Není ZOO jako ZOO

Včera se do Soluně vrátila Maruška s Jirkou, pocestovali po Peloponésu, přivezli s i spoustu zážitků a ještě víc fotek. A protože jsme byli všichni unavení, určili jsme si na pátek odpočinkový den a vyrazili do Soluňské ZOO. Pokud očekáváte vyprávění o tygrech, zebrách a slonech, musím vás v tomto bodě zklamat. Místí zoologická se totiž pyšní exponáty typu vrabec, čáp, husa, koza a k vidění je tu i spousta prázdných klecí. Ale abych Řekům zas tak nekřivdila, bylo to velmi příjemně strávené odpoledne (i díky jahodám z trhu) a dokonce i na toho medvěda nakonec došlo…

Kuřátka v troubě

Tenhle týden je nějaký extrémně náročný, skoro každý večer mám sborovou zkoušku, přes den zas musím, ale opravdu musím dělat nějaké věci do školy (předstírání práce v knihovně už nějak přestává stačit). A to právě na univerzitě probíhá students week – divadla, exkurze, koncerty, výstavy – no, budu to muset všechno nějak skloubit dohromady. A navíc, z ničeho nic a zcela bez varování začalo být šílené vedro a tak si v našem pokojíku se Šárkou připadáme jak kuřátka v troubě.

Prapodivná exkurze

Do Thessalonik jsem se opravdu těšila, a tak, když jsem vystupovala na známém nádraží, měla jsem opravdovou radost, že jsem tu. Mé pocity by se daly přirovnat tomu, jako když se z návštěvy v Praze vracím zpět do klidného a známého Brna. Bylo sedm hodin a nejvtipnější na dnešním dnu bylo to, že jsem v 8:30 měla odjíždět na exkurzy z Ichtyologie. A tak honem na kolej odhodit věci, rychlá sprcha a kafe a šup do školy. A tak začala moje nejvtipnější exkurze v životě. Nejdřív jsme jeli dvě hodiny kamsi do háje, pak jsme si dali půlhodiny pauzu na svačinku a kafe (Řekové by bez něj asi nepřežili) a za další půl hodinu jsme dojeli k jakémusi potoku u cesty, kde nebylo vůbec nic extra a tak my unikl smysl té dlouhé cesty. No a pak začal výklad v řečtině a asi šest lidí z těch 50ti,co tam bylo, si vyzkoušelo lovení ryb v praxi. Já a Španělka Natálka jsme tedy celou akci pojali jako výlet a pěkně jsme se opalovali na sluníčku. Konečně někdo zavelel odjezd a tak jsme pomalu mířili zpět do Thessalonik. Cestou jsme ještě zajeli kamsi do nějaké pěkné vesničky v horách, a že tu zajdeme na jídlo, jenomže tu pršelo a tak jsme jeli jinam (další věc, co jsme nepochopili – to si člověk nemůže zajít na oběd do restaurace, když prší???) NO, nevadí, nakonec jsme se tedy najedli jinde. Zbytek cesty jsem prospala, a protože jsme přijeli docela pozdě, stihla jsem akorát tak zajít na sbor. Večer jsem se vyčerpaná svalila do postele.

