Šokující fotografie, ale přežili všichni

Co se všechno událo

Tak se po dlouhé době opět hlásím – žiju. Jsem v Cromwalu na třešních a pickuju ostošest, abych si alespoň něco vydělala. Bydlím přímo na sadu ve stanu, jak jinakJ Jsem tu teprve pár dní, ale docela se mi tu líbí. Opět se tu sešli fajn lidi, takže je celkem příjemné trávit tu volné večery a odpoledne. Pracujeme od půl sedmé do tří, tak se to docela dá, no milionkrát lepší než vinice!! A ty třešně, jsou skvělý. Akorát ti Asiati, co tu jsou, nám trochu kazí sběračský průměr (jsou neskutečně rychlí, nechápu, jak to dělaj a kde ty třešně na tom stromě kouzlí). A jak jsem se sem nakonec dostala??

To bylo tak: po vánocích se dle očekávání naše cestovatelská čtyřka rozdělila a já zůstala s Dájou. Podnikly jsme spolu mezi svátky známý a slavný trek Queen Charlotte na pobřeží kousek od Pictonu. Hned první noc jsme brutálně zmokly, poněvadž se na celý jižní ostrov přihnala mega bouřka a vichřice (už jste někdy měli ze stanu bazének? Já už jo!!!). Ale další dva dny bylo nádherně a druhá noc na treku v maličkém zapadlém kempu byla vskutku úžasná. Leč Dája mé nadšení pro hory a přírodu nesdílela a tak jsme se dohodly, že se na cestu na jih opět rozdělíme. Já jsem totiž na treku poznala další Češku Irču, která taky chtěla jet na jih a taky chtěla cestovat a do hor. No a tak jsme se domluvily, že pojedeme na jih spolu po Západním pobřeží a vydáme se i na nějaké ty kopečky. Irča si ještě v Blenheimu koupila auto a tak nám nic nebránilo odjet hned po Silvestru. Za Blenheimem jsme vzaly dvě stopařky, dvě ségry z Německa a nakonec jsme s nimi strávily několik dní. Společně jsme si užily třídenní trek u Nelson lakes, počasí vyšlo na jedničku a moc se mi tam líbilo. V Murchinsonu jsme se přejedly lahůdkou Fish and chips a dál se jelo silnicí v kaňonu řeky Buller, což bylo úžasné. Na západním pobřeží nás uvítalo město Westport, což byla v podstatě křižovatka lemovaná obchody. Nicméně musím přiznat, že to tu mělo svou atmosféru. Další zastávka byla v Punanake, kde jsou jakési jedinečné palačinkové skály (Pancake Rocks) a kde jsme už takové štěstí na počasí neměly. Pršelo a dvoudenní trek k jeskyni a skalnímu převisu, o který jsem fakt stála, jít nešel, poněvadž nešly přebrodit rozvodněné řeky. Nicméně i tak to tu bylo úžasný – skály, divoký moře, buš a žádná města. A pak už to šlo ráz na ráz – Hokitika, město, kde se těží a prodává zelený nefrit, třicetikilometrová zajížďka na houpací most (swing bridge), který jsme už viděly několikrát jinde a která za to nestála, ale aspoň jsme zase viděly pravý novozélandský venkov a nekonečné kraví farmy. Dále pak Ross – město zlaté horečky a konečně ledovce – ledovec Franze Josepha a Foxův ledovec jsou dva nejznámější ledovce na Zélandu. Jsou jedinečné tím, že jsou jen pár kilometrů od pobřeží a také tím, že se pohybují velmi rychle. Jako správné turistky jsme se zašli podívat na Franze Josepha a upřímně, nestálo to za to. Plno lidí, k ledovci se stejně nedá jít, pokud bychom si nezaplatily průvodce a navíc každou chvíli vám proletí nad hlavou helikoptéra s dychtivými výletníky. Děs běs komerce. Okarito Bay, kde jsme následně přespaly, pak byla jako balzám a oáza klidu. Nádherná pláž, nádherný západ slunce, ticho, moře... Druhý den byla nálada v cestovatelském týmu pod psa a tak jsme se rozhodly, že pojedeme co nejkratší cestou na jih do Cromwallu, kde jsme obě měly momentálně všechny kamarády a známe z Blenheimu, a kde teď vrcholí sezóna sběru třešní, meruněk a broskví. Já jsem odjela na farmu za Jančou a Romanem a Irča se upíchla v Alexandře. A tak se naše cesty zase rozdělily.

