Jak se mi zas jednou zastesklo po Voxu

Na dnešní den jsem byla opravdu velmi zvědavá – čekalo mě první veřejné vystoupení našeho sboru v Serres. Jak jsem se později dozvěděla, jednalo se o jakýsi třídenní festival, v rámci něhož náš veleslavný univerzitní sbor předvedl několik částí Händlova Mesiáše, který již několik týdnů úporně nacvičoval.

No, co vám budu povídat, bylo to celý prostě tragický. Při sobotním sborovém soustředění jsme celé vystoupení nacvičili tak, že se to jakoby celý tak zhruba odzpívalo, občas se tam nějaký hlas ztratil nebo nastoupil blbě či falešně (a to hodně falešně), ale nějak nebyl čas ani snaha celé dílko doladit alespoň k nějaké poslouchatelné formě. Do Serres jsem tedy jela s pocitem, že když to půjde dobře, možná to i celé odzpíváme a když ne, tak se prostě ukloníme a rychle zmizíme z jeviště, než začnou posluchači házet rajčata.

Cestu do Serres jsem prospala a pak už mě pohltila ta dobře známá festivalová atmosféra, nervozita, čekání… Zkouška proběhla bez problémů, jen mi do ucha šíleně, pochopitelně strašně falešně, nepředstavitelně hlasitě a mimo rytmus kdákala šílená Dimitra (asi jsem o ní už psala) – budu si muset na koncert takticky stoupnout asi někam jinam, jinak ohluchnu. Potom jsem hledala nějaké místo, kde bych se mohla převléci a už mi nepřišlo divné, že z Thessalonik přijeli všichni rovnou v koncertním. Tady prostě nebylo kde se převlíct, žádná šatna či zkušebna, jak jsem zvyklá u nás, prostě nic. Nakonec jsem se do svého koncertního oblečku nasoukala na záchodě asi 5krát 2 metry, kde se upravovalo a zkrášlovalo zhruba 40 dalších postarších zpěvaček a tak na mě zbyl kousíček místa hned u mopu a koštěte, které jsem okamžitě využila jako věšák. Potom jsem ještě nějakou dobu marně sháněla černé desky na noty, protože jsem měla u sebe jen křiklavě modré. Nakonec jsem se rozhodla zpívat bez desek přesvědčena, že uměleckému dojmu z našeho zpěvu to už nijak víc ublížit nemůže.

A pak to vypuklo. V sále mnoho lidí nebylo, protože - jak už to tak na podobných festivalech bývá - 99% posluchačů tvoří členové ostatních sborů (dohromady dnes byla na programu čtyři vystoupení). Myslela jsem si, že náš sbor zpívá otřesně, ale to co jsem slyšela nyní od ostatních sborů, se slovy popsat nedá - skřehotání, kvílení, plakání, kdákání alá řecké národní písně, asi tak nějak to znělo. Nevím, ale nejspíš jsem extrémně zmlsaný posluchač, protože ostatní se skvěle bavili a naše vystoupení se prý náramně povedlo, všichni byli nadšeni a spokojeni s naším výkonem. Připadala jsem si jako mimozemšťan a na otázky typu: Tak co, je lepší náš sbor nebo tvůj? jsem odmítala odpovídat. No jo, tak jsem zas o zkušenost bohatší a můžu v klidu prohlásit: VOXÍCI, STRAŠNĚ SE MI PO VÁS STÝSKÁ!!!

Nový brejle

Tak jsem si pořídila nové sluneční brýle, za ty ztracené v autobuse v Ioanině. Jsou moc pěkný, akorát přes ně nevidím, poněvadž nejsou DIOPTRICKÝ...

(autoportrét:-))

Velikonoce – Pindos a HAHA výlet

V Soluni právě prší, a tak je zrovinka čas stručně zavzpomínat na zážitky z velikonočních prázdnin, kdy za mnou přijel Koen z Belgie a společně jsme plánovali podniknout nějaký pěkný trek v Zagorii, což je část pohoří Pindos, kde se mimo jiné nachází spousta pěkných vesniček a jeden z největších kaňonů světa – kaňon Vikos (pozor, je v Guinessovce:)). Přidal se k nám ještě Mantas z Litvy a další tři Češi – Michal, Silva a Lucka (no jo, co naplat, jsme holt národ horalů). A tak jsme mohli vyrazit…

Den nultý – přípravy

Zjistila jsem, že mám rozbitý vařič, a tak Michal pro všechny zakoupil jeden místní těžký a nešikovný přístroj na butanové bomby. Odpoledne jsem si ještě sjela do místního sportu pro pončo proti dešti, které potřebuju jako sůl a tak se investice 35 euro zdála být rozumná. Bohužel až na koleji jsem zjistila, že se do ponča se svojí super velkou krosnou nevejdu a tak jsem ho ještě honem jela vyměnit, jenže větší pončo neměli a tak jsem se nakonec musela spokojit, stejně jako ostatní, obyčejnou pláštěnkou za pět euro. Aspoň něco. Ještě zabalit jídlo a stan, zjistit vlaky a je to.

Den první – smůla

Sešli jsme se v devět na vrátnici na koleji. Hned podle výbavy bylo poznat, kdo v horách už byl a kdo ne. Mantas, který si koupil v podstatě všechnu výbavu (jako boty, batoh, spacák, karimatku) v Soluni, překvapil svým asi 500ml skoro plným sprchovým gelem viditelně připevněným na krosně. Netuším, kolikrát denně a kde se bude sprchovat, já sebou však nemám ani mýdlo!!! Vlak do Kozany měl odjíždět někdy kolem jedenácté. Na nádraží nám však paní oznámila, že na dnešek je vyprodáno (pro nás zcela nepochopitelné, jak může být vlak vyprodaný?) Poté, co jsme zavrhli šílený návrh jet v šestiti lidech stopem z Thessalonik, nám nezbylo nic jiného, než vzít za vděk příšerně drahým autobusem do Ioaniny. Cesta trvala asi pět hodin a autobus se neustále šplhal serpentinami kamsi do hor a z hor. V Ioanině jsme zjistili, že autobusy do vesničky Kipi, kde začínal náš trek, dnes už nejedou, a já jsem zjistila, že jsem někde asi v autobuse vytrousila své sluneční brýle. Nakonec jsme se dovezli aspoň kus cesty do Kipi nějakým jiným autobusem, rozdělili jsme se do dvojic a zbytek dostopovali a došli po svých. Do Kipi jsme přišli už za tmy, ale přesto jsme si ještě dali místní pálenku tsipuro a ouzo a šli jsme hledat nějakou rovnou loučku na stany u vstupu do kaňonu.

Den druhý – vesničky

Ráno – ehm tedy k polednímu – jsme zahájili náš slavný trek. Hned za pár kroků jsme však viděli, že se v této části kaňonem jít nedá, poněvadž je tam plno vody. A tak přišel na řadu záložní plán a to obejít kaňon vrchem, projít vesničkami, podívat se na staré kamenné mosty a užít si pěknou vyhlídku, což tedy taky nebylo k zahození. V jedné vesničce jsmesi dali grilovanou fetu av jiné vesničce jsme se podívali na místní klášter svyhlídkou na Vikos. Už za tmy jsme sešli do kaňonu, kde jsme našli nějaké to místo na stany, udělali jsme táborák, podivili jsme se nad tím, že má Mantas sebou porcelánový hrnek a šli jsme spát.