Cesta do Atén a zase zpět

Ve čtvrtek jsem opět očekávala návštěvu, tentokrát za mnou přijela Maruška s Jirkou, přiletěli nočním letadlem a tak bylo ve čtvrtek k ránu u nás na pokoji opět rušno. Po vydatném spánku a Maruščině bábovce k snídani jsme se pak společně vydali do města. Já pak navečer ještě musela odběhnout na cvika z rostlinek a tak jsem ty dva nechala samotné napospas Thessalonikám. Večer jsme pak rychle zabalili a odjeli na nádraží, kde na nás již čekal noční vlak do Atén. Tentokrát jsem byla chytřejší než posledně a lístky koupila s dostatečným předstihem, což tedy byla taky docela kovbojka. Nejdříve jsem hledala na doporučení ostatních prodejnu jízdenek u Aristotelova náměstí, to abych si ušetřila cestu na nádraží. Neměla jsem však přesný popis místa, kde to je, a tak jsem ve výsledku bloudila po náměstí a onu prodejnu hledala… Marně. Druhý den jsem tedy celou akci zopakovala, tentokrát vyzbrojena i číslem popisným… jenomže prodejna se zrovna přestavovala či co, takže smůla a na nádraží jsem stejně jet musela. U okýnka byla již má oblíbená paní prodavačka, co samozřejmě anglicky neuměla, a tak jsem se napůl řecky, anglicky, rukama a nohama pokusila vysvětlit, že chci dva lístky beze slevy do Atén a jeden lístek studentský tam i zpět, teď ještě to správné datum a čas odjezdu (jo to není jen tak - do Atén totiž jezdí ze Soluně hromada vlaků, jenomže některý jsou intercity a jsou dost drahý, tak je třeba vybrat ten správný). Dalo nám to oběma dost zabrat a nebýt mladíka ve frontě za mnou, kterému již došla trpělivost a tak nám začal překládat, asi bych tam jízdenky kupovala ještě teď.

Cesta nočním vlakem byla jedním slovem strašná. Normálně v jakémkoli dopravním prostředku okamžitě usínám a je mi jedno kdy, na jak dlouho a v jaké poloze to je. Tady jsem však spát nemohla, sedačky se nedaly sklopit a i já jsem měla problém se tam nějak pohodlně nasoukat a tak jsem neustále okopávala svého souseda, mladého Řeka, který mě však nechtě okopával taky. Navíc se celou noc vydatně svítilo, vlak pořád někde zastavoval, což bylo doprovázeno hlasitým hlášením stanic, a uličkou pak neustále někdo chodil či projížděl vozík s občerstvením. A do toho klimatizace, takže mi navíc byla i docela zima…

Ale nakonec jsem to celé přežila a v Aténách na nádraží jsem se již v šest ráno spolu s Maruškou a Jirkou (a samozřejmě za vydatné pomoci kofeinu) pomalu dostávala mezi živé a vnímající. A bylo to třeba, poněvadž Atény jsou ještě větší, hlučnější a zmatenější než Thessaloniky třikrát dohromady. Ale i přesto jsme za chvilku stáli pod Akropolí, a obdivujíce Dionýsovo divadlo jsme se pomalu tlačili nahoru k panteonu. Pod Akropolí však vypuklo hotové peklo, najednou se tu objevilo několik desítek ba možná i stovek zájezdů (převážně důchodci, školy a Japonci) a všichni se neuvěřitelně tlačili nahoru, fotili všechno kolem sebe, jiní si zas hráli na chytrý rádia a podávali zájemcům v okolí podrobný výklad o řecké architektuře a kultuře. A v tom všem – věřte nevěřte – klidně polehávali a postávali místní psi, kteří vypadali, že jsou absolutně nad věcí. O Akropoli se ani rozepisovat nebudu, zmíním jen, že jsme to ve zdraví přežili a dokonce jsme se po prohlídce šťastně shledali. Venku mezitím probíhalo cosi jako detektivní hra mezi policajty a černochy, co před Akroplí nabízeli lidem načerno nejrůznější cetky. Pro nás diváky to však byla docela zábavná podívaná – černoši si mezi sebou předávali zboží, schovávali se po parku a policajti je mezitím lstivým způsobem naháněli. Agora pak oproti tomu všemu působila jako klidná oáza, i zde se však dali najít mouchy – nesmělo se tu jíst, fotit vtipný fotky se sochama (že, Jirko?) a ani si pospat na lavičce, což nás v tuto chvíli lákalo nejvíc. Po celé Agoře byly důmyslně rozmístění hlídači, a když se jim něco nelíbilo, zapískali na píšťalku (na nás asi třikrát). Ovšem psi si tu opět mohli dělat, co chtěli, asi Řekům očůraný ani posraný památky nevadí, nevím. Odpoledne jsme se pak pomalou procházkou vydali zpět na nádraží pro batohy a já měla za úkol domluvit ubytko, které jsme měli slíbené u Gianise přes Couchsurfing, který jsem tímto poprvé vyzkoušela. V osm hodin jsme tedy zvonili u činžáku kousek u akropole a otevřel nám mladý sympatický fotograf, který nás seznámil se dvěma Mexičany, co u něj taky bydleli. Byli jsme opravdu děsně unavení a tak jsme se po krátkém rozhovoru odebraly do pelíšku a konečně se vyspali.

