Den nultý – přípravy
Zjistila jsem, že mám rozbitý vařič, a tak Michal pro všechny zakoupil jeden místní těžký a nešikovný přístroj na butanové bomby. Odpoledne jsem si ještě sjela do místního sportu pro pončo proti dešti, které potřebuju jako sůl a tak se investice 35 euro zdála být rozumná. Bohužel až na koleji jsem zjistila, že se do ponča se svojí super velkou krosnou nevejdu a tak jsem ho ještě honem jela vyměnit, jenže větší pončo neměli a tak jsem se nakonec musela spokojit, stejně jako ostatní, obyčejnou pláštěnkou za pět euro. Aspoň něco. Ještě zabalit jídlo a stan, zjistit vlaky a je to.
Den první – smůla
Sešli jsme se v devět na vrátnici na koleji. Hned podle výbavy bylo poznat, kdo v horách už byl a kdo ne. Mantas, který si koupil v podstatě všechnu výbavu (jako boty, batoh, spacák, karimatku) v Soluni, překvapil svým asi 500ml skoro plným sprchovým gelem viditelně připevněným na krosně. Netuším, kolikrát denně a kde se bude sprchovat, já sebou však nemám ani mýdlo!!! Vlak do Kozany měl odjíždět někdy kolem jedenácté. Na nádraží nám však paní oznámila, že na dnešek je vyprodáno (pro nás zcela nepochopitelné, jak může být vlak vyprodaný?) Poté, co jsme zavrhli šílený návrh jet v šestiti lidech stopem z Thessalonik, nám nezbylo nic jiného, než vzít za vděk příšerně drahým autobusem do Ioaniny. Cesta trvala asi pět hodin a autobus se neustále šplhal serpentinami kamsi do hor a z hor. V Ioanině jsme zjistili, že autobusy do vesničky Kipi, kde začínal náš trek, dnes už nejedou, a já jsem zjistila, že jsem někde asi v autobuse vytrousila své sluneční brýle. Nakonec jsme se dovezli aspoň kus cesty do Kipi nějakým jiným autobusem, rozdělili jsme se do dvojic a zbytek dostopovali a došli po svých. Do Kipi jsme přišli už za tmy, ale přesto jsme si ještě dali místní pálenku tsipuro a ouzo a šli jsme hledat nějakou rovnou loučku na stany u vstupu do kaňonu.
Den druhý – vesničky
Ráno – ehm tedy k polednímu – jsme zahájili náš slavný trek. Hned za pár kroků jsme však viděli, že se v této části kaňonem jít nedá, poněvadž je tam plno vody. A tak přišel na řadu záložní plán a to obejít kaňon vrchem, projít vesničkami, podívat se na staré kamenné mosty a užít si pěknou vyhlídku, což tedy taky nebylo k zahození. V jedné vesničce jsmesi dali grilovanou fetu av jiné vesničce jsme se podívali na místní klášter svyhlídkou na Vikos. Už za tmy jsme sešli do kaňonu, kde jsme našli nějaké to místo na stany, udělali jsme táborák, podivili jsme se nad tím, že má Mantas sebou porcelánový hrnek a šli jsme spát.
Den třetí – kaňon
Ráno trochu pršelo a vlastně poprchávalo celý den, což ještě umocňovalo mystickou atmosféru v kaňonu – modrá jezírka, mechem porostlé stromy, skály – místo stvořené pro elfy, trpaslíky a víly. Prostě romantika. K večeru jsme našli travnatý palouček na stany se šesti koníky, jedním mrtvým hříbátkem a mloky. Znovu jsme se podivili Mantasově výbavičce, tentokrát to byla hliněná miska a plastová sklenice na frappé. U táboráku pak Koen Mantasovi navrhl, aby před námi vybalil všechny svoje věci, že bychom se jednou pořádně podivili a nemuseli bychom se divit pokaždé, když Mantas něco vztáhne z batohu.
Den čtvrtý – déšť
Hned ráno jsme opět narazili – tentokrát na rozvodněnou řeku, kterou bylo nutné přebrodit, což tedy v tento moment nešlo. Podle mapy jsme zjistili, že existuje jakási obchůzka, ale je to asi 18km navíc a ještě k tomu po silnici. A tak jsme se rozdělili na dva tábory – já s Koenem jsme zůstali u řeky přesvědčeni, že voda zase zanedlouho opadne, protože tu ještě brzy ráno byl místo řeky jen malý potůček, a ostatní se rozhodli řeku obejít. Jenže začalo zase pršet, řeka spíš stoupala a poté, co po ní projeli kajakáři, jsme s Koenem čekání definitivně vzdali a přistoupili na variantu silnice. V první vesnici jsme však potkali ostatní, jak se choulili v jakési budce. Oznámili nám, že s trekem končí, když je tak hnusně a jedou jinam, za sluníčkem. Mantas se k mému překvapení rozhodl pokračovat v treku s Koenem a já se k nim nakonec přidala. Jen co ostatní odjeli autobusem zpět do Ioaniny, přestalo pršet a udělalo se hezky. A obchůzka nakonec tak strašná nebyla, kus cesty nás svezli nějací Izraelci na dovolené a ještě jsme dostali pivo, sýr a olivy.