Den třetí – kaňon

Ráno trochu pršelo a vlastně poprchávalo celý den, což ještě umocňovalo mystickou atmosféru v kaňonu – modrá jezírka, mechem porostlé stromy, skály – místo stvořené pro elfy, trpaslíky a víly. Prostě romantika. K večeru jsme našli travnatý palouček na stany se šesti koníky, jedním mrtvým hříbátkem a mloky. Znovu jsme se podivili Mantasově výbavičce, tentokrát to byla hliněná miska a plastová sklenice na frappé. U táboráku pak Koen Mantasovi navrhl, aby před námi vybalil všechny svoje věci, že bychom se jednou pořádně podivili a nemuseli bychom se divit pokaždé, když Mantas něco vztáhne z batohu.

Den čtvrtý – déšť

Hned ráno jsme opět narazili – tentokrát na rozvodněnou řeku, kterou bylo nutné přebrodit, což tedy v tento moment nešlo. Podle mapy jsme zjistili, že existuje jakási obchůzka, ale je to asi 18km navíc a ještě k tomu po silnici. A tak jsme se rozdělili na dva tábory – já s Koenem jsme zůstali u řeky přesvědčeni, že voda zase zanedlouho opadne, protože tu ještě brzy ráno byl místo řeky jen malý potůček, a ostatní se rozhodli řeku obejít. Jenže začalo zase pršet, řeka spíš stoupala a poté, co po ní projeli kajakáři, jsme s Koenem čekání definitivně vzdali a přistoupili na variantu silnice. V první vesnici jsme však potkali ostatní, jak se choulili v jakési budce. Oznámili nám, že s trekem končí, když je tak hnusně a jedou jinam, za sluníčkem. Mantas se k mému překvapení rozhodl pokračovat v treku s Koenem a já se k nim nakonec přidala. Jen co ostatní odjeli autobusem zpět do Ioaniny, přestalo pršet a udělalo se hezky. A obchůzka nakonec tak strašná nebyla, kus cesty nás svezli nějací Izraelci na dovolené a ještě jsme dostali pivo, sýr a olivy.

Den pátý – sníh

Probudili jsme se do krásného slunečného a teplého dne. Čekal nás výstup na chatu skoro do 2000mnm a pak sestup k jezírku, kde jsme chtěli přespat. Jenomže nás překvapil sníh. Na chatu se ještě vystoupat dalo, ale sestup k jezírku byl příliš strmý a v měkkém sněhu i dost nebezpečný (nehledě na to, že u jezírka byl taky sníh a spát tam by asi bylo dost drsný) a tak jsme se nakonec chtě nechtě museli vrátit stejnou cestou. Ale aspoň jsme měli čas najít na přespání pěkné místo s úchvatným výhledem.

Den šestý – slunce

Dneska bylo opravdu krásně a tak jsme si sestup zpět do vesničky Papigno opravdu vychutnaly. Zašli jsme ještě na rozlučkové ouzo, protože Koen i Mantas potřebovali odjet zpět do Thessalonik. Taky jsme zjistili, že zpět do Ioaniny dnes opět nic nejede a tak nám nezbývalo, než zas stopovat. A tak jsme se večer ocitli ve vesnici asi na půl cesty k Ioanině, kde nebylo nic moc zajímavého. A tak jsme aspoň koupili na večer víno a šli přespat na jakýsi vrcholek.

Den sedmý – čekání

Ranním autobusem jsme dorazili do Ioaniny, já jsem však nechtěla zpět do Thessalonik a tak jsem se domluvila s Michalem a Luckou, že se sejdeme v Igoumenitse a pojedeme na Korfu, kde se podle všeho velikonoce slaví tradičně. Rozloučila jsem se s Koenem a Mantasem, kteří mířili do Kalambaky, a odjela na západ. V Igoumenitse jsem však několik hodin čekala na Lucku a Michala, protože ti byli v jakési prdeli, odkud se nikam nemohli dostat, busy nejezdili a tak nakonec přijeli taxíkem. Trajekty na Korfu však jezdili hodně a tak jsme už za chvilku byli na ostrově, kde nás jakýsi mladík popovezl z přístavu kamsi do háje, kde to bylo hnusný a dlouho jsme mezi odpadky hledali místo na nocleh, které jsme nakonec našli v olivovém háji.

