Tak stastnej novej!!!

Job snů - wirelifting

A jak to všechno pokračuje…

     Na vinicích u Regana jsem strávila dohromady pět dní. To mi bohatě stačilo k tomu, abych je začala ze srdce nenávidět. Dělali jsme wirelifting – neboli zvedání drátů, což tedy my padesátikilový holky rozhodně moc nedáváme. A navíc bylo buď moc horko dva dny zas docela pršelo, takže taky žádnej med a těžko říct, co bylo lepší. Ve čtvrtek jsem si tedy raději dala volno, prostě jsem se na ty dráty vykašlala, pěkně si pospala a jela do města na net a nákupy. V pátek brzy ráno jsem však zase seděla v našem autě, které odjíždělo na vinici. Hned za městem však Regan zastavil a po krátkém telefonátu nám oznámil, že nás dnes nepotřebuje a máme jet domů. No, to jsem tedy byla fakt nadšená, to se přece nedělá, tohle. Prostě kiwi style. A tak jsme se jen zkusmo jeli zeptat na jahodovo-ostružinovo-malinovou farmu, zda nepotřebují nějaké pickery. A ejhle, vzali nás a tak jsem si jeden den užívala jahod a konečně jsem zúročila své dovednosti nabyté ve Skotsku. Práce se nám líbila a i babči supervizorky na farmě byli milé, jenomže se pracovalo jen do jedné, takže to na nějaké velké zbohatnutí taky není. Z třešní se stále neozývali a tak jsme měli v sobotu volno a jeli se podívat za Blenhaim na Wither hills, přeloženo zvadlé kopce. A jak název napovídal, byla tu opravdu všude zvadlá seschlá tráva, jen dole u řeky rostly prapodivné květiny a já si tu připadala jak Alenka v říši divů. Večer jsme už nevydrželi čekat, až se ozvou z třešní, a zavolali jsme třešňové Lady sami. A ona nám řekla, že na nás ztratila číslo a že už má dost lidí. A zítra v půl desáté prý zavolá, zda máme přijet. A tak jsme druhý den čekali na telefon, nachystaní do práce, a nic. Nezbývalo, než skočit do auta a na sad zajet osobně. Třešňové Lady jsme oznámili, že jsme tedy přijeli, protože nám nevolala a ona na to jen já vim, no, nevolala. Nicméně nás nakonec poslala sbírat dozadu do sadu, kde nás svou přítomností oblažil starý pán, který se neustále vyptával, odkud jsme a potom už jen chodil kontrolovat, kolik jsme urvali větviček a listů, kolik dobrých třešní máme pod stromem a kolik špatných v krabici.  Vysloužil si přezdívku Vošoust, nikdo jsme totiž nevěděli, co tu pohledává a proč nás tak kontroluje. Až za několik dní jsme se dozvěděli, že polovina sadu patří jemu a tak si svoje pickery náležitě kontroluje. Třešně začínali houfně dozrávat a já se právě dostala do své nejlepší sběračské kondice, když to přišlo. Déšť. Pršelo noc a pršelo den a bylo po třešních. Popraskaly a tak jsme akorát v sobotu došli zachránit, co se dalo. Sbírání mě nebavilo a unavovalo a Vošoust to asi na mě poznal a byl na nás moc hodný, tak jsme mu zrušili jeho přezdívku a začali jsme mu říkat děda. Nicméně třešňová sezóna v Blenheimu skončila a my jsme opět bez práce.

Jak se žije v Grovetownu

Fotky!!!

Aktuální fotky z Grovetown:

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/GrovetownAOkoli#

Starší fotky:

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/ChristchurchAOkoli

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/BanksPeninsula151711

101 všedních drobností aneb něco, co by mohlo zajímat (nejen) maminku II

PRÁCE

Práce je na Zélandu v sezóně docela dost, hlavně v zemědělství. Mají tu totiž rozlehlé vinice, třešně, jablka, meruňky, kiwi, broskve… a protože místních obyvatel jsou jen čtyři miliony, potřebují každý rok dost pracovních sil na obhospodařování a sklizeň. Jezdí jim sem pravidelně černoši z ostrovů a pro zbytek světa vymysleli speciální cestovatelsko pracovní víza určené hlavně pro sezónní krátkodobé brigády, jejichž kvóty stále navyšují. A tak je tu poslední dobou hodně zájemců o práci a ta se již nehledá tak snadno.

