Po včerejší párty, kaštanovém likéru, ouzu a dvou hodinách spánku se mi vstávalo překvapivě dobře. Kolej ještě spala, já si překontrolovala svoje zabalený věci, nasnídala jsem se a šla probudit Romka, který mi slíbil doprovod na zastávku, protože věcí jsem měla nakonec docela dost. Vydali jsme se tedy společně na zastávku a já byla fakt ráda, že jde někdo se mnou a že mám alespoň na následující minuty společnost. Autobus na letiště jel skoro hned a tak jsem zanedlouho byla sama, s krosnou, foťákem, notebookem a šílenou chutí vystoupit hned na příští zastávce, vrátit se na kolej a všem oznámit – byl to jen vtip, ještě tu s vámi budu. Jenže jsem srab a tak jsem dojela na letiště, poslala jsem za poslední kredit poslední esemsky a než jsem se nadála, seděla jsem v letadle, které pomalu vzlétalo nad Thessalonikama, ještě naposledy mi ukázalo z výšky všechna ta místa, kde jsem trávila předešlé měsíce. Slzy mi kapaly na sukni a jen jakoby v dálce jsem vnímala rozjařené hlasy českých turistů, vracejících se z dovolené… Proč musí všechno hezké jednou skončit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat