Na dnešní den jsem byla opravdu velmi zvědavá – čekalo mě první veřejné vystoupení našeho sboru v Serres. Jak jsem se později dozvěděla, jednalo se o jakýsi třídenní festival, v rámci něhož náš veleslavný univerzitní sbor předvedl několik částí Händlova Mesiáše, který již několik týdnů úporně nacvičoval.
No, co vám budu povídat, bylo to celý prostě tragický. Při sobotním sborovém soustředění jsme celé vystoupení nacvičili tak, že se to jakoby celý tak zhruba odzpívalo, občas se tam nějaký hlas ztratil nebo nastoupil blbě či falešně (a to hodně falešně), ale nějak nebyl čas ani snaha celé dílko doladit alespoň k nějaké poslouchatelné formě. Do Serres jsem tedy jela s pocitem, že když to půjde dobře, možná to i celé odzpíváme a když ne, tak se prostě ukloníme a rychle zmizíme z jeviště, než začnou posluchači házet rajčata.
Cestu do Serres jsem prospala a pak už mě pohltila ta dobře známá festivalová atmosféra, nervozita, čekání… Zkouška proběhla bez problémů, jen mi do ucha šíleně, pochopitelně strašně falešně, nepředstavitelně hlasitě a mimo rytmus kdákala šílená Dimitra (asi jsem o ní už psala) – budu si muset na koncert takticky stoupnout asi někam jinam, jinak ohluchnu. Potom jsem hledala nějaké místo, kde bych se mohla převléci a už mi nepřišlo divné, že z Thessalonik přijeli všichni rovnou v koncertním. Tady prostě nebylo kde se převlíct, žádná šatna či zkušebna, jak jsem zvyklá u nás, prostě nic. Nakonec jsem se do svého koncertního oblečku nasoukala na záchodě asi 5krát 2 metry, kde se upravovalo a zkrášlovalo zhruba 40 dalších postarších zpěvaček a tak na mě zbyl kousíček místa hned u mopu a koštěte, které jsem okamžitě využila jako věšák. Potom jsem ještě nějakou dobu marně sháněla černé desky na noty, protože jsem měla u sebe jen křiklavě modré. Nakonec jsem se rozhodla zpívat bez desek přesvědčena, že uměleckému dojmu z našeho zpěvu to už nijak víc ublížit nemůže.
A pak to vypuklo. V sále mnoho lidí nebylo, protože - jak už to tak na podobných festivalech bývá - 99% posluchačů tvoří členové ostatních sborů (dohromady dnes byla na programu čtyři vystoupení). Myslela jsem si, že náš sbor zpívá otřesně, ale to co jsem slyšela nyní od ostatních sborů, se slovy popsat nedá - skřehotání, kvílení, plakání, kdákání alá řecké národní písně, asi tak nějak to znělo. Nevím, ale nejspíš jsem extrémně zmlsaný posluchač, protože ostatní se skvěle bavili a naše vystoupení se prý náramně povedlo, všichni byli nadšeni a spokojeni s naším výkonem. Připadala jsem si jako mimozemšťan a na otázky typu: Tak co, je lepší náš sbor nebo tvůj? jsem odmítala odpovídat. No jo, tak jsem zas o zkušenost bohatší a můžu v klidu prohlásit: VOXÍCI, STRAŠNĚ SE MI PO VÁS STÝSKÁ!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat