, možná snad nelepší, co jsem tady zažila. Asi ve čtyři jsme se přesunuli před polytechniku, kde byl v plném proudu jakýsi koncert. Já byla ale už unavená a tak jsem šla na kolej s Greškem. Po cestě jsme fotili pejsky…

Když stávkujou popeláři…

Proč kluci furt perou...

Dneska jsem zas částečně úspěšně oběhla profesory a výsledek se dostavil. Vím termíny 3 (slovy tří) zkoušek. Málem se mi všechny sešly v jeden den, ale nakonec jsem to nějak ukecala a mám tedy dvě příští středu a jednu hned pak ve čtvrtek. Tak to abych se pomalu začala učit. Profesora na Marine biology jsem samozřejmě nesehnala, nikdo neví kde je a kdy přijde, nevím tedy zhola nic o zkoušce a ani slibované výukové cédéčko nemám. Ale zato jsme odpoledne přišli s Dášou na to, proč kluci v pátém patře stále perou. Na jejich chodbě se totiž neustále suší prádlo a je to tam pořád cítit práškem, tak nám to pořád vrtalo hlavou a nemohly jsme uvěřit, že by byli tak čistotní. No a pak jsme důkladným a dlouhodobým pozorováním přišly na to, že kluci vlastně zas tak často neperou, prostě jednou si vyperou a pak to na chodbě nechaj sušit třeba měsíc a pouze potřebné kousky postupně berou přímo ze sušáku. Vychytaný, že jo?

Mrtvoden

Je jasné, že jsem po nedělní párty měla v pondělí totální mrtvoden, ale stejně jsem musela do školy, abych se zastavila za profesorem na Evoluci a domluvila si s ním termín zkoušky. Trochu jsem se toho obávala, na první dojem, nebyl příliš sympatický, ale dnes mě mile překvapil, přestože termín musím domluvit zítra ještě s jiným profesorem, ach jo…. Nic není tak jednoduché.