Sobotní ráno jsme zahájili po řecku a to kafíčkem a koláčem v kavárně ve dvanáct hodin. Pak jsme si šli prohlídnout impozantní Diův chrám, odpoledne pak patřilo procházce v Place, což měla být malebná čtvrť, ale bylo to spíš přelidněné místo plné obchodníků a restaurací. Po cestě k archeologickému muzeu, jehož návštěvu jsme samozřejmě vynechat nemohli, jsme pak zabloudili na trhy, kde vlastně prodávali jen maso, ryby a mořské potvory. Strašně to tam smrdělo, bylo to fakt nechutný, všude ty střeva, hlavy, varlata, půlky, kuřata… humus. Aspoň jsem se zase utvrdila ve svém vegetariánství. Večer jsme pak ještě stihli vystoupat na vrcholek Lycavithos, odkud byl výhled na celé zářící Atény a Akropoli. Na byt jsme přišli docela pozdě, Gianis a asi šest jeho dalších hostů se již chystalo spát a tak jsme si zase moc nepokecali. Nicméně Gianis, který nám věnoval svou postel, spal sám ve spacáku na zemi mezi nimi a úplně štěstím zářil. Asi má hošt ění lidí ze všech koutů světa vážně moc rád.

V neděli jsme se jeli podívat do přístavu. Jenže když jsme chtěli přestoupit na metro, dozvěděli jsme se, že zrovna tenhle úsek metra dneska není v provozu a že si musíme vzít autobus. Byli jsme stejně zmatení jako ostatní, ale nezbývalo, než jít na bus. Místní nám tentokrát poradili špatně a tak jsme sice seděli ve správném autobusu, ale v opačném směru. Bohužel jsme na to přišli docela pozdě a tak jsme dopoledne příjemně strávili cestováním v autobuse. Odpoledne pak Maruška s Jirkou odjeli na Peloponés a já tak své poslední hodiny v Aténách strávila sama příjemnou procházkou po Filipově pahorku. Zde mě při západu slunka potkala nějaká stará paní a řekla mi, abych si dala pozor, takhle sama a večer v Aténách a že prý mě okradou (tomu jsem i věřila, protože před měsícem zde okradli Štěpánku, která tu taky byla jeden den sama). A tak jsem od této chvíle začala být paranoidní a rozhodla jsem se rychle odejít na nádraží, kde jsem se cítila už relativně bezpečně. Cesta na vlakáč však byla opravdu nepříjemná a bezpečně jsem se necítila, neustále jsem ignorovala dotěrná pozvání do baru na drink od nejrůznějších individuí a opravdu jsem se bála. Nakonec jsem o půlnoci šťastně seděla ve vlaku s peněženkou, mobilem i foťákem, abych již podruhé absolvovala tu strašnou cestu. No, příště až pojedu do Atén, noční vlak si brát rozhodně nebudu.

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/AtenySMajouAJirkou#

Segruša v Řecku 30.4.-5.5.09

ČTVRTEK

Sláva, tak mě konečně přijela navštívit má milá sestřička se svou kamarádkou Katkou. Seminárky zůstaly rozepsány, učebnice rozečteny a já ve tři hodiny v noci seděla v autobuse, který se řítil na letiště, abych holky přivítala a dovedla na kolej. Sekuriťák již touhle dobou sladce spinkal ve své kanceláři a tak nebyl problém návštěvníky dostat na koleje. Spolubydla Šárka se taky zrovna chystala spát a tak jsme ji ani nevzbudily. A protože jsme zítra chtěly stihnout nějaké to muzeum (všechny zavírají kolem třetí), šly jsme rovnou spát.