Den pátý – sníh
Probudili jsme se do krásného slunečného a teplého dne. Čekal nás výstup na chatu skoro do 2000mnm a pak sestup k jezírku, kde jsme chtěli přespat. Jenomže nás překvapil sníh. Na chatu se ještě vystoupat dalo, ale sestup k jezírku byl příliš strmý a v měkkém sněhu i dost nebezpečný (nehledě na to, že u jezírka byl taky sníh a spát tam by asi bylo dost drsný) a tak jsme se nakonec chtě nechtě museli vrátit stejnou cestou. Ale aspoň jsme měli čas najít na přespání pěkné místo s úchvatným výhledem.
Den šestý – slunce
Dneska bylo opravdu krásně a tak jsme si sestup zpět do vesničky Papigno opravdu vychutnaly. Zašli jsme ještě na rozlučkové ouzo, protože Koen i Mantas potřebovali odjet zpět do Thessalonik. Taky jsme zjistili, že zpět do Ioaniny dnes opět nic nejede a tak nám nezbývalo, než zas stopovat. A tak jsme se večer ocitli ve vesnici asi na půl cesty k Ioanině, kde nebylo nic moc zajímavého. A tak jsme aspoň koupili na večer víno a šli přespat na jakýsi vrcholek.
Den sedmý – čekání
Ranním autobusem jsme dorazili do Ioaniny, já jsem však nechtěla zpět do Thessalonik a tak jsem se domluvila s Michalem a Luckou, že se sejdeme v Igoumenitse a pojedeme na Korfu, kde se podle všeho velikonoce slaví tradičně. Rozloučila jsem se s Koenem a Mantasem, kteří mířili do Kalambaky, a odjela na západ. V Igoumenitse jsem však několik hodin čekala na Lucku a Michala, protože ti byli v jakési prdeli, odkud se nikam nemohli dostat, busy nejezdili a tak nakonec přijeli taxíkem. Trajekty na Korfu však jezdili hodně a tak jsme už za chvilku byli na ostrově, kde nás jakýsi mladík popovezl z přístavu kamsi do háje, kde to bylo hnusný a dlouho jsme mezi odpadky hledali místo na nocleh, které jsme nakonec našli v olivovém háji.
Den osmý – zklamání
Ráno nás probudilo sluníčko, výstřely a řinčení rozbíjejícího nádobí. Zabalili jsme si věci a vydali se do vesničky na bus do Kerkiri, hlavního města Korfu. Na chodníkách se skutečně všude válely střepy z talířů a květináčů – že by jeden z velikonočních zvyků? Na bus jsme čekali snad několik hodin a pořád nejel a nejel, ale nakonec jsme se přece jen do Kerkiri dostali, což tedy ve finále nebyla žádná výhra. Kerkiri bylo totiž ještě hnusnější než zbytek Korfu, špinavé, odporné město. Turisté tu však vypadali spokojeně, fotili se u palmy, tak jsme se taky vyfotily a hned potom jsme šli koupit lístky na trajekt, abychom se vrátili zpět do Igoumenitsy a posunuli se dál. Jenže v Igoumenitse zase busy nejely, tak jsme chvilku tvrdli na stopu, až nám zastavil chlapík s dcerou, byli hodně přátelští, zavezli nás kamsi do vesničky k albánskm hranicím, kde navštívili dědečka, a pak zase zpět do Igoumenitsy, kde nás ubytovali a hostili. Večer jsme šli ještě na mši do kostela, kde zpěvy, svíčkami a ohňostrojem lidé slavili Kristovo vzkříšení.
Den devátý – přesun
Ráno nás naši hostitelé odvezli do Ioaniny, kde jsme opět zjistili, že busy vůbec nejezdí a že se dnes odsud nedostaneme. A tak zas nezbývalo, než vyhodit palec a nechat se dovézt do Kalambaky ke klášterům v Meteoře hodnými lidmi. V Meteoře to vypadalo úžasně. Rozložili jsme se na louce u skal, kde jsme spaly pod širákem. V noci však přišla bouřka, tak jsme museli postavit stany a pak jsme si už v klidu mohli vychutnat dunění hromů mezi skalami.
Den desátý – kláštery
Dneska nás jsme vstávali brzy, abychom se dle rad zkušených vyhnuli davům čekajícím na prohlídku. A tak jsme ještě v ranním sluníčku stoupaly k prvním klášterům. Naše krosny působily přímo magicky, lidé nás zastavovali, mávali nám, povídali si. Navštívili jsme dva kláštery, z nichž jeden byl ženský a hrozně maličký a ani to za ty dvě eura nestálo. Druhý byl větší a honosnější, ale zase tam bylo hodně lidí. A protože jsme byli nedospalí, dali jsme ještě siestu na skále a pak jsme se pěšinami a houštím vrátili do Kalambaky, kde jsem poprvé , co jsem v Řecku, dostala vegetariánský gyros. Spát jsme šli někam mezi skály, abychom to měli blízko na vlak, protože jel brzy ráno. Samozřejmě jsme zas vybrali variantu širák, protože se nám nechtěli stavět stany, a tak jsme zase v noci pěkně zmokli.
Den jedenáctý – návrat
7:42 odjíždí vlak z Kalambaky, prší, těším se zpátky do Thessalonik, i když mě tam čeká škola a psaní seminárek. No, byly to opravdu bláznivý velikonoce…
Další fotky najdete tu:
http://picasaweb.google.com/bara.valnohova/VelikonoceVPindosuAHAHAVylet
Žádné komentáře:
Okomentovat