To je tak když je neděle

Holky z Čech na dnešek naplánovali výlet do Verginy, kde mají být jakési významné vykopávky hrobek významných lidí. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu s nimi, i když se mi nechtělo být mezi Čechy. Nejdřív jsme museli do Vérie busem a pak busem do Verginy. Ale už na autobusáku v Thessalonikách jsme pohořeli – měli jsme totiž zjištěné busy na sobotu a ne na neděli, kdy jezdí jinak. A tak jsme odjížděli asi o hodinu později, než jsme chtěli a ve Verii jsme se dozvěděli, že autobus do Verginy jede až v půl třetí, což by zas tak nevadilo, kdyby na památkách neměli otevřeno jen do tří (obvyklá pracovní doba v Řecku). A tak jsme se poflakovali po Verii a bylo moc krásně, tak mi asi zase vyskákali pihy.

Na trhu...

Dneska jsem si konečně stihla zajít na trhy pro zeleninu a sýr a bylo to úžasný, všude plno zvuků a vůní, jojo, musím sem častěji…

Party time

Dopoledne jsem přežila velenudné cviko z ryb a vůbec mi nevadilo, že nám paní Bobori povídala o rybí databázi řecky. Stejně jako ostatní jsem cvičení prospala nebo prokecala s Elenou, mojí novou řeckou kamarádkou. Elena mě přemluvila, abych si zapsala předmět Mořská biologie, že se pojede v květnu kamsi na tři dny na pláž studovat mořské ekosystémy a pařit. To zní dobře. V poledne jsem pak ještě přežila mořský potvory v menze, a protože to bylo docela dobrý, nenechala jsem na talíři ani jedno chapadýlko. Odpoledne jsem byla domluvená s Cansu z Turecka, co taky studuje genetiku a má nějaký stejný předměty, že spolu zajdeme profesory. Na Biotechnologiích mikroorganismů jsem se dozvěděla, že místo cvik mám napsat seminárku na deset stránek a že studijní materiály teprve dostanu. Tak to si tedy ještě rozmyslím, jestli si ten předmět nechám, těšila jsem se na cvika s Řekama a místo toho budu psát seminárku o věcech, který mě nezajímají a který nepotřebuju, achjo… Večer jsem se do menzy vypravila znovu, abych si na víkend vzala nějaké pomeranče, a hned na zastávce jsem potkala Balu taky z Turecka, která jela do menzy ze stejného důvodu jak já. Jenže nás vypekli, místo pomerančů bylo jakési nechutné želé. A pak už pátek a párty a pěknej dramík na technický škole..

Infantilní Dimitra

Dneska jsem dorazila na sbor o půl hodiny dřív, což byla chyba. Hned se mě zmocnila jedna holka, co se představila jako Dimitra. Infantilně se smála, hladila mě po vlasech a za každou větou, co jsem pronesla, tleskala. Po sboru jsem zas s místním sborovým jádrem vyrazila kamsi na víno a byla to docela psina…

Jak trefit k doktorovi

Dneska konečně nemusím do školy, ale protože se mi na víkend vrátil můj starej známej průjem, podlehla jsem maminčinu naléhání a vydala jsem se za univerzitním doktorem, který samozřejmě ordinuje jen do 12, tudíž v pondělí ani v úterý jsem neměla šanci ho zastihnout. Dneska jsem si tedy přivstala a už krátce po devátý jsem stepovala u menzy, kde měla být ordinace a kde jsem ji dokonce i našla. Nicméně doktor mi suše oznámil, že mě vyšetřit nemůže, že bych zas musela mít nějakou knížečku s fotkou, na kterou se čeká čtyři měsíce, a blabla blabla. Ze slušnosti se zeptal, co mi je a pak mě poslal do nějaké nedaleké nemocnice. Tam jsem se na vrátnici doptala na kliniku, mám prý sledovat modrý pruh a dojdu tam. A taky že jo, klinika byla malá čekárna plná lidí s takovým tím pořadníkem na lístečky, jak bývá na poště, a čtyřmi tlačítky popsanými řecky. Nevěděla jsem, co dělat, až mi tedy jedna slečna zmáčkla jedno tlačítko a s lístečkem mě zas poslala kamsi po žlutém pruhu. Tak jsem došla k doktorovi, který uměl anglicky a který mě poslal zas zpět na kliniku. Tak mi zas jiná slečna vytiskla jiný lísteček a já pozorně čekala, až se mé číslo objeví na tabuli. Ale nějakou záhadnou náhodou mé číslo přeskočili, tak jsem tedy vešla mezi ordinace a snažila jsem se tam do nějaké vecpat. Když už si mě někdo z personálu všiml, poslal mě se slovy "wait wait wait" zase do čekárny. Tak jsem tam tedy čekala a čekala a čekala, až jsem se nasrala a šla jsem domů. Ale aspoň umím perfektně vyslovovat slovíčko diarrhoea.

