Jarni pozdrav

No, koukam, ze jsem si zase dala docela nacas a vsichni se uz dozajista tesite na dalsi zpravy z Noveho Zelandu.. takze jak to bylo dal? V betonove dzungli jsem se stastne schledala se svym kamaradem Lukasem a spolecne jsme se vydali az na uplny sever Noveho Zelandu - nadherne plaze, bily pisek, modra voda a poradny vitr. Sjizdeli jsme obri pisecne duny na prkne a navstivili posvatne misto, kde podle maorske povesti opousteji duse mrtvych zemi, obdivovali jsme obri stromy a vubec jsme si tu uzili takovou tu lenosivou jarni pohodicku. Celou dobu jsme cestovali v Lukasove dodavce, ve ktere jsme spali, varili, jedli... a tak si asi dovete predstavit, jak to tam po par dnech vypadalo. I obycejne vareni caje se stalo nadmiru vycerpavajicim ukolem (najit varic, najit hrnec, umyt hrnec, najit krabici s jidlem, najit caj, najit zapalovac, najit flasku s vodou, dojit pro vodu na zachod, znovu najit caj, znovu najit zapalovac, zapalit varic, vymenit bombu, znovu zapalit varic, nalit vodu, uvarit caj, najit hrnecek....) a tak neni divu, ze jsme casto odpocivali, dlouho spali a vubec jsme nikam nechvatali.

Na severu se mi tak zalibilo, ze jsem si tam chtela najit nejakou tu praci a na par tydnu se tu zdrzet. Ale bohuzel snad poprve jsem nebyla ve spravnem case na spravnem miste, takze jsem to tu po tydnu hledani zabalila a odjela opet za Lukasem, ktery se mezitim venoval surfovani v Raglanu. A tak jsem tez byla donucena pujcit si neopren a pekne nabehnout s prknem do vln. No, placala sem se v tom poradne, ale utechou mi bylo, ze i ostatni zacatecnici se v tom placali, a uplne stejne jak ja:) Po nekolika dnech v Raglanu jsme pak jeste odjeli cestovat, nejprve do Coromandelu nasbirat si musle na veceri, potom na Taupo skocit si tandem, a pak na sopku Taranaki na nejaky ten trek v horach. Na zaver jsme jeste prozkoumali zname jeskyne ve Waitomo. No a protoze muj ucet po vsem tom cestovani opet pekne zchudl, nezbyvalo, nez si zase na par tydnu najit praci. A tak jsem jela na jistotu do Martinborough na vinice, kde je nyni prace dost s prostrihavanim stromku. Ted tedy zas beham ve svem apartnim cervenem kloboucku po poli, uzivam si jarniho slunicka a nemuzu se dockat az vyrazim na sve posledni predodjezdove cestovani.

Betonová džungle

Bára žije a dává všem na vědomí, že se v pořádku vrátila z Indonésie. Cestování se povedlo, zážitků je hromada a fotky jsou už k vidění na picase: https://picasaweb.google.com/bara.valnohova/JavaABali

Nyní pobývám v Aucklandu, v betonový džungli, kde právě vypuklo šílenství kolem šampionátu rugby. A tak je nejvyšší čas zabalit krosnu a vyrazit na další cesty jarní přírodou.

Jak poznat ten správný backpacker

Když jsem usínala v hostelu (na Zélandu se jim říka Backpacker) pod Tongarirem, přemýšlela jsem o tom, že stačilo jen málo a já přenocovala v jiném hostelu, a tudíž bych nepotkala Christiana, a tak bych nešla na Tongariro, následkem čehož bych byla naštvaná a hlavně zklamaná. A to mě dovedlo k myšlence sesumírovat takové malé desatero toho, jak vypadá správný backpacker, kde potkáte ty zaručeně správné lidi, a jak ho bezpečně rozlišit od toho falešně správného. Snad pousloží jako návod pro další cestovatele, jak najít střechu nad hlavou, kde se budou hned první večer cítit jako doma, kde si příjemně popovídají s hosty i panem domácím a možná jim taková návštěva změní další plány...

