Těžký život Backpackera v Kiwilandu

Na vinicích pod dozorem Waina jsme pracovali další dva dny, tedy jen já s Romčou jsme tam byli, holky to po prvním dnu vzdaly, a tak to zbylo na nás. Nicméně nejsem si moc jistá, že bych tam i já vydržela nějak moc dlouho, je to přece jenom docela záhul, hlavně pro holky. V sobotu jsme měli volno, které jsme strávili s Ondrou (potkali jsme se spolu před odjezdem v Brně) a jeho kámošem na pláži nedaleko Blenheimu. Poprvé jsem nakoupila pivko v super akci v Countdownu a s chutí jsem ho za šumění vln vypila. Nebylo zas tak špatný. Ve vedlejší zátoce jsme pak objevili krásnou plážičku Monkey Bay a taky skálu, na které by se eventuelně dalo trošku bouldrovat. Byl to velmi příjemný den. V neděli nás pak čekal zkušební den v sadu – sběr třešní. Oproti práci na vinici má tato práce několik nepopiratelných výhod: nemusí se vstávat v pět hodin, je to o dost blíž, celý den se pracuje ve stínu (což je vzhledem k síle a zákeřnosti místního sluníčka dost podstatné) a není to tak náročné, záda i kolena si celkem odpočinou a navíc můžeme po celý den jíst super dobrý a sladký třešně. Oproti práci na vinici to však má i několik drobných nevýhod: není to tak dobře placené a na to, abychom si jakž takž vydělali, budeme muset dost máknout, navíc se nepracuje každý den. Po krátké poradě jsme však nakonec vybrali práci na třešních, doufaje, že bude dobrá sezóna. Po příjezdu na hotel nás čekalo super překvápko – večeře od Jono (místního kiwijce co bydlí s námi na hotelu). Bylo to kančí, takže se mě to zas až tak netýkalo, nicméně zeleninová obloha byla taky fajn. Fakt je tu super parta, líbí se mi toJ

V pondělí jsme opět vstávali po páté, nejprve jsme jeli odříct práci pro Waina a vrátit mu nářadí a poté jsme pokračovali na třešně, vzali jsme i dva kluky od nás z hostelu a tentokrát jsme tam byli jen do oběda, což mi zas tak nevadilo, protože jsem byla dost unavená ještě z předchozího týdne. Večer holky upekly bublaninu (třešňovou) a šli jsme spát. Další den jsme zase měli volno, asi, že bylo moc vedro a ve vedru se sbírat nedá. Tak jsme jeli opět na pláž Monkey Bay. Tentokrát bylo opravdu horko, tak jsem se poprvé vykoupala v oceánu a taky jsem si nezapomněla přibalit lezečky a tak jsem si mohla protáhnout tělo na skalce s oceánem za zády, paráda. S radostí jsem zjistila, že tu jsou asi tři odjištěné cesty, ale v podstatě mi je toto zjištění zatím na nic, poněvadž nemám s sebou toho horolezce s lanama a svalama, že? Večer jsme volali na sad, zda bude zítra práce, ale není. Takže to taky zatím nevypadá s těmi třešněmi moc růžově, tak nevím nevím. Další práce se mi už opravdu hledat nechce. Aneb to je prostě těžký život backpackera v Kiwilandu…

Jak se dobře zapsat v nové práci

Čtyři mrtvolky ráno v 5.00 přece jen vstaly, pomalu se došouraly do kuchyňky, luply do sebe kafe a tousty a odjely podle plánu na tajemné místo HONI-B v Blenheimu. Zaparkovaly ve dvoře firmy, odkud byly následně vykázány s tím, že se tu parkovat nesmí. Počkaly tedy u krajnice, nikde nikdo. Zanedlouho se odkudsi začali trousit černoši a černošky a vypadalo to děsivě. Mrtvolky však čekaly na bílého muže jménem Waine. V 5:38 přijela bílá dodávka a v ní i bílý muž. Mrtvolky se dozvěděly, že pojedou na vinici 30 km daleko a ke svému zděšení zjistily, že mají málo benzínu. A tak mrtvolka jménem Roman jela rychle natankovat a ostatní mrtvolky ji netrpělivě očekávaly.  Mrtvolka Roman přijela včas ale s hroznou zprávou, nešlo jí zaplatit kartou a tak všechny mrtvolky zmateně naskočily do auta a odjely na benzínku. Mezitím kolona aut i s Wainem odjela na vinici a když se mrtvolky vrátily k Honi-B postávalo tam jen několik černochů. Od jednoho vyzjistily, že Waine odjel kamsi do Wairupa Valley a ukázal jim to na mapě.  A tak mrtvolky šláply na plyn, doufaje, že kolonu pracantů dohoní. Ale nedohonily, poněvadž odjely do jiného Wairupa Valley než měly. A tak musely zavolat Wainovi, ten se pro ně vrátil k Honi-B a všichni pak společně jeli probouzející se krajinou na vinici. Ráno bylo kouzelné, sluníčko se za horami pomalu rozkoukávalo a odhazovalo svou peřinu z mlhy. Tráva voněla rosou a ovečky ji líně okusovaly. A všude se v nekonečných řadách táhly vinice… U jedné z nich nakonec kolona zastavila a mrtvolky se šly omluvit za zmatky. Poté jim byla ukázána jejich budoucí práce, protrhávání mladých stromků a upevňování ještě mladších stromků. Byla jim též představena ďábelská mašinka na přivazování a mrtvolce Báře se hned podařilo omylem vystřelit Wainovi pružinku z mašinky doprostřed čela.  A konečně šup šup mrtvolky do řádku a makat, jste placený úkolově. Bylo hrozné vedro, černošky z ostrova Wanuatu si zpívaly otrocké písně, sluníčko šíleně pálilo, řádky byly nekonečné a mrtvolky se modlily, aby už byl konec. Ten však přišel až v pět hodin. Mrtvolky byly opravdu mrtvé. Tak zítra zase, a doufám, že se pořádně proberete, mrtvoly jedny!!!

Kiwi Style

Tak nám Damien (majitel hotelu, kde bydlíme, a sháněč práce pro svoje ubytované ovečky) slíbil práci na neděli ve vinici u farmáře, ale bylo mokro a déšť, tak prej zítra. Jenže v pondělí bylo zase mokro, tak se to odložilo na úterý. Dája s Jančou to vyhrály a šli do továrny a já s Romanem tedy na vinohrad. Sraz sme měli v devět pře hostelem, kde jsme čekali na farmáře. V půl desátý přijel Damien, že je mokro a že máme zas přijít ve dvanáct. Vše omlouval slovy, že to je prostě Kiwi Style. Přijel pak zase v půl jedný a odvezl nás za farmářem, se kterým nás seznámil a pak nám osobně ukázal, co budem dělat - zvedat jakési dráty jakožto oporu stromkům. Slíbil ještě, že donese rukavice, odjel a už nepřijel. Ani slovo o tom, kdy máme končit a podobně. V sedm nás pak naložil farmář a odvezl do hotelové hospody, kam jel na pivo. Peníze prý dostaneme šekem, tak sem fakt zvědavá... Prostě Kiwi Style.

Grovetown jede aneb večírek v bluesovém rytmu

Dneska je sobota, skoro všichni obyvatelé hotelu v Grovetownu mají volno a náhodou jsme se s nimi potkali na Whites Bay, kam jeli sbírat mušle a my jsme přijeli jen na čumendu a projít si okolí. Bylo to tu taky docela hezký, hlavně ta pláž a útesy. Večer se pak konala velká mušlová párty a pak byl v hotelové hospodě koncert jakési kapely, hráli celkem obstojně starší bluesové věci. Místní přišli na koncert patřičně vyparáděni a tak jsme vedle paní s blonďatou parukou převlečenou za anděla či vedle stokilové dámy ve volném bílém hippie tílku a stříbrných lodičkách vypadali v našich kalhotách a sportovních botách dost nepatřičně. Ale všichni byli hrozně milí a uvolnění a dokonce mě jeden pán vzhledu drsného motorkáře pozval na víno, aby mou ospalou náladu trochu rozveselil. Ale ani nemusel, protože zrovna začali hrát bluesovku od Doors a já si právě všimla dortíkového rautu na stole…