Ráno jsme se pochopitelně probudily tak akorát na to, abychom šly na oběd. Holky si dali fazole a já se zkušeně pustila do kalamár, abych vzápětí zjistila, že jsou fakt hnusný a došla si taky pro fazole. A pak už jsme se věnovaly historii v archeologickém muzeu a umění v muzeu fotografie a moderního umění, kde zrovna probíhala celkem zdařilá výstava řeckých kýčů, kde dominovaly blikající obrázky svatých s duhovou svatozáří. A pak už jen zbývalo nakoupit fetu a zeleninu na trzích, opět uniknout sekuriťákovi na kolejích, nadlábnout se, odpočinout si a večer pak na chvilku vyrazit na Erasmus párty u Bílé věže, ale jenom na chvilku, protože zítra musíme brzy vstávat na vlak.

PÁTEK

Vstávaly jsme v šest, Šárka ještě nepřišla z párty (asi se to vydařilo), zabalily jsme si Bebe sušenky z Čech a pomeranče z menzy na svačinu do vlaku. Na zastávce jsme zjistiliy že jak je dneska ten svátek práce, tak asi nejezdí žádné autobusy. Tak to se tedy dneska na nádraží asi nedostaneme… Nakonec nějaký bus jel a tak jsme do něj vlezly, bohužel tam zrovna seděly jen samé staré neanglicky hovořící paní a tak nám moc neporadily, kudy kam. Nakonec se ukázalo, že autobus zastavil jen kousek od vlakáče a tak jsme už za chvilku stály v neuvěřitelně dlouhé a neuvěřitelně pomalé frontě na lístky a netrpělivě sledovaly rychle plynoucí čas. Ale zázrak se nakonec stal a tak se mi podařilo získat lístky do Dramy, což je město na severu, blízko bulharských hranic, kde začínal náš výlet. V Dramě nic zvláštního nebylo, koupily jsme zde akorát jízdenky do Alistrati, kde jsme chtěly navštívit jeskyně, a pak jsme šly do města, protože jsme měly ještě chvilku. A tady nás v jakési zapadlé uličce zastavil postarší pán, a že prý vypadáme na to, že jsme dnes neměly kafe, tak že nás zve. A protože jsme dnes opravdu kafe ještě neměly, bránily jsme se jeho nabídce jen chabě a nakonec jsme byly dost rády, že sedíme pěkně v teple a v suchu, protože se zrovna rozpršelo. S pánem, bezdětným architektem a světoběžníkem, jsme si pěkně popovídaly, byl moc milý, staral se o nás a nabídl nám kdykoliv pomoc. V Alistrati to bylo moc pěkný, krásná jeskyně, opravdu to stálo za to. Ještě jsme se stihly přesunout k Filipi, kde jsme se zítra hodlaly trochu historicky zapomenout u místních vykopávek. Hledali jsme místo na stan a když jsem si fotila jeden pěkný starý domeček, vykoukl z něj pán a obdaroval nás růžemi. Ještě nás upozornil na jakýsi starý kámen, u něhož prý pil kůň Alexandra Makedonského a tak jsme zas o dost chytřejší ulehly do pelíšku.

SOBOTA

Dopoledne – Filipi, větší, než se zdály. Odpoledne Kavala – přístav, hrad, kamenná plážička. Večer trajektem na Thassos a romantická noc pod olivovníkem.

NEDĚLĚ

Dopoledne jsme příjemně strávily na pláži v Alkili, voda sice byla děsně ledová, ale v nedaleké kavárně pouštěli cédéčko Beatles a tak dokonalou idylku kazila snad jen absence gyrosu či jiného vydatného jídla. No a pak, když jsme se už nabažily sluníčka a na pláži přibylo plno bulharských výletníků, kteří v tý ledový vodě vyváděli jako by se nechumelilo, rozhodliy jsme se vyrazit zpět, abychom přece jenom stihly večerní vlak do Soluně. Ale autobusy na Thassossu zřejmě žádné nejezdily, protože byla neděle a ta byla v jízdním řádu celá proškrtlá. A tak jsme se modlily, aby nás někdo svezl, a už to skoro vypadalo, že na ostrově zůstaneme neplánovaně o trochu dýl. Nakonec se povedlo a jeden hodný veterinář nás odvezl až do Dramy na vlak. Na trajektu jsme pak jak šílenci fotily racky...