Správný Backpacker

Po příchodu do správného backpackru je člověk v první chvíli poněkud zmaten a znechucen. V kuchyni vládne chaoz, povalují se tu roztodivné potraviny a krabice s nápisem free food je slušně zaplněná dalšími roztodivnými potravinami. Pokoje jsou poněkud zatuchlé a jen nejistá vůně pracího prášku se snaží navodit pocit čistoty. Společenská místnost je překvapivě velmi útulná, bohužel nedokáže příliš vylepšit otřesný první dojem. Ten je navíc umocněn strašidelně vypadající zahradou s různým harampádím. Při první obchůzce většinou potkáte podivného postaršího chlapíka, ktzerému chybí zuby, má mastné vlasy, je celý umolousaný a opilý a vypadá tak, že se ho trochu bojíte. I pan majitel většinou vypadá dost podezřele. To vše ve vás vzbuzuje náléhavou touhu okamžitě vypadnout a najít si jiné bydlení. Jenže zůstanete, protože je už moc pozdě a vám se nechce hledat nic jinýho, nebo je to nejlevnější backpacker široko daleko a nebo je to vůbec jediný backpacker široko daleko. A tak se s vidinou, že se to tedy tu jednu noc nějak přežije, ubytujete.

Jenže... večer se pak uvelebíte v útulné společenské místnosti, kde jen tak lenošíte s kočkou na klíně, nebo se zapojíte do příjemného rozhovoru s dalšími obyvateli či panem majitelem. A tak nějak máte pocit, že to tady přece znáte a že sem vlastně už dlouho patříte... Za nedlouho zjistíte, že podivný chlapík (minimálně jeden se vyskytuje v každém správném backpackru) je vlastně dobrák od kosti a i pan majitel je docela správnej pohodovej chlapík. Pokud se zde zdržíte delší dobu, zažijete s ostatními obyvateli nejednu dobrou pařbu či originální výlet. Ve správném hostelu se většinou nachází lidé různého věku, zájmů a profesí a kromě cestovatelů tu dlouhodobě bydlí i místní (viz podivný starší chlapík).

Další poznávací znak správného backpackru je tráva. Jakmile ji v hostelu ucítíte, víte, že jse tu správně. Rovněž alkohol je tolerován. V lepším případě majitel sám pálí či má vedle hospodu. S placením se nedělají žádné caviky, prostě platíte si, kdy chcete, vetšinou bankovkami, protože pan majitel nemá terminál na kartu (což je divné, poněvadž na Zélandu platíte kartou i když jdete pro rohlíky). O to víc překvapí, že si majitel vede přesnou evidenci, kdo kdy přijel, kde bydlí a pamatuje si všechny jménem. Když pak takový backpacker opouštíte, máte dojem, že vlastně opouštíte svůj provizorní novozélandský domov.

Falešně správný backpacker

Narozdíl od správného bacpackeru ten falešný na vás zapůsobí na první dojem skvěle - vše je naklizené, uspořádané a rádoby stylové, pan majitel vás hrdě provede po svém království a pokud tu chcete zůstat, hned vás s okouzlujícím úsměvem zkásne o nemalou částku (platba kartou samzřejmě není problém). První zklamání nastává po příchodu do pokoje, kde je místo akorát pro tři palandy a jednu pidiuličku. K vaší velké smůle je pokoj plně obsazen, přestože vedle je pokoj prázdný. A tak nebývá než batoh nějak vmáčknout pod postel a raději z tohoto klaustrofobického místa vypadnout. Na chodbě a vůbec všude možně na dveřích a stěnách visí všemožné cedulky s nápisy znění: prosíme, nechávajte tyto dveře otevřené, děkujeme ... nebo: prosíme, nechávejte tyto dveře zavřené, děkujeme... Po přečtení asi dvacátého vkazu se po jakémkoli otevření čehokoli cítíte dost nesví, že jste zase něco udělali blbě. V kuchyňce neustále někdo něco vaří, v krabici s free food je k dispoici upatlaná lahev se zbytkem dresinku a sůl a ve společenské místnosti neustále běží televize. Zde všude vás pak upozorňuje královna všech cedulek, že konzumace alkoholu je v lepším případě zakázaná po desáté hodině a v horším případě úplně! Toto vše ve vás vzbudí touhu okamžitě vypadnout a najít si jiné bydlení, jenže jste už zaplatili a tak zůstanete.
Večer pak máte možnost poznat své spolubydlící, což jsou hlavně Asiati, které nemáte šanci hned první večer od sebe rozeznat, a když vám tedy už pátý člověk tvrdí, že se jmenuje Hej Won, je mu 23 a je Honkongu, vězte, že se ptáte stále toho samého. Nejpočetnější skupinou jsou pak mladí, asi dvacetiletí Němci, kteří jsou hrozně cool, pečou domácí chleba, vaří bio zeleninu. a řvou dlouho do noci na chodbách. Občas jsem, v touze ušetřit za drahý hotel, zabloudí postarší manželský pár na cestovačce. Často se sem však dostane i typický obyvatel správného backpackru a tak si aspoň zpestříte celkem monotónní minikonverzace s ostaními (Odkud jsi? Jak dlouho už jsi na Zélandu? Jak dlouho ještě budeš na Zélandu? Máš práci? Byla si včera pařit?) Postarší chlapík se zde vůbec nevyskytuje.
Sečteno podtrženo, ve falešném backpackru, ať je sebevíc útulný a čistý, se nikdy jako doma cítit nebudete a není tedy důvod se tu držovat.