Blenheim, město vína

Tak jsme se přesunuli na sever jižního ostrova, do malého městečka Grovetown, který leží kousek od většího městečka Blenheim. V okolí se nachází spousta nekonečně rozlehlých vinic, a tak se tu hledá práce docela dobře téměř po celý rok. My jsme navíc měli dohodnutou práci u farmáře Dannyho, jehož nám doporučil spolubydlící z hostelu v Christchurchi, a mohli jsme tedy přijet téměř okamžitě. Bohužel jsem neprosadila několikadenní cestu s mnoha zastávkami, ostatní chtěli hned pracovat a tak jsme východní pobřeží profrčeli, nepočítám-li malou zastávku na pozorování lachtanů, kteří se rozvalovali na pobřeží hned u silnice. V hotelu v Grovwtownu jsme se ptali po Dannym, domnívaje se, že to je farmář. Majitel nám však vysvětlil, že to je jen ňákej týpek, co tu taky bydlí a pracuje na vinicích a že přijde až pozdějc. A že si máme postavit na zahradě stan. Zahrada vypadala strašně, staré matračky, bordel všude a i hotel vypadal dost strašidelně. Tak jsme se zhrozili a využili hodinku čekání na Dannyho k objetí pár vinic a poptání se po práci, ale bezúspěšně. Tak jsme počkali na Dannyho. Místo farmáře Dannyho přijelo prapodivné individuum s prořídlými zuby a delšími (asi taky prořídlými) vlasy schovanými pod kloboukem. Nebylo mu moc rozumět, jen že je to tady super, protože se dá všude kouřit tráva, je tu kousek pláž a hory a hlavně super lidi a taky ta tráva se tu dá pořád hulit a hlavně – TAKE IT EASY. Aneb Danny nám práci sežene asi těžko a tak se máme ptát majitele hotelu, zná farmáře a něco nám dohodí na oplátku, že u něj budeme bydlet. Stejně jako ostatní, co tu taky jsou. A tak jsme zase pátek věnovali hledání práce, i když já bych radši podlehla Novozelandskému heslu Take It Easy, však ono to nějak dopadne. A taky že jo, volala mi pani z farmy na Bank Peninsula, které jsem já volala ještě v Christchurchi, že můžeme v pondělí začít sbírat třešně. No jo, včera ráno jsme tam byli, kousíček od té farmy a teď jsme asi 400km severně...  Ale metodou objíždění farem jsme sehnali jiný sběr třešní, jen pár kilometrů od hotelu, za týden snad dozrajou a můžeme začít sbírat.

Tak jsme se přesunuli na sever jižního ostrova, do malého městečka Grovetown, který leží kousek od většího městečka Blenheim. V okolí se nachází spousta nekonečně rozlehlých vinic, a tak se tu hledá práce docela dobře téměř po celý rok. My jsme navíc měli dohodnutou práci u farmáře Dannyho, jehož nám doporučil spolubydlící z hostelu v Christchurchi, a mohli jsme tedy přijet téměř okamžitě. Bohužel jsem neprosadila několikadenní cestu s mnoha zastávkami, ostatní chtěli hned pracovat a tak jsme východní pobřeží profrčeli, nepočítám-li malou zastávku na pozorování lachtanů, kteří se rozvalovali na pobřeží hned u silnice. V hotelu v Grovwtownu jsme se ptali po Dannym, domnívaje se, že to je farmář. Majitel nám však vysvětlil, že to je jen ňákej týpek, co tu taky bydlí a pracuje na vinicích a že přijde až pozdějc. A že si máme postavit na zahradě stan. Zahrada vypadala strašně, staré matračky, bordel všude a i hotel vypadal dost strašidelně. Tak jsme se zhrozili a využili hodinku čekání na Dannyho k objetí pár vinic a poptání se po práci, ale bezúspěšně. Tak jsme počkali na Dannyho. Místo farmáře Dannyho přijelo prapodivné individuum s prořídlými zuby a delšími (asi taky prořídlými) vlasy schovanými pod kloboukem. Nebylo mu moc rozumět, jen že je to tady super, protože se dá všude kouřit tráva, je tu kousek pláž a hory a hlavně super lidi a taky ta tráva se tu dá pořád hulit a hlavně – TAKE IT EASY. Aneb Danny nám práci sežene asi těžko a tak se máme ptát majitele hotelu, zná farmáře a něco nám dohodí na oplátku, že u něj budeme bydlet. Stejně jako ostatní, co tu taky jsou. A tak jsme zase pátek věnovali hledání práce, i když já bych radši podlehla Novozelandskému heslu Take It Easy, však ono to nějak dopadne. A taky že jo, volala mi pani z farmy na Bank Peninsula, které jsem já volala ještě v Christchurchi, že můžeme v pondělí začít sbírat třešně. No jo, včera ráno jsme tam byli, kousíček od té farmy a teď jsme asi 400km severně...  Ale metodou objíždění farem jsme sehnali jiný sběr třešní, jen pár kilometrů od hotelu, za týden snad dozrajou a můžeme začít sbírat.

Banks Peninsula

Přes víkend a v pondělí jsme v Christchurchi doladili ještě poslední maličkosti, např. pojištění k autu, koupě karimatky, stanu a dalšího vybavení do hor. Mohli jsme tedy konečně odjet na nějaký ten výlet po okolí s tím, že se ještě budeme muset vrátit pro poštu, ve které nám přijde platební karta a papíry k autu.  Vybrali jsme poloostrov Banks peninsula, který leží nedaleko Christchurch a strávili jsme tam tři dny, procházkou po pobřeží v Pigeon Bay, výšlapem kolem hory Herbert, v městečku Akaora… a bylo to tu nádherný, všechno kvetlo, ptačí zpěv byl k ránu přímo ohlušující, místo lesů nepropustná džungle, zátoky, jezero s černými labutěmi, palmy místo borovic, omamně vonící žluté stráně a krávy a ovce na každém kroku. Tak to je Nový Zéland!