Den osmý – zklamání

Ráno nás probudilo sluníčko, výstřely a řinčení rozbíjejícího nádobí. Zabalili jsme si věci a vydali se do vesničky na bus do Kerkiri, hlavního města Korfu. Na chodníkách se skutečně všude válely střepy z talířů a květináčů – že by jeden z velikonočních zvyků? Na bus jsme čekali snad několik hodin a pořád nejel a nejel, ale nakonec jsme se přece jen do Kerkiri dostali, což tedy ve finále nebyla žádná výhra. Kerkiri bylo totiž ještě hnusnější než zbytek Korfu, špinavé, odporné město. Turisté tu však vypadali spokojeně, fotili se u palmy, tak jsme se taky vyfotily a hned potom jsme šli koupit lístky na trajekt, abychom se vrátili zpět do Igoumenitsy a posunuli se dál. Jenže v Igoumenitse zase busy nejely, tak jsme chvilku tvrdli na stopu, až nám zastavil chlapík s dcerou, byli hodně přátelští, zavezli nás kamsi do vesničky k albánskm hranicím, kde navštívili dědečka, a pak zase zpět do Igoumenitsy, kde nás ubytovali a hostili. Večer jsme šli ještě na mši do kostela, kde zpěvy, svíčkami a ohňostrojem lidé slavili Kristovo vzkříšení.

Den devátý – přesun

Ráno nás naši hostitelé odvezli do Ioaniny, kde jsme opět zjistili, že busy vůbec nejezdí a že se dnes odsud nedostaneme. A tak zas nezbývalo, než vyhodit palec a nechat se dovézt do Kalambaky ke klášterům v Meteoře hodnými lidmi. V Meteoře to vypadalo úžasně. Rozložili jsme se na louce u skal, kde jsme spaly pod širákem. V noci však přišla bouřka, tak jsme museli postavit stany a pak jsme si už v klidu mohli vychutnat dunění hromů mezi skalami.

Den desátý – kláštery

Dneska nás jsme vstávali brzy, abychom se dle rad zkušených vyhnuli davům čekajícím na prohlídku. A tak jsme ještě v ranním sluníčku stoupaly k prvním klášterům. Naše krosny působily přímo magicky, lidé nás zastavovali, mávali nám, povídali si. Navštívili jsme dva kláštery, z nichž jeden byl ženský a hrozně maličký a ani to za ty dvě eura nestálo. Druhý byl větší a honosnější, ale zase tam bylo hodně lidí. A protože jsme byli nedospalí, dali jsme ještě siestu na skále a pak jsme se pěšinami a houštím vrátili do Kalambaky, kde jsem poprvé , co jsem v Řecku, dostala vegetariánský gyros. Spát jsme šli někam mezi skály, abychom to měli blízko na vlak, protože jel brzy ráno. Samozřejmě jsme zas vybrali variantu širák, protože se nám nechtěli stavět stany, a tak jsme zase v noci pěkně zmokli.

Den jedenáctý – návrat

7:42 odjíždí vlak z Kalambaky, prší, těším se zpátky do Thessalonik, i když mě tam čeká škola a psaní seminárek. No, byly to opravdu bláznivý velikonoce…

Další fotky najdete tu:

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/VelikonoceVPindosuAHAHAVylet

FOTKY!!

Konečně mi přiletěl můj notebook a tak jsem mohla dát na web fotky. Jukněte sem:

http://picasaweb.google.com/bara.valnohova

Na Chalkidikách nikdy neprší (předpověď zas pěkně kecala)

A byla neděle a bylo hezky, tak jsme vyrazili s Koenem na Chalkidiki, že přespíme na pláži. Na nádraží hrála řecká hudba, což ještě umocnilo prázdninovou náladu. Nezbývá, než si pak v jedné přístavní restauraci vychutnat exotickou večeři, aby pak při hledání té správné pláže nekručelo v břiše. A když se pak v noci přižene vítr a déšť, je rázem po letní atmosféře. Ale i tak to bylo fajn.