...

Tak jsme dneska přišli pozdě do práce. Silnici nám zablokovalo stádo krav jdoucích na pastvu... To se mi v Brně hned tak nestane:)

Cesta na sever, Hora Osudu a nové otroctví

Moji milí, tak jsem se opět dostala na chvilku na net a myslím, že nastal čas seznámit vás se svými dalšími osudy. V Motuece jsem se nakonec zdržela pracovně tři týdny, víc jsem to nevydržela. Hrozná nuda, celý den na nohou, jablka, krabice, na pás a znova jablka, krabice na pás - úplně se mi z toho točila hlava. Ani v hostelu, kde jsem bydlela, to nějak nebylo ono (v příštím příspěvku popíšu, jak vypadá správný a falešně správný hostel - tento byl falešný...). S Romčou, který tady taky pracoval, jsme si pak ještě střihli miniroadtrip na severu jižního ostrova. Sluníčko ještě přes den krásně hřálo, ale v noci už byla pěkná kosa. No jo, zima se blíží... A protože Romča nakonec vyměkl a nechtěl jít na trek, který si sám naplánoval, šla jsem nakonec sama. A nelituju, krásný týden v buši a horách, podzimní příroda a řeka se pstruhy. Večer jsem si pak na chatě zatopila v kamnech a bylo dobře. Dva dny jsem nepotkala živáčka a nakonec mě dohnal jeden pán, což bylo skvělý, poněvadž měl zajištěný odvoz a bez něj bych se asi z hor nedostala a musela bych tam přezimovat.

Z Motueky jsem pak zamířila do Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu a prvního místa na severním ostrově, kde jsem byla. Nutno podotknout, že jsem svůj vstup na Severák nezahájila zrovna velkolepě. Byla jsem unavená, bylo mi blbě z trajektu, když jsem si zavazovala tkaničku, ruply mi kalhoty a vznikla tak přímo obří díra na prdeli. U trajektu jsem, po vzoru ostatních, vlezla do autobusu za dva dolary. Dle mého soudu měl jet do centra. Ve skutečnosti popojel asi 200 metrů k nádraží a tam nás vyhodil. Tady jsem hodinu zkoumala jízdní řády a cestu, jak se dostat ke kamarádovi, u nějž jsem měla slíbené bydlení. A nakonec jsem vystoupila asi o 4 zastávky dřív, tak jsem se ještě pěkně prošla. Ale Wellington byl super - prošla jsem si slavné muzeum Te Papa, prohlídla si národní galerii, nudila se na koncertu vážné elektronické hudby (jojo, kámoš studuje hudební akademii) a na promenádě jsem se nechala pořádně ofouknout větrem z Antarktidy (né nadarmo se Wellington pyšní titulem největrnější město na Zélandu).

Potom jsem se celá natěšená vypravila k Tongariru, aneb místu, kde se nachází několik (aktivních) sopek a které je známé jako Mordor a Hora Osudu z Pána prstenů. Je zde i nejslavnější a snad i nejúchvatnější jednodenní túra na Zélandu a několik vícedenních treků. Jako svou základnu jsem zvolila město Turangi, kde vyloženě chcíp pes a kde mi v informačním centru odmítli podat informace o trekaření s tím, že je blbý počasí, nahoře sněží a že je trek zavřenej (bože, jak můžou zavřít hory?) a že mám smůlu, poněvadž jsem přišla po sezoně a tudíž s křížkem po funuse. Byla jsem z toho fakt zdrblá, jediná věc, kvůli který jsem přijela na Severák a ono to nevyjde. Chtěla jsem se hned sebrat a odjet zas na jih, klidně i pracovat na vinice – tak moc se mi zatím na severu nelíbilo. Ale bylo pozdě a tak jsem šla hledat v Turangi nějaký hostel. Naštěstí jsem našla správný hostel, kde jsem potkala Christiana z Německa, který zítra, nehledě na počasí, vyráží na čtyřdenní trek kolem Hory Osudu. Rozmýšlela jsem se slabých pět minut, zda půjdu s ním… No a hádejte, jak to dopadlo? Nádherná tůra, přes den svítilo slunko a jemný poprašek sněhu dodával všemu tu správnou zimní náladu…

