Když jsem usínala v hostelu (na Zélandu se jim říka Backpacker) pod Tongarirem, přemýšlela jsem o tom, že stačilo jen málo a já přenocovala v jiném hostelu, a tudíž bych nepotkala Christiana, a tak bych nešla na Tongariro, následkem čehož bych byla naštvaná a hlavně zklamaná. A to mě dovedlo k myšlence sesumírovat takové malé desatero toho, jak vypadá správný backpacker, kde potkáte ty zaručeně správné lidi, a jak ho bezpečně rozlišit od toho falešně správného. Snad pousloží jako návod pro další cestovatele, jak najít střechu nad hlavou, kde se budou hned první večer cítit jako doma, kde si příjemně popovídají s hosty i panem domácím a možná jim taková návštěva změní další plány...
Správný Backpacker
Po příchodu do správného backpackru je člověk v první chvíli poněkud zmaten a znechucen. V kuchyni vládne chaoz, povalují se tu roztodivné potraviny a krabice s nápisem free food je slušně zaplněná dalšími roztodivnými potravinami. Pokoje jsou poněkud zatuchlé a jen nejistá vůně pracího prášku se snaží navodit pocit čistoty. Společenská místnost je překvapivě velmi útulná, bohužel nedokáže příliš vylepšit otřesný první dojem. Ten je navíc umocněn strašidelně vypadající zahradou s různým harampádím. Při první obchůzce většinou potkáte podivného postaršího chlapíka, ktzerému chybí zuby, má mastné vlasy, je celý umolousaný a opilý a vypadá tak, že se ho trochu bojíte. I pan majitel většinou vypadá dost podezřele. To vše ve vás vzbuzuje náléhavou touhu okamžitě vypadnout a najít si jiné bydlení. Jenže zůstanete, protože je už moc pozdě a vám se nechce hledat nic jinýho, nebo je to nejlevnější backpacker široko daleko a nebo je to vůbec jediný backpacker široko daleko. A tak se s vidinou, že se to tedy tu jednu noc nějak přežije, ubytujete.
Jenže... večer se pak uvelebíte v útulné společenské místnosti, kde jen tak lenošíte s kočkou na klíně, nebo se zapojíte do příjemného rozhovoru s dalšími obyvateli či panem majitelem. A tak nějak máte pocit, že to tady přece znáte a že sem vlastně už dlouho patříte... Za nedlouho zjistíte, že podivný chlapík (minimálně jeden se vyskytuje v každém správném backpackru) je vlastně dobrák od kosti a i pan majitel je docela správnej pohodovej chlapík. Pokud se zde zdržíte delší dobu, zažijete s ostatními obyvateli nejednu dobrou pařbu či originální výlet. Ve správném hostelu se většinou nachází lidé různého věku, zájmů a profesí a kromě cestovatelů tu dlouhodobě bydlí i místní (viz podivný starší chlapík).
Další poznávací znak správného backpackru je tráva. Jakmile ji v hostelu ucítíte, víte, že jse tu správně. Rovněž alkohol je tolerován. V lepším případě majitel sám pálí či má vedle hospodu. S placením se nedělají žádné caviky, prostě platíte si, kdy chcete, vetšinou bankovkami, protože pan majitel nemá terminál na kartu (což je divné, poněvadž na Zélandu platíte kartou i když jdete pro rohlíky). O to víc překvapí, že si majitel vede přesnou evidenci, kdo kdy přijel, kde bydlí a pamatuje si všechny jménem. Když pak takový backpacker opouštíte, máte dojem, že vlastně opouštíte svůj provizorní novozélandský domov.
Falešně správný backpacker
Narozdíl od správného bacpackeru ten falešný na vás zapůsobí na první dojem skvěle - vše je naklizené, uspořádané a rádoby stylové, pan majitel vás hrdě provede po svém království a pokud tu chcete zůstat, hned vás s okouzlujícím úsměvem zkásne o nemalou částku (platba kartou samzřejmě není problém). První zklamání nastává po příchodu do pokoje, kde je místo akorát pro tři palandy a jednu pidiuličku. K vaší velké smůle je pokoj plně obsazen, přestože vedle je pokoj prázdný. A tak nebývá než batoh nějak vmáčknout pod postel a raději z tohoto klaustrofobického místa vypadnout. Na chodbě a vůbec všude možně na dveřích a stěnách visí všemožné cedulky s nápisy znění: prosíme, nechávajte tyto dveře otevřené, děkujeme ... nebo: prosíme, nechávejte tyto dveře zavřené, děkujeme... Po přečtení asi dvacátého vkazu se po jakémkoli otevření čehokoli cítíte dost nesví, že jste zase něco udělali blbě. V kuchyňce neustále někdo něco vaří, v krabici s free food je k dispoici upatlaná lahev se zbytkem dresinku a sůl a ve společenské místnosti neustále běží televize. Zde všude vás pak upozorňuje královna všech cedulek, že konzumace alkoholu je v lepším případě zakázaná po desáté hodině a v horším případě úplně! Toto vše ve vás vzbudí touhu okamžitě vypadnout a najít si jiné bydlení, jenže jste už zaplatili a tak zůstanete.
