Setkání na Olympu

Tak konečně jsem se dočkala a výlet na Olymp je tu v obsazení tři Češi, Mantas, Pedro z Portugalska, Romek z Polska – ti za námi měli dorazit později – a, jak jsem se po cestě na nádraží dozvěděla od Michala, přidá se i Antie z Německa. Koukám, že mě organizace výpravy trochu přerostla a organizovalo se to tak nějak samo, tak jen doufám, že všichni budou mít aspoň nějakou základní výbavu a že se tedy nebudu muset dělit o spacák, bundu a boty. Mé obavy ohledně výbavy se potvrdily hned na nádraží, kde jsem uviděla Antie v městských teniskách s šíleně těžkou a neforemnou krosnou. Ach jo, kdyby mě aspoň řekla, že chce jet, tak bych jí poradila, co si vzít a co ne. Ale což, nějak se zkušenosti nasbírat musí a tak jsme prozatím ve čtyřech dojeli po poledni do Litochora, kde jsme se vyvalili na pláži. Bohužel moře bylo rozbouřené a koupat se moc nedalo, tak jsme se aspoň trochu spálili na sluníčku. Olymp byl beznadějně v mracích. Večer jsme pak dojeli do města Litochora na gyros. Antie, jelikož uměla řecky, nám všem objednala a nekompromisní otázkou „Amstel nebo Heineken?“ nám všem podala pivo. Německý původ prostě nezapře. A jak jsme tak jedli, mihnul se okolo Romek, z čehož jsem měla radost, protože se tím počet osob zvýšil na pět a počet stanů na dva. A protože Pedro s Mantasem měli dorazit až později, vyrazili jsme napřed. Čekala nás cesta kaňonem, v němž jsme chtěli přespat, a protože tu byli jen samý šutry a skály, byli jsme nakonec rádi za relativně rovné místo u říčky, kterou jsme museli přebrodit. Na stany to však bylo malé, tak jsme si rozložili spacáky pod širas a já doufala, že nebude pršet. Pedro s Mantasem dorazili již za tmy, nicméně jsme se ještě stihli najíst, postrašit se hororovými příběhy a popřát si dobrou noc.

Druhý den nás čekal výstup kaňonem, minuli jsme poustevnu a klášter a vůbec, byla to moc příjemná stezka bez lidí, na jejímž konci jsme potkali schvácenou Romču a další Erasmáky z druhé koleje Matsi. Na Prioně, což je standardní výchozí bod pro výstup na olympské vrcholky, jsme na sebe počkali, abychom pak mohli společně stoupat k chatě A, kde byl plánován nocleh. Mantas s Pedrem byli hodně vepředu, chtěli totiž zvládnout výstup ještě dnes, aby se mohli vrátit dolů jinou delší cestou přes chatu B. Moc jsem jim nevěřila, že to zvládnou, bylo to dneska přece jen dost náročný, a tak jsem byla celkem překvapená, že jsem je u chaty A nikde neviděla. Tak asi přece jenom šli… Tak jsme tedy vybrali místo pro stan, dozvěděli jsme se, že se za osobu ve stanu platí 4 Eura a za nocleh vevnitř 12 a že kdybychom se tu chtěli jen nasvačit, stojí to 1,60. Nicméně jídla zde byla překvapivě levná, tak jsem si již brousila zuby na fazoládu (polívka z fazolí), když tu jsem venku zahlídla Pedra, prý se právě probudil a Mantas ještě spí. Cesta na chatu v zabijáckém tempu je dost vyřídila, tak si koupili nocleh. No to jsem si oddychla, že jsou tu. A taky jsem tu potkala dalšího Erasmáka z Rakouska s otcem. Skoro to vypadá, jako kdybychom tu dnes měli Erasmus party. A tak večer patřil příjemné zábavě v chatě nad šálky čaje a čokolády a tsipura.

Poslední den – neděle, krásné počasí jako stvořené pro výstup na nejvyšší vrcholek masivu - Mytikas. Ráno jsem chtěla vstát na východ slunce, ale trošku jsem to prošvihla, celou noc mi byla v mém cyklospacáčku děsná kosa a tak se mi ráno nechtělo ven, ani palcem. A tak jsem taky prošvihla první vyráživší skupinky, slyšela jsem jen, jak kolem mě prochází. A protože ani ostatním se nechtělo vstávat, vycházeli jsme nakonec jako jedni z posledních. Romek s Antie však ještě balili a já neměla dost trpělivosti na ně čekat, i když by asi potřebovali nějaký zkušenější a popohánějící doprovod. Romek totiž neustále kecal, u čehož výrazně gestikuloval a zastavoval, takže po pár set metrech chůze s ním byl člověk docela vyčerpaný. Výstup byl náročný i tak, ale nakonec jsem přece jen stála na předvrcholu, kde jsem nechala bágl a hůlky vydala se na Mytikas za Mantasem a Pedrem, kteří šli opět první. Čekala mně lehká lezecká pasáž, která nebyla za hezkého počasí nikterak obtížná (i když někteří si myslí opak) ale za mokra by to bylo fakt o hubu. Kluci už mě očekávali, tedy spíš můj foťák, aby si udělali nezapomenutelné snímky z vrcholu. Počkali jsme tu na ostatní, ještě společná fotka a cesta zpět, při níž jsem potkala ty naše dva opozdilce a podivila se, že lezou až nahoru. Asi jsem je podcenila a myslela jsem, že to vzdají. Nevzdali. Chvilku jsme si pochrupkali na předvrcholu, při čemž mi kdosi šlohnul moje hůlky, což mě dost vytočilo, protože jsem je na sestup přece jen dost potřebovala. Ach, jo, ani v horách už nejsou lidi poctivý. A tak jsem, rudo před očima, seběhla z Mytikasu a podezíravě jsem zkoumala každého člověka s hůlkami, kterého jsem dohonila. Žel hůlky se samozřejmě nikde neobjevili. Na chatě jsem si dala frappé na uklidněnou, a chvilku čekala na Romka s Antií, zbytek naší výpravy už odešel a já jsem tu teď byla s lidma z Matsi. Jenže se ke mně donesla zpráva, že ti dva šli na chatu B, což bylo jednak dost nebezpečný a jednak dost z ruky, cvoci, tak to na ně čekat nebudu. Jestli vůbec přijdou, tak za tmy a další noc u chaty bych taky nemusela už zvládnout. A tak jsem odešla se svými přáteli ze spřátelené koleje, s nimiž jsem dorazila až na nádraží, kde jsme potkali i Romka s Antií. Ty měli štěstí, že potkali průvodce, který je všude dovedl, vše jim ukázal a ještě je odvezl na vlak. No paráda, tak jsme to všichni přežili...