PONDĚLÍ

Dnes bylo v plánu sbírání mušliček na špinavé městské plážičce a výstup na Bílou Věž, jenže bylo pondělí a věž byla zavřená. Tak jsme si zašly spravit náladu na oběd a na punkáčský kafe a pak se holky vydaly na nákupy a já na kolej, abychom se zase sešly u večeře. Večer na koleji pak patřil balení, popíjení salepu a Pelíškům, které mi Janička dovezla z Čech. V noci pak holky odjely na letiště a já šla spát…

Jak se mi zas jednou zastesklo po Voxu

Na dnešní den jsem byla opravdu velmi zvědavá – čekalo mě první veřejné vystoupení našeho sboru v Serres. Jak jsem se později dozvěděla, jednalo se o jakýsi třídenní festival, v rámci něhož náš veleslavný univerzitní sbor předvedl několik částí Händlova Mesiáše, který již několik týdnů úporně nacvičoval.

No, co vám budu povídat, bylo to celý prostě tragický. Při sobotním sborovém soustředění jsme celé vystoupení nacvičili tak, že se to jakoby celý tak zhruba odzpívalo, občas se tam nějaký hlas ztratil nebo nastoupil blbě či falešně (a to hodně falešně), ale nějak nebyl čas ani snaha celé dílko doladit alespoň k nějaké poslouchatelné formě. Do Serres jsem tedy jela s pocitem, že když to půjde dobře, možná to i celé odzpíváme a když ne, tak se prostě ukloníme a rychle zmizíme z jeviště, než začnou posluchači házet rajčata.

Cestu do Serres jsem prospala a pak už mě pohltila ta dobře známá festivalová atmosféra, nervozita, čekání… Zkouška proběhla bez problémů, jen mi do ucha šíleně, pochopitelně strašně falešně, nepředstavitelně hlasitě a mimo rytmus kdákala šílená Dimitra (asi jsem o ní už psala) – budu si muset na koncert takticky stoupnout asi někam jinam, jinak ohluchnu. Potom jsem hledala nějaké místo, kde bych se mohla převléci a už mi nepřišlo divné, že z Thessalonik přijeli všichni rovnou v koncertním. Tady prostě nebylo kde se převlíct, žádná šatna či zkušebna, jak jsem zvyklá u nás, prostě nic. Nakonec jsem se do svého koncertního oblečku nasoukala na záchodě asi 5krát 2 metry, kde se upravovalo a zkrášlovalo zhruba 40 dalších postarších zpěvaček a tak na mě zbyl kousíček místa hned u mopu a koštěte, které jsem okamžitě využila jako věšák. Potom jsem ještě nějakou dobu marně sháněla černé desky na noty, protože jsem měla u sebe jen křiklavě modré. Nakonec jsem se rozhodla zpívat bez desek přesvědčena, že uměleckému dojmu z našeho zpěvu to už nijak víc ublížit nemůže.

A pak to vypuklo. V sále mnoho lidí nebylo, protože - jak už to tak na podobných festivalech bývá - 99% posluchačů tvoří členové ostatních sborů (dohromady dnes byla na programu čtyři vystoupení). Myslela jsem si, že náš sbor zpívá otřesně, ale to co jsem slyšela nyní od ostatních sborů, se slovy popsat nedá - skřehotání, kvílení, plakání, kdákání alá řecké národní písně, asi tak nějak to znělo. Nevím, ale nejspíš jsem extrémně zmlsaný posluchač, protože ostatní se skvěle bavili a naše vystoupení se prý náramně povedlo, všichni byli nadšeni a spokojeni s naším výkonem. Připadala jsem si jako mimozemšťan a na otázky typu: Tak co, je lepší náš sbor nebo tvůj? jsem odmítala odpovídat. No jo, tak jsem zas o zkušenost bohatší a můžu v klidu prohlásit: VOXÍCI, STRAŠNĚ SE MI PO VÁS STÝSKÁ!!!

Nový brejle

Tak jsem si pořídila nové sluneční brýle, za ty ztracené v autobuse v Ioanině. Jsou moc pěkný, akorát přes ně nevidím, poněvadž nejsou DIOPTRICKÝ...

(autoportrét:-))