První vlaštovky….

Dneska mám setkání s dalšími profesory a kupodivu jsou všichni docela milí, sice si na jeden předmět musím oběhnout asi čtyři hlavy pomazané a dostávám docela hodně úkolů, ale pozitivní je, že budou nějaké exkurze a v pátek budu dokonce chodit na jedno cviko z Ichtyologie, na což se upřímně těším. Taky mě těší, že umím anglicky líp než profesoři, s nimiž jsem dnes byla. I na sboru je to dneska docela fajn, nějak se mi zdá, že přišlo víc mladejch a poté, co jsem dostala druhou část not, rozšifruju v záhadné skladbě Mesiáše od Händla – paráda, tak to si zazpívám ráda.

Týden druhý – stále nevycházím z údivu

V pondělí mám konečně sraz se svojí koordinátorkou, abychom dali dohromady předměty a rozvrh. Dost mě překvapí, když mi oznámí, že předměty z magisterského studia, co jsem si vybrala a co se mi hodí do studijního plánu, prostě z nějakého podivného důvodu tady studovat nemůžu. Koukám na ní jak tydýt, vždyť už mi to přece jednou podepsala, tak v čem je zas problém. Ale evidentně to prostě nejde, a tak u ní sedím dvě hodiny na netu a hledám jiný předměty, a jsem zoufalá. Buď mají na výběr samý kraviny, anebo jsem už všechno měla u nás. Nakonec si něco přece jen vyberu a jdu za prvním profesorem z Evoluční biologie na konzultaci, který zrovna moc příjemný není a navíc po mě chce, abych si koupila jakousi knížku, která jde sehnat jen přes internet. To se mi tedy moc nechce, ale zrovna tenhle jediný předmět má pro mě význam, tak to budu muset nějak zvládnout. Po obědě sháním počítač a je to zas všude obsazený nebo porouchaný (jak už se těším, až mi z domova přijede můj) a tak se vypravím najít konečně tu bouldrovku, abych si spravila aspoň trochu náladu. Zanedlouho už zase bloudím po oné záhadné ulici a hledám nějaký starý dům, ve kterém by to mělo být. Úspěšná jsem jen částečně, najdu ceduli s obrázkem jakéhosi turisty, tak to asi bude ono, ale dveře domu jsou zamčený. Kupodivu je tu internetový odkaz, tak si ho opíšu a jedu zas na kolej, kde vysomruju od holek ze zemědělky počítač a na tom našem příšerně pomalým kolejním netu zjišťuju, že na bouldru jsou od osmi, paráda. Večer si tedy zabalím lezky a jdu na to. Budovu najdu, dokonce je i odemčeno a vevnitř mě přivítá milá slečna a srozumitelnou angličtinou mi vysvětlí, jak to tu chodí. Abych mohla do centra chodit, musím se stát členem jakéhosi klubu a platit 17 euro za měsíc (což si pochopitelně můžu ze svého velegrantu dovolit) a pak mi ukáže dvě místnosti tak 2×2×2 metry s jakousi pidistěnou. Asi vidí mé zklamání, které se mi nepovedlo dostatečně zamaskovat, tak dodá, že to je to nejlepší, co ve městě mají. A tak zas s nepořízenou odjíždím na kolej… Dneska byl opravdu špatný den.