Fotky Banks Peninsula

Opět jsme několikrát prochodili Christchurch křížem krážem. A taky jsme konečně koupili auto, v jednom malým bazárku,nebo spíš v dílně za centrem. Pevně věříme, že to byl dobrý kup, za stejnou cenu se prodávají o dost větší rachotiny. A taky máme sehnanou práci, takže v týdnu vyrážíme na sever do Blenheimu, pracovat na vinici. A taky jsme se poprvé dostali kousek za město… k Pacifiku. V pátek byl totiž svátek a tak jsme si půjčili v hostelu stará, rezavá, rozvrzaná kola a jeli k oceánu. Cesta však byla ubíjející – vedro, šílený provoz, opravdu mraky aut a tak trochu nuda, prostě jede se skoro furt rovně. Stejně jako v Americe i zde se staví města pěkně na rovince a do šířky s nekonečně dlouhými ulicemi. Oceán byl ale úžasný, mušle, racci, vlny, surfaři – nic nechybělo. Jen bylo trochu poznat, že je svátek a že jsme kousek za městem. Tak se už těším na nějaké pořádné cestování a klidnější zátočiny… Ale to musím ještě chvíli vydržet, protože nejdříve práce a pak zábava. Tak hlavně aby ta zábava byla co nejdřív.

PS: Dnes v noci mě probudilo zemětřesení, párkrát se se se mnou zatřásla postel a byl klid. Doufám, že nadlouho, nedávno totiž postihlo Nový Zéland rekordní zemětřesení a chudáčci se z toho ještě nevzpamatovali , hlavně starší cihlové domy to schytali a tak je město plné uzávěrek, lešení a polorozpadlých domů…

Fotky z výletu, jen mala ochutnavka...

 

První dny u protinožců

V sobotu a v neděli jsme hodně spali, taková dlouhá cesta a 12ti hodinový časový posun udělaly svoje. A tak jsme si své postýlky v klidném hostelu kousek od centra Christchurche, kam jsme v sobotu po obědě doletěli, opravdu dosyta užili. V pondělí a v úterý jsme začali s vyřizováním formalit nutných k přežití a práci na NZ, dost nás zdržovalo, že nemáme v hostelu internet zadarmo a tak jsme neustále běhali na poštu pro daňové číslo, na internet do knihovny, zase na poštu, pro redukci do elektra, do hostelu na oběd, na internet, do supermarketu, do knihovny, pro simku, zase do hostelu, do banky, na poštu… Nutno podotknout, že Christchurch co do počtu obyvatel není město velké, asi jako Brno, ale je docela rozlehlé, domky jsou tu vesměs jednopatrové rodinné se zahrádkou, samé parky, zeleň …a tak jsme se celkem naběhali. Navíc jsme se rozhodli koupit nějaké auto, což většinou nízkonákladoví cestovatelé, neboli backpakeři dělají. Auta se tu dají sehnat docela levně, třeba za 1200 dolarů (16000kč), za což člověk nemůže sice chtít nějaký zázrak, ale hlavně že to jede a snad to i chvíli vydrží, že? Díky půlročním technickým prohlídkám však bývají překvapivě v dobrém stavu. A tak nám k tomu obíhání formalit přibylo i obíhání bazarů, které obvykle v centru města nebývají.  Ani nehádám, kolik mám dnes kilometrův nohách. To auto se bude fakt dost hodit.

Jak jsme propašovali nebezpečný biologický material

Letiště v Aucklandu  je taková vstupní brána na Nový Zéland. Po více než 30ti hodinách strávených na cestě si však znavený cestovatel přeje toto poměrně klidné a velmi upravené místo co nejrychleji opustit a dostat se co nejdříve do sprchy a postele. Bohužel, brzy po výstupu z letadla zjistí, že musí projít několika zdlouhavýma kontrolama a nechat si očistit od hlíny boty a všechny části výbavy, které někdy byly v hlíně. Taky musí odevzdat jídlo, co má s sebou, hlavně ovoce a semínka a tak. No prostě kiwiové, neboly obyvatelé NZ, se bojí zavlečení  cizích druhů, aby jim nezničili floru a faunu tak, jako již dávno zavlečení králíci, kočky, psi a další. A tak i my jsme museli nejdřív krosny podrobit psímu čenichu, zda nevezeme jídlo, a potom jsme museli nechat očistit boty a stan. A stejně jsem pronesla hlínu na pohorkáchj a křížaly, na které jsem úplně zapomněla, že je mám. Ha, a máte to tu, kiwiové!

Co po škole?

Jako každý absolvent i já musela v červnu rozhodnout, co se mnou bude dál. Měla jsem na výběr několik možností:

a) studovat dál
b) začít normálně pracovat
c) odjet na Nový Zéland

Tak schválně, co by jste si vybrali vy?

(... a tak se můžete těšit na další příhody z cest opět tady na blogu:)