My jsme nejprve hledali práci metodou googlování adres a kontaktů na netu a následným telefonováním, což většinou nikam nevedlo. Poté nám byl dán tip na hotel Grovetown v Blenheimu, kde to funguje tak, že my tu bydlíme za zvýhodněnou cenu a majitel nám shání práci. Toto je docela běžné, nicméně záleží konkrétně jak to kdo má striktní. Někde je totiž majitel zároveň kontraktorem, a když nechcete pracovat u něj, vyhodí vás z ubytování, což je dost nefér. Náš majitel je ale v pohodě a my můžeme pracovat, kde chceme. Kontraktoři – to je jeden z nejjednodušších způsobů, jak najít práci na vinici. Oni si vás najmou na nějakou práci a platí vás úkolově, to znamená, že jste placeni za počet rostlinek, které uděláte. On samozřejmě dostane od zaměstnavatele zaplaceno víc a rozdíl si nechá. Zde hodně záleží, jak je kontraktor seriózní a jak vás nechá vydělat. Většinou a bohužel – i když docela makáte, víc jak minimální hodinovou mzdu nedáte, to byste u toho museli běhat nebo jet jako fretky, aby to mělo smysl. Hodně často se tímto způsobem vydělá třeba i polovina minimální mzdy. Oni by sice tu minimální mzdu vyplatit měli, ale v praxi se to neděje. A když se vám to nelíbí, jděte jinam, my máme zájemců dost. A tak je lepší přímo objíždět farmy a shánět práci přímo u farmářů, což jde docela dobře u sadů a tak jsme také sehnali sběr třešní. Na vinicích to jde hůř, většinou je vlastní velké firmy a pro ně shánějí pracovníky kontraktoři a jsme zase tam, kde jsme byli.

Přestože jsem na Zélandu teprve krátce, vyzkoušela jsem už pěknou řádku prací a nikdy by mě nenapadlo, co se dá všechno s vystudovanou genetikou dělat. Moje první práce byla u soukromého farmáře s malou vinicí, jmenovalo se to wire lifting a bylo to zvedání drátů jakožto opory pro rostlinky. Byli jsme tam půl dne a přišlo mi to celkem jednoduché a v pohodě práce. Druhý den jsme pak brzy ráno (5:45) odjeli na vinici pracovat pro kontraktora - prý jednoho z těch seriózních. Odlamovali jsme větve u mladých keříků, přivazovali jsme malé rostlinky k tyči a dávali přes ně jakýsi igelit. Bylo děsné vedro, řádky byli nekonečné, všude prach a ostré slunko. Byli jsme tam až do pěti. Druhý den ráno jsem se nemohla zvednout, děsně mě bolela stehna, to asi jak jsem včera udělala těch 700 dřepů, když jsem si ke každému keříku čupla. Druhý den jsem tedy sedala jen ke každému druhému keříku, jinak jsem se jen ohýbala, ale výsledek byl stejný. Večer jsem měla problémy chodit. Třetí den se to zase opakovalo s rozdílem, že jsme tam byli jen do tří. V neděli a v pondělí jsme zase sbírali třešně, moc to neodsejpalo, protože jsme vybírali jen ty zralé a vlastně mě to ani moc nebavilo. Byli ale fakt moc dobrý. Přes týden se sběr třešní nekonal, a tak jsme sháněli zase nějakou práci na vinici. Já jsem se dostala na jeden den do továrny na stáčení vína – skládání krabic, dávání lahví do krabice a skládání plných krabic. Prostě blbárna, ale příjemné prostředí, dlouhé pauzy a kávovar. Hned následující den začala práce na vinici pro jiného kontraktora – černocha Regena. Vypadal strašidelně - černé dredy pod kšiltovkou, absence předních zubů, zachumlán v hnědé mikině. Pracovní skupina se skládala asi z patnácti černochů chlapů z ostrova Wanuatu a jedné Japonky. Dělalo se wire lifting, ale tentokrát to taková pohoda nebyla a hned jsem tuto práci pasovala na nejhorší v mém životě. Neměla jsem dost síly vycvakávat dráty zaseklé v háčku a pak je zvedat nahoru v té hrozné džungli listí a větví.  Po dvou hodinách jsem byla hin. Navíc mi to nešlo tak rychle a tak hádám, že jsem si ani moc nevydělala. Už se nedivím, že tu má samé chlapy. Nic jiného však nemáme a tak zatím k černochovi chodíme. Divím se, že si nás ještě nechal, ale pro jistotu se pokaždé po práci ptá, zda druhý den opravdu přijdeme. A nakonec jsme zjistili, že je hrozně hodný, nebuzeruje a dokonce nám holkám pomáhá. V neděli jsme zas byli na třešních a bylo to super, tentokrát mě to bavilo, bylo jich hodně zralých a přibývalo to jedna báseň. No a asi taky po těch drátech mi teď všechno přijde super. Jenže v týdnu zas třešně nebudou a tak tedy budu muset zase na vinici. Ach jo…