Ohnivý muž v lese a bezstarostný návrat do dětsví

Dneska jsem přespala u své kamarádky Džansu na její koleji. Byli jsme domluvení, že ještě s dalšími Erasmáky půjdeme na piknik do nedalekého lesíku, což organizoval jakýsi Francouz. Až po cestě jsem se dozvěděla, že se budou péct brambory a dělat jakési banánky s čokoládou, což tedy bude pěkně na dlouho. Ještě jsme se stavěli dokoupit údajně pár věcí, což bylo taky na dlouho a nakonec to dalo dohromady několik desítek kilo více či spíš méně potřebného proviantu (to je tak, když nakupuje mezinárodní skupinka chlapů, že jsme to radši nevzaly do svých rukou my, český holky). Nakonec jsme však vše úspěšně dovlekli do lesa a teprve tady nám s Markétou a Romčou došlo, že dělat oheň v lese za městem je pěkná blbost, všechno tu bylo suchý a stačilo málo a byl by průšvih. A tak jsme kluky přemluvili, aby se oheň nakonec nedělal. A protože jsme měli pořádný hlad, udělali jsme si holt místo brambor bagetky se zeleninou a fetou a bylo to dobrý. Klukům jsme pak ještě dovolili rozdělat malý ohníček na roztavení čokolády a tak nakonec slibované banánky taky byly. No a pak jsme si zahráli na shovku v lese a byla to hrozná psina, a když jsem se tak plížila roštím, vzpomínala jsem na své dětství ve skautu. Večer jsme se pak ještě zašli podívat na závěrečné vystoupení řeckých tanců v rámci festivalu a na koleji jsem pak čekala na Koena z Belgie, který mě přijel navštívit a který měl dorazit někdy v noci. Sekuriťák naštěstí spal a tak měl Koen protentokrát místečko u nás na pokoji jisté.

Povídání o Thessalonikách

Tak jsem dneska zase absolvovala cvika z ryb, tentokrát jsme pozorovali šupiny a opět jsem bojovala s anglickou výslovností řecké slečny doktorantky. Na obědě jsem potkala Martina, který přijel za jednou slečnou z Brna, ale co hlavně – dovezl mi notebook, takže konečně se nemám na co vymlouvat a můžu začít vesele studovat. A pak už tradiční nákup na pátečních trzích a večerní návštěva Erasmáků z jiné koleje…

 

A když jsem se tak odpoledne procházela po městě, napadlo mě, že bych taky mohla napsat, jak to tady v těch Thessalonikách vlastně vypadá. Takže Thessaloniky, ač se to na první pohled nezdá, mají asi milión obyvatel (tvrdilo mi to nejvíc lidí, tak to asi bude pravda). Nachází se tu samé relativně nové a vysoké domy, mezi nimiž jsou poschovávané malé byzantské kostelíky a občas na člověka zpoza rohu vybafne i nějaký ten antický šutr. Nové domy jsou tu údajně proto, že stará zástavba měla příliš křivolaké uličky na to, aby zde mohla fungovat městská doprava a tak to tu jednoduše vymlátili a postavili nové a rovné ulice (no, toto teda vyřešili). Vede zde několik rovnoběžných dlouhých rovných ulic, které jsou však většinou jednosměrné a potřebuje-li se člověk někam dostat, pohledem do mapy zjistí, že musí třikrát přestoupit a stejně jít ještě půl kilometru pěšky. Autobusy jsou dopoledne ve špičce (cca 10 hod.) totálně narvané, na zastávkách se cpou lidi nejdřív dovnitř, pak ven, před dveřmi neustále několik zastávek dopředu stojí důchodci (ty mě štvou ze všeho nejvíc), aby stihli vystoupit včas, a znemožňují tak výstup ostatním. Ale máme se na co těšit, už se tu staví metro! Jinak město je samozřejmě velmi špinavé, o třídění odpadu tu nikdo ještě neslyšel, všude polehávají psy a pobíhají kočky. Kravaťáci, žebráci, dědulové, co prodávají sezamová kolečka, slečinky v podpatkách, kavárny, taverny, cukrárny, gyrosárny, trhy, plno aut, roztodivné vůně – tak takhle vypadá procházka městem, při níž potkáte neuvěřitelně přátelské lidi.