On the road

Tak jsem konecne vyrazila na cesty, leto je tady a prestoze ucet prilis tucny neni, na nejaky ten tyden na cestach to snad vystaci.. mirim do Cromwalu na sber tresni ci merunek a dam si cestou pekne nancas, je tu tolik krasnych mist a ty hory. Nase puvodni cestovatelska skupinka se rozpadla (nejak nam to dohromady neklapalo) a ja se na cestu na jih pridala k Irce z Brna. Mame za sebou Nelson lakes, tridenni trek v horach a ted jsme prave na netu ve Westportu... k pocitaci se asi delsi cas nedostanu, tak budte radi aspon za tuto strucnou zpravu. Papa

Tak stastnej novej!!!

Job snů - wirelifting

A jak to všechno pokračuje…

     Na vinicích u Regana jsem strávila dohromady pět dní. To mi bohatě stačilo k tomu, abych je začala ze srdce nenávidět. Dělali jsme wirelifting – neboli zvedání drátů, což tedy my padesátikilový holky rozhodně moc nedáváme. A navíc bylo buď moc horko dva dny zas docela pršelo, takže taky žádnej med a těžko říct, co bylo lepší. Ve čtvrtek jsem si tedy raději dala volno, prostě jsem se na ty dráty vykašlala, pěkně si pospala a jela do města na net a nákupy. V pátek brzy ráno jsem však zase seděla v našem autě, které odjíždělo na vinici. Hned za městem však Regan zastavil a po krátkém telefonátu nám oznámil, že nás dnes nepotřebuje a máme jet domů. No, to jsem tedy byla fakt nadšená, to se přece nedělá, tohle. Prostě kiwi style. A tak jsme se jen zkusmo jeli zeptat na jahodovo-ostružinovo-malinovou farmu, zda nepotřebují nějaké pickery. A ejhle, vzali nás a tak jsem si jeden den užívala jahod a konečně jsem zúročila své dovednosti nabyté ve Skotsku. Práce se nám líbila a i babči supervizorky na farmě byli milé, jenomže se pracovalo jen do jedné, takže to na nějaké velké zbohatnutí taky není. Z třešní se stále neozývali a tak jsme měli v sobotu volno a jeli se podívat za Blenhaim na Wither hills, přeloženo zvadlé kopce. A jak název napovídal, byla tu opravdu všude zvadlá seschlá tráva, jen dole u řeky rostly prapodivné květiny a já si tu připadala jak Alenka v říši divů. Večer jsme už nevydrželi čekat, až se ozvou z třešní, a zavolali jsme třešňové Lady sami. A ona nám řekla, že na nás ztratila číslo a že už má dost lidí. A zítra v půl desáté prý zavolá, zda máme přijet. A tak jsme druhý den čekali na telefon, nachystaní do práce, a nic. Nezbývalo, než skočit do auta a na sad zajet osobně. Třešňové Lady jsme oznámili, že jsme tedy přijeli, protože nám nevolala a ona na to jen já vim, no, nevolala. Nicméně nás nakonec poslala sbírat dozadu do sadu, kde nás svou přítomností oblažil starý pán, který se neustále vyptával, odkud jsme a potom už jen chodil kontrolovat, kolik jsme urvali větviček a listů, kolik dobrých třešní máme pod stromem a kolik špatných v krabici.  Vysloužil si přezdívku Vošoust, nikdo jsme totiž nevěděli, co tu pohledává a proč nás tak kontroluje. Až za několik dní jsme se dozvěděli, že polovina sadu patří jemu a tak si svoje pickery náležitě kontroluje. Třešně začínali houfně dozrávat a já se právě dostala do své nejlepší sběračské kondice, když to přišlo. Déšť. Pršelo noc a pršelo den a bylo po třešních. Popraskaly a tak jsme akorát v sobotu došli zachránit, co se dalo. Sbírání mě nebavilo a unavovalo a Vošoust to asi na mě poznal a byl na nás moc hodný, tak jsme mu zrušili jeho přezdívku a začali jsme mu říkat děda. Nicméně třešňová sezóna v Blenheimu skončila a my jsme opět bez práce.

Jak se žije v Grovetownu