Z Tongarira jsem pak jela rovnou do Te Puke, za kamrádem Lukášem (u kterého jsem si nechala pár věcí včetně náhradních kontaktních čočekJ) a taky za prací, poněvadž Te Puke je známé jako hlavní kiwi město. Práci jsem našla v packhausu okamžitě a tak teď pro změnu balím kiwi do krabic, pěkně jedenáctky denní. Lukáš má noční a tak se střídáme na počítači i na posteli (bydlím tu zatím na černo). Je to vtipný, vídame se vždy pět minut ráno a večer. No, musím přiznat, že je to fakt záhul, zlatý jablka... Nicméně, věděli jste, že se kromě zeleného kiwi, co se prodává u nás, pěstuje ještě zlaté kiwi? A jakési červené? A že to v kiwi packhausu smrdí? A že máte všude ty chloupky z toho kiwi? A že asiati makaj jako tři normální lidi dohromady? A že 30 minut na oběd je strašně málo? Zajímavé, na co všechno člověk nepřijde...) Tak dobrou, zítra zas šichta!

Zpět v civilizaci

A je to tady, další zprávy o mé maličkosti jsou tu!! Konečně jsem se vrátila v ze své cesty kolem jižního ostrova, z buše a hor, kde jsem pila vodu z jezer, umývala se v ledových potocích, usínala pod zářivými hvězdami a probouzela se za zpěvu ptáků. V Dunedinu pršelo, na pobřeží Catlins jsem se procházela mezi tučňáky a tuleni, na treku v Hollyfordu jsem se prodírala nekonečnou buší a z mokrých bot se mi nadělaly parádní puchýře, až mi bylo do pláče. Kepler trek ve Fiordlandu byl pak nezapomenutelný pro dva krásné večery u jezera a noc strávenou v komáří chatě (nemůžu říct, že jsem se zde dobře vyspalaJ). Na Stewart Island jsem si naopak chození buší, plážemi a hlavně bahnem pořádně užila, zato z ochutnávky čerstvě nalovených ústřic jsem už tak nadšená nebyla (BLE). Trek údolím řeky Rees a Dart s výšlapem do Cascade Saddle byl pak vyloženě za odměnu, pět krásných dní v krásných horách a nahoře v sedle setkání s drzým horským papouškem (kea), který se mi pokoušel uklofnout kus baťohu. Zato na treku Routeburn byla mlha, naštěstí šli se mnou mí noví izraelští přátelé a tak se o každé pauzičce vařilo kafíčko, které v bříšku pěkně hřálo. Město Queenstown bylo tak neuvěřitelně turistické a rušné, že jsem radši hned odjela, nejdříve k modrému jezeru Pukake s výhledem na Mt. Cook a pak do hor k Mt. Somers, kde to zas s tím počasím moc nevyšlo, kde bylo plno vos a mladí horolezci na chatě, v níž jsem přespala. A nakonec – jak třešinka na dortu – Arthurs pass, kde byla kea ještě drzejší než v Cascade Saddle a nad ránem mi odnesla z předsíňky stanu sandálku! Ale co hlavně- nádherný a taky náročný trek v místních horách. V informačním centru mi na tento podnik dohodili parťáka Mikea a společně jsme pak pochodovali řekou, ztráceli vyšlapanou pěšinku v buši a sházeli ze sedla skoro kolmo dolů, abychom vzápětí zjistili, že stezka vede hned vedle. Ale za všechny útrapy jsme byli odměněni a v noci, když jsme stanovali u jezera, za námi přišli dva ptáci kiwi. A pak už jen zbývalo navštívit meku boulderingu – Castle Hill, parádní a mystické místo. Bohužel místní bouldery postrádaly chyty a stupy a tak se mi má lezecká výprava proměnila ve fotografický výlet. A nakonec cesta zmáčeným Westcoast do prosluněné Motueky, kterou obklopují nekonečné jablečné sady…

Tak to byla moje skoro dvouměsíční cesta jižním ostrovem, při níž jsem prochodila pohorky, stan dostal tak zabrat, že se začal trhat a je ňákej celej na křivo a má děravá prošoupaná karimatka vzbudila soucit u dvou německých kluk, takže mi ji vyměnili za svou novou. Rozbila se mi hůlka, odlepila se přezka od sandálky a zlomily se mi brýle … A tak bylo na čase se zase na chvíli usadit. Pobývám nyní v Motuece na severu jižního ostrova, učím se spát v teplé posteli, užívám si teplou sprchu a konečně si můžu vařit něco jiného než nudle a bramborovou kaši. Hned jsem si taky našla práci – v packhausu na jablka. No, žádná hitparáda, ale chvíli to vydržím a pak rychle zpátky do divočiny užít si posledních teplých dnů…