MĚSTA A NÁKUPY

Města zrovna nejsou tím, čím by se Nový Zéland mohl chlubit. Všechna jsou stejná, moderní centrum, okolo stejné domky a i ulice vypadají jedna jako druhá. A tak, přestože jsme v Blenheimu už třetí týden, mi stále dělá problém se tu orientovat. Nejužitečnější místo celého města je asi pošta, kromě běžných poštovních služeb slouží jako papírnictví, trafika a banka. Také knihovna s internetem zadarmo se hodí. V každém městě se rovněž nachází outdoorový obchod a armáda spásy, kde se dá nakoupit velmi levné oblečení, knihy, nádobí a různé více či méně užitečné věci z druhé ruky. Ve dvoudolarovém obchodě se zas dá také sehnat občas něco užitečného, jako baterky, kuchyňské doplňky a drogerie. Hlavní mekkou nákupů jsou však velké supermarkety s potravinami, oblečením a kosmetikou. Nějakou menší samoobsluhu jsem tu neobjevila. A ani hospod jsem moc neviděla, spíš jen kavárny a bistra. Každopádně bych Novozélanďanům doporučila častěji navštěvovat obchody s vkusným oblečením. Módu evidentně nemají v malíku, a tak se na ulicích často setkáte s roztodivnými kreacemi, bílými ponožkami v sandálech atp. Trošku mi to připomíná český nevkus v oblékání, takže se svými béžovými pláťáky, pruhovaným zelenofialovým tričkem a červeným kloboukem (vše armáda spásy po čtyřech dolarech) si tu připadám jako módní ikona.

PŘÍRODA

Krása – hory, skály, oceán, jezera, písečné pláže… jen okolo Blenheimu jsou to jen vinice a vinice a vinice… 

POČASÍ

Zatím je tu více méně letní počasí, ale hodně to dělá to slunko, opravdu tu pálí a člověk si musí dávat pozor. Neustále se mažu třicítkou a padesátkou, nosím zásadně dlouhé rukávy a stejně jsem si na poli připálila ksichtík. Fakt mazec. Taky že nejnižší ochranný faktor, který se tu prodává, je třicítka. Ale když slunko zaleze, je docela zima. A když se do toho přidá déšť a vítr, tak už je to na prochladnutí. Už se nedivím, že tady neustále varují trekaře a horaly před hypotermií. A zima tu asi není žádný med, domy jsou dřevěné, hnedka vymrznou a topení tu mají maximálně takový to elektrický přenosný. I v pokojích na hostelu je teď kosa, poněvadž se trochu ochladilo, a to je léto.

101 všedních drobností aneb něco, co by mohlo zajímat (nejen) maminku

BYDLENÍ  

Tak jsme nakonec na nějakou tu chvíli zakotvili v Hotelu v Grovetovnu. Hotel na první pohled vypadá jako z nějakého hororového filmu – šedivý dvoupatrový dřevěný dům u silnice s velkým bílým nápisem HOTEL a s rozlehlou zabordelenou zahradou lemovanou topoly působí dost strašidelně. Vevnitř to však vypadá překvapivě docela dobře - velká kuchyň s jídelnou a televizní místnost plná polštářů, křesílko a venku stoly a křivý pinčesový stůl. Samozřejmostí je pračka, televize a několik ledniček. Součástí hotelu je i hospoda, kam chodí místní štamgasti na novozélandské pivko. A k tomu navíc hotelová kočka, která stále od někoho žebrá jídlo. Pokaždé když kolem projede náklaďák nebo vlak, zažijí všichni obyvatelé hotelu malé zemětřesení. Já zatím vegetím ve stanu v rohu zabordelené zahrady, ale asi se časem přestěhuju dovnitř. Přece jen, noční cesta na záchod je dost dlouhá.