Večer pak máte možnost poznat své spolubydlící, což jsou hlavně Asiati, které nemáte šanci hned první večer od sebe rozeznat, a když vám tedy už pátý člověk tvrdí, že se jmenuje Hej Won, je mu 23 a je Honkongu, vězte, že se ptáte stále toho samého. Nejpočetnější skupinou jsou pak mladí, asi dvacetiletí Němci, kteří jsou hrozně cool, pečou domácí chleba, vaří bio zeleninu. a řvou dlouho do noci na chodbách. Občas jsem, v touze ušetřit za drahý hotel, zabloudí postarší manželský pár na cestovačce. Často se sem však dostane i typický obyvatel správného backpackru a tak si aspoň zpestříte celkem monotónní minikonverzace s ostaními (Odkud jsi? Jak dlouho už jsi na Zélandu? Jak dlouho ještě budeš na Zélandu? Máš práci? Byla si včera pařit?) Postarší chlapík se zde vůbec nevyskytuje.
Sečteno podtrženo, ve falešném backpackru, ať je sebevíc útulný a čistý, se nikdy jako doma cítit nebudete a není tedy důvod se tu držovat.
Falešně správný backpacker
Narozdíl od správného bacpackeru ten falešný na vás zapůsobí na první dojem skvěle - vše je naklizené, uspořádané a rádoby stylové, pan majitel vás hrdě provede po svém království a pokud tu chcete zůstat, hned vás s okouzlujícím úsměvem zkásne o nemalou částku (platba kartou samzřejmě není problém). První zklamání nastává po příchodu do pokoje, kde je místo akorát pro tři palandy a jednu pidiuličku. K vaší velké smůle je pokoj plně obsazen, přestože vedle je pokoj prázdný. A tak nebývá než batoh nějak vmáčknout pod postel a raději z tohoto klaustrofobického místa vypadnout. Na chodbě a vůbec všude možně na dveřích a stěnách visí všemožné cedulky s nápisy znění: prosíme, nechávajte tyto dveře otevřené, děkujeme ... nebo: prosíme, nechávejte tyto dveře zavřené, děkujeme... Po přečtení asi dvacátého vkazu se po jakémkoli otevření čehokoli cítíte dost nesví, že jste zase něco udělali blbě. V kuchyňce neustále někdo něco vaří, v krabici s free food je k dispoici upatlaná lahev se zbytkem dresinku a sůl a ve společenské místnosti neustále běží televize. Zde všude vás pak upozorňuje královna všech cedulek, že konzumace alkoholu je v lepším případě zakázaná po desáté hodině a v horším případě úplně! Toto vše ve vás vzbudí touhu okamžitě vypadnout a najít si jiné bydlení, jenže jste už zaplatili a tak zůstanete.
Večer pak máte možnost poznat své spolubydlící, což jsou hlavně Asiati, které nemáte šanci hned první večer od sebe rozeznat, a když vám tedy už pátý člověk tvrdí, že se jmenuje Hej Won, je mu 23 a je Honkongu, vězte, že se ptáte stále toho samého. Nejpočetnější skupinou jsou pak mladí, asi dvacetiletí Němci, kteří jsou hrozně cool, pečou domácí chleba, vaří bio zeleninu. a řvou dlouho do noci na chodbách. Občas jsem, v touze ušetřit za drahý hotel, zabloudí postarší manželský pár na cestovačce. Často se sem však dostane i typický obyvatel správného backpackru a tak si aspoň zpestříte celkem monotónní minikonverzace s ostaními (Odkud jsi? Jak dlouho už jsi na Zélandu? Jak dlouho ještě budeš na Zélandu? Máš práci? Byla si včera pařit?) Postarší chlapík se zde vůbec nevyskytuje.
Sečteno podtrženo, ve falešném backpackru, ať je sebevíc útulný a čistý, se nikdy jako doma cítit nebudete a není tedy důvod se tu držovat.