Musím uznat, že v Thessalonikách moc památek tedy nemají – nejvíce se pyšní Bílou věží v přístavu a antickým obloukem Kamara. Nad městem se pak tyčí pár zdí, jakožto pozůstatky historického opevnění, odkud je ovšem kouzelný výhled na město a na moře. Je tu ještě několik významných kostelíků a spousta muzeí. A taky přístav s rybími restauracemi. A špinavé nádraží... No jo, Thessaloniky nejsou zrovna nejhezčí město, ale mají jakési zvláštní kouzlo, duši, kterou si člověk buďto zamiluje, nebo nenávidí. Já však stále ještě nevím, jak je to se mnou.

 

Jak si užít český večer

Dnešní den jsem byla opravdu šťastná, že konečně nikam nemusím, s nikým jsem neměla spicha ve škole kvůli protokolům a ani jsem nemusela za profesory či na cvika. Navíc se zas ve škole stávkovalo, takže nevařila menza a já tak byla odkázána na svůj kuchařský um. Po obědě jsem konečně vyrazila na nákup nových džínů, protože ty jediný, co tu mám, se asi brzy rozpadnou a počasí zatím nevypadá na to, že by mi co nevidět dovolilo obléknout letní modely, kterých jsem si dovezla plnou tašku, protože přece jedu do Řecka. No a asi sto metrů od kolejí jsem narazila na úplně obyčejný džíny za 12 Euro a kupodivu mi i jakžtakž seděly, což se mi normálně nestává. Večer jsem pak měla příležitost džíny v praxi vyzkoušet, šli jsme totiž do české hospody na skupinu Gipsy. Bylo to tam fajn, konečně jsme si dali normální (a děsně drahý) pivko a zatrsali na cikánský vypalovačky. 

Život bez pravidel

Dnešní den proběhl opět zcela obyčejně. Ráno jsem se chystala na jednu přednášku, kde prý měly být slidy v angličtině. Bohužel mi hrozně dlouho trvalo, než jsem se vyhrabala z postele a tak jsem tak akorát stihla další schůzku se Španěláky kvůli protokolu, který jsme už tentokrát opravdu dali dohromady. Pak jsme společně navštívili jednoho profesora, který nám dal další úkoly. Po obědě jsem si šla do města koupit průkazku na bus a mimojiné se taky poohlídnout po chybějící výbavě do hor. Plánujeme totiž o Velikonocích navštívit pohoří Pindos a vychutnat si sváteční atmosféru v místních vesničkách. Odpoledne jsem pak ještě stihla malého šlofíčka. Na večer jsem byla domluvená s Terkou, že zajdem na tělák na hodinu řeckých tanců. Už jsem se ani nedivila, že tance nebyly - rozvrh sportů, který jsem dostlala v klanceláři se totiž lišil od rozvrhu skutečného. O řecké tance jsem ale tak úplně nepřišla, na jedněch kolejích právě probíhá festival řecké kultury, tak jsme si došli poslechnout místní umělce a i na to tancování nakonec došlo. Po cestě na kolej, zatímco jsem žasla nad způsobem parkování místních, jsem dostlala od Mantase z Litvy skvělý návod, jak to tady všechno pochopit. Důležité je uvědomit si jednu věc a to, že v Řecku nejsou žádná pravidla. No, hned se mi rozsvítilo, třeba už nebudu nad vším tak kroutit hlavou. A zítra je zas nějaká stávka, menza nevaří a škola není...