V třešňovém ráji

Tak jsem strávila tři úžasné týdny na sadu Sarita, celé dny jsem se cpala třešněma a snažila se sbírat co to šlo. Byly jsme totiž jako obvykle placeni úkolově, tzn. kolik kyblíků nasbíráme, tolik si vyděláme. První dny mi to nějak nešlo, ale pak jsem se rozjela a zanedlouho jsme se s Romanem vypracovali na pickerskou špičku. Bohužel, byli jsme tak dobří, že jsme pak celou úrodu na Saritě vysbírali za tři dny. Naštěstí jsme dostali nabídku pracovat v konkurenčním sousedním sadu a tak jsme v Cromwallu ještě chvilku zůstali. Platili dobře a nám to pickování tak šlo... Našeho supervisora Johna jsem nejdřív úplně nesnášela, ale pak se projevil jako úplně super chlap a dokonce se naučil česky volat "poslední kyblík" když se blížil konec sbírání. No jo, Čechů tu bylo hafo... Bydleli jsme dál na farmě v Saritě, kde jsme potkali dva sympatické české páry (s Pepou z Budějc jsme zavzpomínali na Budvárek a s Marťou z Brna zas na Duck bar v Kamence). Odpoledne jsme většinou bývali unavení a tak jsem společenským životem příliš nežila. Ono se to v Cromwallu ani nedá. Největší společenskou událostí je zde bez nadsázky nákup v New Worldu, při němž určitě potkáte minimálně jednoho supervisora a 50 dalších pickerů. A jít do knihovny na půlhodiny na net by se dalo přirovnat k oslavě padesátin, takový to byl svátek. Párkrát jsem jela navštívit Lukáše a jeho a teď i moje kamarády k jezeru, kam jezdili na noc, protože nikde nemohli sehnat ubytko. Pokaždý tam dost fučelo. Dvakrát jsem si dala výbornou ovocnou zmrzlinu ze sousední farmy a jednou jsem se tak trochu nechtíc zůčastnila koncertu v Cromwallu. Připadala jsem si tam jak na české zábavě v balíkově. Zmalované šestnáctky v těch nejkratších minišatech a výrazném přišly už opilé a pak se porvaly bůhví proč. Místní hoši oblíkli sváteční tepláky a nonšalantně opírajíce se o stůl upíjeli pivo. Koncert začal až v 11 a byl prostě strašný a byla jsem fakt vděčná, když se mí francoužští přátelé, co mě sem odvezli, konečně rozhoupali, že pojedem zpátky na sad. To se pak druhý den sbíralo...

Poslední dva dny pak stály za prd. Třešní bylo málo a špatné a poslední den jsme pak v neuvěřitelném chaosu sbírali jakési zelené švestky. Potom jsme si dali day off a následující den jsme odjeli s Romčou na úžasný trek za Wanaku. Na stopa jsme štěstí neměli, nicméně jsme se alespoň přiblížili k začátku treku a noc jsme strávili ve známé lezecké oblasti Wanaka rock, kde jsme potkali lezce Honzu z Mendlovky a tak jsem byla v sedmém nebi, že si s někým můžu zasvěceně popovídat o skalkách. Radost mi trochu kazilo to, že moje lezečky zůstaly v baťůžku a ten zůstal na Saritě. A tak jsem to dneska měla jen na čumendu. Druhý den jsme se dostali na začátek treku, dokonce jsme i ušli několik kilometrů, než se nám začlo zdát, že se to na těch horách nějak moc černá a že slibovaná vichřice a bouřka asi opravdu přijde. A tak jsme se vrátili zpět na parkoviště, z kterého jsme vyšli, postěžovali si s ostatními na bad weather a nechali se zas odvézt do Wanaky a Cromwallu.

A z Cromwallu jsme pak odjeli do Dunedinu, kde jsme našli hostel s wifinou a Roman si tu koupil auto. Dneska pršelo, a tak jsem se mrkla do místní galerie a trochu do města, které není velké ani krásné. Ale má prý skotskou tradici a je tu pár starých a kamenných domů a kostelů. Zítra pojedem na jižní pobřeží, na lachtany, delfíny a tučňáky. Jo, a nafouklé bříško z třešní, co jsem měla celé tři týdny, už splasklo!!! Tak se doma mějte.

PS: Na picasu jsem konecne nahrála fotky z cestování, tak můžete prohlížet.