JÍDLO

Kapitolka o jídle bude prozatím docela krátká. Zatím jsem neměla příležitost ochutnat nějaké novozélandské speciality, ale je dost možné, že tu ani žádné nejsou. Jí tu hodně ryb, mají tu samozřejmě britské fish and chips a v podstatě sortiment zboží v obchodě je skoro stejný jak v Anglii – takže toustový chleba, burákové máslo, cheddar a jiné ňamky. Zrovna včera jsem si omylem koupila slané máslo, pod marmeládu tedy žádná hitparáda, ale nikde na obalu to nebylo napsaný, že je slaný. Obecně je tu jídlo o dost dražší než u nás, ale když se ve velkém supermarketu vybere to nejlevnější, není to zas tak hrozný. Nejdražší je maso, a taky zelenina a ovoce, které má na rozdíl od ovoce u nás nějakou chuť. Pivo klasicky nic moc a myslím, že ani víno tu není zrovna špičkové a dost se ve světě přeceňuje. Nicméně suroviny na běžné kolejní vaření se tu dají sehnat úplně v pohodě, takže v jídle vlastně žádná změna. Občas někdo upeče buchtu nebo muffiny takže ani v tomto ohledu nijak nestrádám.

LIDÉ

Obyvatelé Nového Zélandu si říkají kiwi a jsou na to hrdí. Jejich britští předkové se v nich leckdy nezapřou. Jsou vesměs hrozně milí a nápomocní. Dokonce i pokladní v marketu se vás zeptá, jak se máte, a během markování si s vámi povídá. Původní obyvatelé Zélandu jsou Maoři. Dříve zde obývali nepropustné pralesy a pojídali se navzájem. Dnes žijí ve městech, popíjejí alkohol a jsou hrdí na to, že jsou Maoři. Velkou část obyvatel Zélandu tvoří též přistěhovalci – Japonci, Indové a jiní Asiati a Evropané. Přes sezonu sem jezdí na práci hodně černochů z ostrovů v Pacifiku. A pak samozřejmě backpackeři, aneb nízkonákladoví cestovatelé. Většinou přijíždí na working holiday víza, takže cestování prokládají trochou práce nebo naopak. Cestují povětšinou v backpacker dodávkách a bydlí v backpacker hotelech. Jsou z Evropy (hodně Němců a Čechů, sem tam ňákej ten Brit či Frantík) Asie (skoro samí Japonci) a Latinské Ameriky.

V našem backpacker hotelu v Grovetown bydlí několik kiwi, kteří zde přes léto pracují a asi se jim bydlení v hostelu líbí. Nejhodnější z nich je Jono, který přes den maká jako silničář a po večerech vaří nebo peče sobě i ostatním a pořád někomu nabízí pivo. Nato, že každý den vstává v pět, má neuvěřitelné množství energie, pořád skáče a tančí nejen po kuchyni. Bohužel leckdy nedokáže pochopit, že já tolik energie většinou nemám. Dále tu máme Dannyho, o němž jsem již psala dřív. Bydlí v karavanu na zahradě a většinou hulí v hospodě. Ve společenské místnosti se objevuje jen zřídka. Celkem nepřehlédnutelná nebo spíš nepřeslechnutelná je skupinka Chilanů, naopak Japonky jsou velmi klidné a tiché. Možnost procvičení britské angličtiny pak nabízí rozhovor s Welšanem, němčinu lze pak použít při rozhovoru s dvěma Němci. Jednou z nejpodivnějších postaviček je pak Korejec Oskar, vystudoval historii a již několik let se potlukuje po Zélandu, pracovat se mu moc nechce a tak tu asi přežívá jen tak tak. Čas od času začne vyhrožovat, že odjede za prací někam jinam, ale stále tu zůstává. Zrovna tento týden stále vykládá, že zítra už opravdu pojede na třešně do Cromwalu a pořád tu je. Posledně mi dokonce říkal, že mu dá vláda peníze na benzín, aby mohl za prací odjet. Tak uvidíme… Jen jsem ještě na závěr chtěla poznamenat, že jsem moc ráda, že se jen minimálně potkáváme s Čechy. Je jich tu totiž všude strašně moc a mí čeští kamarádi si neustále stěžují na to, že zatím potkávají jen samé Čechy, pracují s Čechy, bydlí s Čechy a anglicky prakticky nepromluví. Tak to já mám zatím úplně jinak.

Adventní pusa pro všechny doma